Král Diblík III. se probudil v posteli s nebesama. Nechtělo se mu ještě vstávat. Načechral si polštář, dál si ruce za hlavu a přemýšlel. Kdepak ten nás královský rod přišel k tomudle pitomému jménu?

Na sever od nás vládne král Udata Šestý. Na jih zase Chrabros Desátý. Na západě, ani nemluvím, tam je rovnou Doboja Statečný. Akorát na východě Petulka Vznešený na tom se jménem není o moc lépe než já! Ale pořád lepší než ten Diblík III. Stejně se královna utrápila jen z toho, že ji všude představovali jako její Veličenstvo Diblíkovou. Akorát ta holka si z toho nic nedělá. A ještě si to vyšívá na halenky.

Princezna Hedvika Diblíková. Diblík III se usmál. Pak odkopal peřinu a zvedl levou nohu. Prohlížel si palec. Zamračil se. Nejen že se jmenuju Diblík, ale ještě mám na levé noze velkej a křivej palec. Pak zdvihl pravou nohu. A na pravej to samý!

Může si lid poddanej vůbec vážit takového krále, dumal Diblík III. Nemůže! A co dělá lid poddanej, když si krále neváží? Chystá se vzbouřit a na hradě se kují proti němu pikle. Diblík III. se posadil a rozčileně si promnul oči. Že jsem na to nepřišel dřív! Dyť je to jasné jako facka. Třeba jsou už pikle ukuté. A lid se vodpoledne vzbouří! Diblík III schoval křivé palce pod peřinu a zatleskal.

Komorníku, dones mi snídani do postele! Je pod hradem klid? Zeptal se Diblík III., když mu komorník naléval kávu. Je pane králi, vždyť je neděle. Hm, pomyslel si Diblík III. Klid před

bouří, moc podezřelej klid! Dosnídal, nechal si nalít ještě kávu a zapálil cigárko. Z postele se mu pořád nechtělo. Komorníku, pošli mi sem prvního rádce a ať nás nikdo neruší.

Hned pane králi hned! Jen princezna Hedvika vám chce dát ranní políbení. No jo, povídal Diblík III, tak ať jde dál holka moje. Jak si se vyspal tatínku králi? Ptala se Hedvika když Diblíka III. políbila na čelo. Náramně dobře dceruško; ale teď nemám čas. Běž si skákat panáka! Tatínku králi, s vámi je legrace, vždyť už je mi osmnáct!

No dobrá, tak běž dělat co já vím co. Co prostě dělají princezny v osmnácti. Půjdu tatínku králi do zahrady, tam já jsem ráda. Tak běž, povídal Diblík III., ale jestli uslyším, že jsi tam zase vozila s kolečkem hnůj, tak mě nebudeš smět vodpoledne po vobědě čechrat vlásky. Pamatuj si to !

Dostavil se první rádce. Poslouchej, povídal Diblík III. Jaká jsou vlastně vopatření, kdyby se měl lid vzbouřit a na hradě se kuly pikle? První rádce se drbal rozpačitě za uchem. Žádná, vykřikl Diblík III. To jsem si mohl myslet. Tak honem něco vymysli, nebo místo tebe jmenuju prvním rádcem druhýho, pak tě vyměním za třetího a nakonec tě vůbec o žádnou řadu žádat nebudu, protože s čtvrtým rádcem už se nezahazuju!

Dáme všechny zavřít a bude pokoj! Zvolal zděšeně první rádce. No to je náramný todlecto, povídal uštěpačně Diblík III. Pak my dva budeme kovat koně, kácet stromy, péct chleba a sami sobě si ho prodávat. Převážet na přívozu sami sebe. A ještě je všechny v tom vězení hlídat. Tos to vymyslel vopravdu vohromně!

Na to se musí jinak, dumal Diblík III, pokuřoval a vypouštěl kroužky kouře do stropu. Lidi se musej zaměstnat, aby na vzpouru a kutí piklů neměli čas myslet. Už to mám, vykřikl první rádce. Vydáme dekret, že v pondělí se musejí mezi sebou hádat, v úterý usmiřovat, ve středu se pomlouvat a ve čtvrtek za pomluvy vomlouvat. V pátek pak se vztekat sami nad sebou! V sobotu se litovat a v neděli se že všeho vyzpovídají.

