Když u vašich dětí začne dospívání, nemusí vám být vždy do zpívání. Někdy se té době růstu a proměny u člověka, spojeného s pohlavním dozráváním, říká telecí léta, ale ať už tu dobu nazveme jakkoli, bývá pro rodiče a vychovatele značně obtížná.

Přechod od dítěte k dospělému tvoru je samozřejmě i u zvířátek, jen to probíhá trochu zastřeněji a výrazně rychleji, s různou intenzitou doprovodných projevů. U nás doma jsme měli poměrně štěstí: žádný náš pejsek nám nerozkousal polštář nebo bačkory, jen fenka Gina mně trochu okousala zimní kožešinovou čepici, ne ale moc, čepici nosím dodnes, a to okousané místo je pro mne druhem vzpomínky…

Také na představitele kočičího národa si u nás doma nemůžeme stěžovat: žádná z kočiček nedělala v bytě nečistotu, žádná nic neničila, jen na kobercích a čalouněném nábytku si náš kocourek obrušuje drápky. Neměli jsme tedy s dospíváním čtyřnohých členů naší rodiny mimořádné starosti.

Dvakrát jsme měli pejska, přesněji řečeno fenku, z útulku. Říká se, že pejsek z útulku bývá vděčný za to, že se dostal k jednomu majiteli a že tu svoji vděčnost dává najevo. Podle vlastní zkušenosti bych mohl tvrdit, že tomu tak je. Dvakrát jsme ale měli pejska, a zase to byla fenka, od štěněčího mládí. A myslím si, že povaha psa se ve svém vývoji podobá povaze člověka: nejdříve je tu bezmocný tvoreček, odkázaný na péči a pomoc druhých. Pak přijdou drobné dětské rošťárny, a nakonec vědomí dospělé osobnosti a snad i s právem na vlastní názor.

Monička, naše současná fenka

Ani u člověka, ani u psa nebo i jiných tvorů, nenajdeme jednoznačné, přesné schema, také časové rozvržení vývoje povahy není u všech zástupců téhož druhu stejné, ale tak je tomu asi opravdu u všech živých bytostí. To, jak může být ten čas zrání rozdílný, vím sám podle sebe: v mých letech jsou z většiny mužů vážní pánové, zatímco já si s námahou a překážkami dokončuji opožděnou pubertu.

Leč dovolte, abych se vrátil k čtyřnohým členům rodiny, kteří mi připadají zajímavější než my sami. Čas se nezastaví ani jim, ale my, žijíce déle, rádi vzpomínáme na jejich dětství a nezvedené mládí. Vzpomínám na to, jak jsme s naší fenkou Ginou, v době kdy jí bylo sotva pár měsíců, šli v neděli odpoledne, paní a já, na procházku, a přišli jsme do užší postranní uličky, v jejímž středu byla velká louže.

Chtěli jsme, aby fenka louži obešla, ale naše pejsčí holčička se rozhodla zachovat se jako nezvedené děcko: došla až k louži a pak si do ní sedla. Uvědomili jsme si téměř okamžitě, že přesně tak to dokáže udělat dobře vychované, reprezentativní a svátečně oblečené děťátko, a chvíli jsme nevěděli, co máme dělat: zlobit se, nebo se smát? Vyhrála, samozřejmě, ta druhá možnost.

Ginu jsme měli rádi a věřili jsme, že nám nic nedobrého neprovede, a tak jsme jí ani nebránili, když si oblíbila našeho pošťáka, říká se poštovního doručovatele, i když si ho oblíbila do té míry, že ho občas doprovázela na jeho pochůzkách. V té době ale přestávala být štěnětem, to znamená, že už dovedla běhat rychleji než my, a docela si to užívala: venku, na procházkách blízkým lesíkem, nám naznačovala, že bychom jí měli najít nějaký klacíček, o který by se s námi tahala. Téměř vždy jsme jí vyhověli, nějaký ten klacík jsme jí podali, a ona ho okamžitě odnesla.

Že by nám ho měla zase přinést, ji nenapadlo; aportovat jsme ji neučili a nenaučili. Zato velice ráda přibíhala blíže k nám a naznačovala, že bychom se měli pokusit klacík jí vzít. Pochopitelně se nám to skoro nikdy nepovedlo, pejska byla rychlejší než my a nejspíše to i věděla, jen ji těšilo vydráždit nás k marným pokusům. Bavila se tou pejsčí hrou, vycházející z její iniciativy, v které byl, dost možná, i kousek nevinné zlomyslnosti. A konečně – proč ne?