No vidíš, povídal spokojeně Diblík III. Vidíš, že to jde, když chceš. To se ale na tebe musí nejdříve houknout, aby z tebe něco pořádnýho vylezlo. Je to ale pěkně vymyšlený, to ti musím uznat. A bude to platit pro všechny, krom nás dvou a princezny Hedviky. Najmeš šedesát špiclů vobzvláště tajnejch, a ti budou kontrolovat, jestli se to dodržuje. Bez to teď všechno sepsat a přines mi to po vobědě podepsat.

Ano, už běžím, volal radostně první rádce. Pak se ještě ode dveří vrátil. Pane králi, ale musíme za nedodržování stanovit nějaký trest, to musí bejt! Diblík III. se zamyslel. To máš pravdu. Musí to bejt něco přísnýho, přímo krutýho… Nech mě trochu přemejšlet a běž zatím vysypat popelník.

Tak poslouchej, povídal Diblík III. Pod dekretem bude připsáno: Kdo bude přistižen, že královská nařízení nedodržuje, půjde místo nedělního voběda do hladomorny! Co tomu říkáš první rádce? To jsem to mazaně vymyslel co? Je to úžasný pane králi, vydechl nadšeně první rádce. A necháme je vodvést, jak se bude vyndavat pečeně z trouby, aby to bylo vopravdu kruté!

Jak se krásné doplňujeme, zvolal radostně Diblík III. Ale já té stejně trumfnu. V čem vězí rafinovanost a krutost tohodle trestu první rádce? Nevíš, samo sebou. Na krále je i první rádce kratkej! Tak dávej majzla, co ti teď řeknu! Z hladomorny provinilce, co jsme ho vodtáhli v poledne vod pečeně, pustíme až večer. Co udělá? Nacpe se jak zjednanej a celou noc ho bude pálit žáha!!

***

Ve středu byl dekret vybubnován. Hned vedle bubeníka byl stolek. Za stolkem seděl druhý rádce s třetím a odpovídali na dotazy poddaných.

Od příštího pondělka vstupoval dekret v platnost. Šedesát obzvláště tajných špiclů vyfasovalo notýsky s červenou a zelenou propiskou. Zelená čárka znamenala, že špiclovány poddaný nařízení dodržuje, červená čárka označovala adepta nedělní hladomorny. A děly se vám věci v tom království.

V pondělí byl „hádací den“. Ráno křičel švec na souseda kováře: koukejte si ten plot posunout, nebo se neznám!! Kovář mlátil vztekle do kovadliny. Plot zůstane tam, kde stal vždycinky, vy houžvičko od verpánku! Švec vykopnul plaňku a plivnul přes plot. Tak vy takhle, zařval kovář a hodil po něm podkovu, švec jen tak tak uhnul.

A na hradě se hádala stráž u brány. Ještě jednou něco řekneš vo moji babičce, tak tě tou halapartnou majznu, vykřikoval strážný nalevo u brány na strážného na pravo u tej samej brány. Tvoje babička mi může bejt ukradená… jednak a druhak jsem o ní nic neříkal,vztekal se strážný napravo. Ale chtěl si říkat, já tě dobře pozoruju, ty se na to jenom třeseš. Hádalo s to po celém království. Špiclové dělali zelené čárky.

V úterý byl den usmíření. To jsem tomu včera zase jednou dal, sousede, povídal švec kováři. Já nevím, co mě to s tím plotem raflo. Copak vy, vy jste se ještě držel, sousede, odpověděl kovář. Ale já s tou podkovou, no řekněte, nejsem já kus vola? Co kdybych vás trefil? Pak spolu přitloukli plaňku a otevřeli si pivo. Strážný nalevo u brány se dělil o koláče od babičky se strážným napravo u brány…

Zítra, dumal nahlas švec, když popíjel u plotu s kovářem pivo, zítra se máme pomlouvat, copak já vás ale můžu pomlouvat? Dyť jste takovej fajn soused . To bude červená čárka, už to vidím! A v neděli máme kachnu. Budu mít červenou čárku. Jak ji vytáhnou z trouby, tak si jenom čuchnu a už mě vodvedou do hladomorny. Pustěj mě až večer, ta už není vono.

Helejte sousede, povídal kovář, včera koukám a na lokti mi skáče blecha. No to je krása, zvolal radostně švec. Tak budu říkat, že jste u vás sama blecha a budu mít zelenou čárku.

A co já, zeptal se kovář. Já vůbec nevím, co si mám na vás vymyslet. Mám díru na ponožce, povídal švec. Už tejden. A tuhle jsem kejchnul vylítla mi nudle a já ji jen tak tak čapnul rukávem… Děkuji, vykřikl nadšeně kovář. Tak chodíte votrhanej a nemáte kapesníky. To je pěkná pomluva. My máme v neděli krůtu, vo tu bych nerad přišel.

Tak jak to funguje? ptal se ve čtvrtek u snídaně v posteli Diblík III. prvního rádce. Náramně pane králi. Vopravdu nikdo nemá čas ani pomyslet na vzbouření. Ani na hradě nemají čas kout pikle. V pondělí, jak byl hádací den, tak vrchní kuchař škrtil komorníka a musel jsem je vodtrhnout od sebe. Akorát, zahradník, zahradník nerespektuje nařízení.

A pane králi, když to přišli špiclové nejtajnější kontrolovat, tak princezna, naše nejjasnější Hedvika, po nich majzla kropicí konvičkou! Stráže, vykřikl rozčileně Diblík III., okamžitě mi přiveďte zahradníka! Stráž s halapartnama přišla do zahrady. Chopila se zahradníka. Z altánu vyběhla nejjasnější princezna Hedvika.

Copak tady chcete? Máme odvést zahradníka ke králi. Ale koukejte mazat, vykřikla Hedvika a dupla si. On tam půjde sám. Už mažem, už mažem, nejjasnější princezno. Tak Jeníku běž, povídala Hedvika a pohladila zahradníka něžně po rameni. Neboj, já se budu dívat klíčovou dírkou, a kdyby něco tak tam vlítnu!

Zahradníku, pravil přísně Diblík III., jak to, že nedodržuješ mé nařízení? Proč ses v pondělí nehádal! Nemám s kým, pane králi. Nebuď drzej, vykřikl první rádce. Tak se hádej s růžema, nebo s kolečkem. Ani sám král, nemůže chtít, abych byl takhle blbej, odpověděl zahradník. Cos to řekl? Zopakuj, co jsi řekl! vykřikl Diblík III.. Dveře že rozlítly a stála v nich princezna Hedvika.

Jenom pravdu tatínku králi! Jenom pravdu! Vždyť je to ostuda co se děje teď v království. Ale prosím, když věříte tady tomu, a ukázala na prvního rádce, je to vaše věc. Ale Jeníka do toho netahejte! Jakej Jeník, jezuskote, jakej Jeník, kvílel Diblík III. Ty nevíš, že jsem slíbil králi Petulovi Vznešenému že si vezmeš prince Božulu? Brzy přijede požádat o tvou ruku.

Princezna Hedvika, poklekla u postele. Tatínku můj a králi, maminka mi vždy říkala, abych si vzala jednou jen toho, koho budu mít ráda. Já mám ráda tady Jeníka. A žádného vznešeného Peťulu boženého, nebo jak se vlastně jmenuje, si brát nebudu, řekla princezna Hedvika, vstala a dupla si!

Tak ty takhle? Ty budeš na tatínka krále dupat? zvolal Diblík III. Zakazuji ti chodit do zahrady!

Nebo si tam choď, protože ty zahradníku si sbalíš svých pět švestek a zítra už tě nechci v království vidět! Ne! Sbalíš si jenom tři švestky, to bych byl kór moc benevolentní. A ty Hedviko mi za trest nebudeš smět 14 dní po vobědě čechrat vlásky. A všichni teď ven!!