S úsměvem vzpomínáme na to, jak jsme naši Ginu vzali na výlet, končící na šumavské chalupě našich příbuzných, a jak jsme jednu porci opravdu dobré drštkové polévky, kterou jsme si uvařili, nalili do její misky. Gina šla k misce, ale zastavila se asi půldruhého metru od ní, výrazně a jednoznačně zavrtěla nosem, nebo – chcete-li – špičkou čenichu, a znechuceně se odvrátila. Kdyby byla v té chvíli mohla říct: „Tak to tedy ne, to si sežerte sami, tohle já vám jíst nebudu!“, nebylo by to výmluvnější.

Rádi také vzpomínáme na to, jak se naše fenka jako štěně bála vody, takže když jsme ji vzali k řece nebo rybníku a sami si šli zaplavat, vyděšeně čekala na břehu a troufala si nanejvýše namočit si trochu přední tlapky. Pak jsme jednou udělali pokus, že jsme ji zanesli pár metrů od břehu, a nedbajíce jejího zděšení, pustili jsme ji na poměrně mělkém místě do vody.

Pokus byl úspěšný: naše psí dáma přišla vodě na chuť a dokonce ji párkrát použila jako pouťovou atrakci: u jednoho potůčku, kolem kterého jsme chodívali, vlezla do vody, nechala se nést proudem, který tu byl dost výrazný, a když ji proud zanesl kus dál, vylezla na břeh, a běžela po břehu zpět proti proudu. Přenášení vlastního pejsčího těla vodním proudem si pak několikrát zopakovala.

Užil jsem zde pojmenování „psí dáma“. Ano, naše Gina byla psí dáma, a jako taková měla ráda parfémy. A protože si byla vědoma toho, že žije přece jen u lidí, nijak zvlášť dobře situovaných, nežádala značkové voňavky, žádnou kolínskou, žádný – jak říkali – „odekolón“ nebo „šatnár“, ale pomáhala si přírodními zdroji.

Její vkus se od našeho ovšem trochu lišil: jednou se nám při procházce po břehu řeky vyválela na zbytcích leklé ryby, což vedlo k tomu, že jsme se cestou domů důsledně vyhýbali lidem, a doma jsme museli psí členku rodiny důkladně umýt. Vzpomínám si také na to, jak jsem s ní jednou šel po břehu jezera, místy, která jsem zatím neznal, a bylo mi dost divné, že voda nějak nezvykle zapáchá. Když jsme se vzdálili od jezera, zápach nezmizel. Nejspíše jsem nedával dost pozor, a když jsem se nedíval, naše pejska se důkladně naparfémovala, a zřejmě se jí to „navonění“ líbilo.

Jednou ale tu svoji zálibu dost přehnala: navoněla se na okraji pole kompostem, který tu nedávno založili. Nevím, co obnáší stará délková či plošná míra „hon“, ale má čtyřnohá kamarádka páchla na sto honů. Dalo mi dost práce ji umýt: měl jsem k dispozici jen studenou vodu a v malé místnůstce, kterou jsem v té době obýval a kde jsme s fenkou spali na jedné palandě, jsem si nemohl ostrou vůni parfému, navíc neodpovídající lidským zvyklostem, dovolit.

V mládí, a to nejen v tom nejranějším mládí, byla naše fenka zdatná turistka. Mnohakilometrové procházky s námi se jí líbily, zvláště když cestou byla někde voda na koupání. Jenže čas se nezastavil ani jí. Přišla léta stáří, nedoslýchavosti, artrózy v nohách, zpomalení rytmu života. V necelých patnácti letech nastalo při jedné nemoci zklidnění, definitivní a neodvolatelné.

Druhým pejskem, kterého jsme dostali jako štěně, byla fenka Ťapka, častěji zvaná Ťapinka. Ač byla nesporně plodem hříšné lásky, měla všechny přednosti, které má štěně mít: vznešený, téměř šlechtický rodokmen, který jsme jí sami vyrobili, přítulnost i poslušnost, a samozřejmě byla i velice čistotná, dokonce když přišla zvenku a paní jí chtěla otřít nohy, trpělivě čekala a nijak se očistné proceduře nebránila.

Mysleli jsme si, že máme snad mimořádně hodnou psí holčičku, hotového psího andílka, jenže nastal den, kdy jsme o tuto iluzi přišli. Dopřáli jsme si procházku po cestách, vedoucích po stráni nedaleko našeho domu. Pejsinka se chovala vzorně, jako vždy, až do chvíle, kdy jsme došli k místům, kde měli své nory divocí králíci. Možná, že mezi předky naší fenušky byl nějaký jezevčík, o němž jsme nevěděli, a jeho sklony se nyní v naší Ťapince probudily.