Diblík III. vylezl z postele, zapálil si cigaretu a rozčileně kouřil. Pak se podíval na bosé nohy. Nadzvedl levou a prohlížel si křivej palec. Vztekle s ním kopl do skříně. Jauvajs, vykřikl a poskakoval po jedné noze.

Ráno nesl komorník Diblíkovi III. snídani do postele. Ruce se mu třásly, že vybryndal kávu na tác. Copak se děje? Ptal se Diblík III. Ach pane králi, to je neštěstí, já vám to snad ani nemůžu říct. Srdce mi to trhá! První rádce čeká za dveřmi.

Ať jde hned dál! První rádce prostrčil do dveří jen hlavu. No polez, polez vykřikl Diblík III. Co se sakra děje? Nemůžu, pane králi, už mě to zase bere. Ráno už jsem byl třikrát, já jsem z toho všeho dostal strašnej průjem. Z čeho?! zaječel Diblík III.

Zmizel ten zatracenej zahradník? Pane králi ten zatracenej zahradník dočista zmizel a s ním, také dočista zmizela i nejjasnější princezna Hedvika!!

***

Tak špehové už, pane králi, vypátrali, kam nejjasnější princezna Hedvika s tím zatraceným zahradníkem utekla, hlásil první rádce ráno Diblíkovi III., který snídal v posteli. Usadila se v království Udaty Šestého. Prodala náušnice a koupili si tam zahradu. Je mi do pláče, zvolal první rádce. Naše nejjasnější princezna vozí v kolečku hnůj, rejpe se v zemi a pane králi, bude vás to strašně bolet, ale vzala do ruky i žížalu!

Už se stalo, bručel Diblík III. Teď musíme zjednat nápravu! Vono ji to přejde, je to přeci jen princezna, za chvilku ji tahání těch žížal přestane bavit. Zavolejte mi písaře! Odpoledne odjížděl do království Udaty Šestého spěšný posel s listem pro princeznu.

Má znejmilejší dceruško Hedviko, psal Diblík III. Odpouštím Ti všechno, nemusíš se mi přiznávat, kolik koleček hnoje si odvozila, kolik žížal si do svých princezniných ruček vzala. Odpouštím ti i trest, zákaz čechrání mých vlásku. Vopusť toho zatracenýho zahradníka a vrať se! Náušnice ti koupím nové, a to hned dvoje. Spěšný posel se vrátil za měsíc. Princezna se zahradníkem se usadila na druhém konci království Udaty Šestého.

Princezna Hedvika psala: Můj milovaný tatíčku, pane králi. Ráda se vrátím, ale mám dvě podmínky. Vrátím se s Jeníkem a vrátím se do normálního království, kde se lidi hádají, když mají proč, kde se neusmiřují, přestože nechtějí, a usmiřují se, když chtějí. Než se rozhodneš, ať ti po obědě zatím čechrá vlásky první rádce, pokud se k ním přes pupek dostane.“

A povídal spěšný posel, ztišil první rádce hlas, že když mu ten dopis předávala, tak si zase u toho dupla. Buď zticha, vykřikl Diblík III. Je to princezna a bude si dupat, kdy bude chtít. Jen ovšem ne na mě, zabručel. Spěšný posel měl už zadek celý modrý od rajtování a tak vyjel druhý spěšný posel s Diblíkovou odpovědí.

Když ty seš taková, tak já budu taky takovej. Abys věděla!! Diblík III., tvůj otec a král. Na věži byla zřízena zvláštní pozorovatelna. Ve dne v noci se vyhlíželo k hranicím království Udaty Šestého, jestli se princezna vrací. Opadalo listí ze stromů, přišla zima a princezna se nevracela.

Na saních, v kožichu a se zlatým mečem u boku přijel princ Božula Vznešený požádat o ruku princezny Hedviky. Bylo zrovna pondělí – hádací den. Na nádvoří se fackoval farář s kostelníkem. Na schodech předběhl Božulu Vznešeného komorník, ale kuchař ho dostihnul a praštil uvařeným květákem po hlavě. Vyjevenej Božula Vznešený byl uveden k Diblíkovi III.