Potichu, ale hbitě, zalezla do jedné králičí nory a na naše poplašené volání nereagovala. Po několika minutách jsme pojali podezření, že je zle. A také bylo: vlézt do králičí chodbičky Ťapinka dokázala, ale dostala se do místa, kde nemohla dál a ani zpátky. Pokoušel jsem se rukama a s pomocí jednoho plochého kamene rozšířit vchod do nory. Šlo to velice špatně. Nakonec jsem si lehl na zem, na místo, kde nebyla tráva, zato hlína pěkně navlhlá nedávným deštěm, sáhl jsem do nory a nahmatal jsem Ťapinčiny zadní nohy. Podařilo se mi je zachytit a táhl jsem neúspěšnou speleoložku k sobě.

Za chvíli už jsme byli všichni pohromadě: Ťapinka, s kožíškem na hřbetě naježeným, jak jsem ji táhl proti srsti z podzemí ven. Vypadala tak trochu jako psí pankáč, ale asi jí to nevadilo. Má paní, se šťastným, byť trochu rozpačitým úsměvem. A nakonec i já, zablácený od kolen až skoro ke krku. Čekala nás teď cesta domů, ulicemi, kde nás všichni znali. Poradil jsem paní, aby se – pokud se za nás stydí, držela od nás kousek dál, jako bychom k sobě nepatřili. Dodnes mám dojem, že měla sto chutí mne poslechnout.

V době, kdy se Ťapinka pokusila neúspěšně o návštěvu u králíků, bylo těch králičích nor v našem okolí poměrně dost. Snažili jsme se jim vyhýbat, aby se snad v naší fenušce neprobudilo nové pokušení. Naštěstí z takových nápadů brzy vyrostla. Opravdu? Ano, opravdu, vyrostla. Prodloužily se jí nožičky a poněkud zesílilo tělíčko. Do králičí nory by se byla už nevešla, a zřejmě to i sama pochopila.

Také kočičí dospívání nemusí být úplně bezproblémové. Území, které kočky považují za své, je vždy o něco větší než byt a zahrada. Naší nedospělé kočičce Mourečce se to stalo málem osudným: na sousední zahradě ji starší kocour zahnal na strom. Mourečka vylezla poměrně vysoko, ale pak se bála slézt dolů. Zaslechli jsme její mňoukání a začala záchranná akce: vysloužilý a nepříliš spolehlivý zahradní žebřík, cesta nahoru, chytit kočičku za kůži na hřbetě a donést dolů.

Černoušek

Naštěstí se později kočička držela víc doma a na zahradě u domu. Zde s ní už problémy nebyly. Na to, že kočka je zvědavá, neslyšně doprovází člověka po domě a stane se, že ji zavřete ve spíži nebo ve sklepě, jsme si zvykli. Na to, že ji můžete volat a ona se vám neozve, dokud sama nechce, také. Na co se ale těžko zvyká, je ta pověstná kočičí samostatnost. O tom, kde je pejsek, většinou víte, máte ho zpravidla stále pod dohledem. Kočka je samostatná, a tak když se náhodou toulá a nevrací se domů, máte o ni strach, naštěstí většinou zbytečný.

Teď máme krásného černého kocoura, s velkýma žlutozelenýma očima. Nepořídili jsme si ho, on si pořídil nás. Brzy se stal miláčkem domu a pro mne i častým spolunocležníkem. Toulá se jen málo. Je trochu slabší, než kocouři bývají, a tak když přišel několikrát domů se stopami zápasu na kožíšku a na uchu, byl to pro nás jeden z důvodů, proč jsme ho nechali zbavit kocourství. Jinak ale, jak jste si asi všimli, náš pejsčí i kočičí chov byl feminizovaný.

Vzpomínám si, jak jsme jednou v parku potkali paní s trochu větším psem a projevili jsme obavy, aby setkání našich psů nebylo zároveň jejich střetnutím. Paní nás uklidnila: „Nebojte se, to moje stvoření je sice také fenka, jako ta vaše, ale je hodná a nepere se. Když jsem chtěla mít psa, vybrala jsem si fenku. Jsou prý lepší a klidnější. Měla jsem kdysi i psa, ale není to ono. Přece jen – no je to mužskej…“

Vybavilo se mi to v souvislosti s tím lidským a psím dospíváním. Říká se prý, že mužský nedostane nikdy rozum. A opět, vycházeje ze zkušenosti se sebou samým, mám vážné podezření, že je to pravda. Pozoruji, jak mi ubývají síly, jak se zhoršuje paměť, ale že by se dostavoval rozum, toho jsem si opravdu nevšiml.

Spíše si občas připomínám heslo pro život, které mi kdysi řekl jeden německý spolupracovník: „Immer lustig und verliebt, bis der Arsch im Sarge liegt!“ Přeložil jsem to „Buď vždy zamilovaný a veselý, dokud dno rakve není pod tvou…“ – no a vidíte, na to poslední slovo si nějak ne a ne vzpomenout, vím jen, že se to celé mělo rýmovat…

Ach ta paměť, ta paměť…

Milan Pavel