Chtěl bych pozdravit princeznu Hedviku a předat jí dary! pravil skutečně vznešeně. Hedvika tu není, ctěný a vznešený Božulo, pravil důstojně Diblík III. Šla do lesa, že vám natrhá čerstvé lesní jahody. Vždyť je venku minus osmnáct stupňů! vyjekl Božula Vznešený. Taky jsem jí to říkal, povídal Diblík III. Vona je ale paličatá a hned si dupne. Ale co chvilku tu musí být, odešla ještě za tmy. Běžte si po cestě Božulo Vznešený odpočinout, komorník vám ukáže pokoj.

Komorník měl ve vlasech rozvařenej květák, na chodbě táhl po zemí třetí rádce čtvrtýho za kravatu, ten byl modrej a už jen sípal. Počkejte, povídal komorníkovi Božula Vznešený, zapomněl jsem si něco na saních. Hned jsem zpátky! Vyběhl ven. Na kozlíku plakal jeho kočí. Utrhli mu límec u kožichu a zlomili bič. Božula Vznešený skočil do saní. Rychle pryč a nezastavovat nikde!!

Diblík III. se na to díval z okna. Pak si zamnul ruce. A je to! Hedvika se může vrátit a čechrat mi po vobědě vlásky. Spěšní poslové jezdili každý měsíc… Vrať se Hedviko i s tím zatraceným zahradníkem! Ten zatracenej zahradník je můj muž Jeník, už jsme se dali oddat.

Tak se vrať s tím zatraceným Jeníkem. Až mu budete tatínku králi říkat jinak!! A nebudu! Tak se nevrátím!! Tak budu a vrať se!! A dekret je zrušenej?! Není, jinak by se lid bouřil! Vraťte se voba a už mě nezlobte. Nejsme dva, už jsme tři!

Diblík III. si pozval prvního rádce. Zbláznila se!! Píše že jsou tři, dovedeš si to vysvětlit? Snad se ten zatracenej zahradník, tedy, ehm, Jeník, nakonec nerozpůlil? To je hlavolam, to je hlavolam, zvolal první rádce, tohle nevyřeší ani celá rádcovská rada. Dekret zruším. Jak tři? uháněl spěšnej posel s dopisem. „Narodil se Diblík IV, jsi dědeček tatínku můj a králi…

Komoří, celá rada okamžitě sem! zvolal Diblík III. Tak vy to nevykoumáte co? Vy nevykoumáte, proč jsou najednou tři? Vy si nad tím budete lámat hlavy, budete brát za to moje peníze a nakonec na to musím přijít já sám, že jsem dědeček!!!

Když vono to bylo strašně těžký pane králi, hájil všechny první rádce. Sám jste říkal, že na vás nemám a trvalo vám to! To je pravda, řekl pyšně Diblík III. Ale přišel jsem na to! A teď koukejte mazat napsat zrušení toho dekretu. A dejte to hned vybubnovat. Spěšný posel pojede a za ním kočár pro princeznu a Diblíka IV. a zahradník ať přijede taky, co už mám dělat. Pak nadiktoval list. Vraťte se všichni tři, už se na vás těším. Dědeček Diblík III.

A byla velká hostina na přivítanou. Diblík III. držel v náručí malého Diblíka IV. a krmil ho lžičkou. Najednou princezna Hedvika vyskočila. Jeníku, to nemůžeš dát fakt trochu pozor? To si musíš každou košili pocintat omáčkou? Kdo to má pořád prát, vykřikla Hedvika a dupla si.

Ale, ale děti, copak to je? Volal na ně Diblík III. Aha! Vlastně no jó! Vždyť ono je pondělí, správně má být hádací den! Tak jo! Netahej mě za frňák ty rošťáku jeden, vykřikl šťastně Diblík III. na malého Diblíka IV…

A zazvonil zvonec…