Až do nedávna jsem žila na Starém Městě pražském. Žila jsem tam celý svůj život, poznávala jsem ho od narození. Město se měnilo a já s ním, až přišel den a musela jsem se z něj odstěhovat. Jaké tedy vlastně bylo? Staré, to jistě, zajímavé, šedivé, prašné, tajuplné a plné života. Života úplně jiného, než známe dnes. Života poznamenaného zářnými socialistickými zítřky.

Jedna z mých prvních vzpomínek je, když mě máma nakládala do červeného kočárku a vozila mě do jeslí. Jesle byly až na konci Dušní ulice, v budově základní školy blízko Vltavy. Tenkrát jsem nevěděla, že jezdíme kolem velmi zajímavého místa, kde spolu sousedí katolický kostel Svatého ducha a Španělská synagoga. Učitelky v jeslích mě nezaujaly a já jsem nezajímala je. Jedna z nich mi dala facku.

Chodím do školky a na vycházky chodíme do parčíku, kde je požární nádrž. Nevím, že je to památka na válku. Je tam dětské hřiště, zelená se tráva. Už ale slyším, že se tam bude stavět. A skutečně, za nějaký čas je parčík nepřístupný, je tam stavební ohrada, ještě nevím, že nová stavba se bude jmenovat Obchodní dům Kotva. Začali jsme častěji chodit na malé hřiště naproti, nevím, že je to bývalá klášterní zahrada, že to patřilo Minoritům v klášteře při kostele Svatého Jakuba. Jeden chlapeček, dnes je právníkem, mě praštil prknem do hlavy, vůbec nevím proč, brečím.

Jsou mi čtyři roky, jdeme s babičkou Týnskou uličkou na Staroměstské náměstí, po levé straně máme Týnský chrám a babička mi říká: „Dobře si tuto chvíli zapamatuj, brzy tuto uličku zavřou a dlouho jí neprojdeš“. Měla pravdu, uličku skutečně zavřeli, probíhala rekonstrukce domu U Kamenného zvonu a současně Týnského chrámu. Uličkou jsem prošla až za 20 let, babička už nebyla. Vzadu na rohu Týnské uličky bývalo dlouhá léta staré železářské vetešnictví. Teprve po roce 1989 muselo přesídlit.

S maminkou chodíme nakupovat k panu Bašteckému neboli Bašťákovi, má krámek, klasický koloniál, na Masném plácku. Chutná mi nanuk Čoko, stojí 1,20 Kčs. Kolikrát prosím mámu, ať mi dá na Čoko, pak utíkám do obchodu pro zmrzlou lahůdku. Jednou upadnu a natluču si koleno, rozbrečím se až doma. Do Rybné chodíme pro mléko a máslo. Do Dlouhé ulice pro změnu pro maso, ale to jen někdy, většinou ho máma koupí v řeznictví v blízkosti práce. Kachličky v bývalém řeznictví zůstaly, řeznictví už tam dávno není. Po Bašťákovi se slehla zem, zmizel v době, kdy se otevřela Kotva. Spolu s ním zmizela i mlékárna.

Pan Baštecký a chlapeček, který mě praštil prknem, bydlí oba v tmavě zeleném pavlačovém domě v Rybné ulici, je na něj vidět i z Masné ulice. Později tam někdy se spolužačkami zajdeme. O mnoho let později obyvatele vystěhují, dům bude mnoho let chátrat a nakonec ho zbourají. Dnes tam stojí hotel Josef od architektky Jiřičné. Hotel je sice po architektonické stránce uznávané dílo, já bych tam raději viděla ten starý dům.

Je mi 5 – 6 let. Večer ulicí chodívá zvláštní pán, má dlouhou tyč a rozsvěcí lampy, pěkně jednu za druhou. Zaklesne háček na tyči za očko a zatáhne, lampě to chvilku trvá, ale pak se rozhoří jasným plamenem. Přestavěli všechny lampy na elektřinu a pán přestal chodit. Dnes jsou některé ulice opět osvícené plynem, pán ale chodí jen někdy, když je nejvíc turistů, je z něho turistická atrakce. V malé dílně kloboučník vyrábí dámské i pánské klobouky pro Divadelní službu, někdy za ním chodívám a dívám se, jak klobouky vyrábí. Když v 80. letech odejde, dílnička zmizí.

V ulici je před školou na kraji chodníku klasická pumpa. Už ji nikdo nepoužívá, ale moc se nám líbí. Občas zkoušíme pumpovat, ale nic z ní neteče. Pumpa zmizí až při velkých výkopech, kdy do ulice zavádějí zemní plyn. Klandr před školou používáme ke gymnastickým cvikům, točíme se na něm a vlasy se nám otírají o chodník. V ulici nejsou téměř žádná auta, parkuje tam pouze veliké černé auto dědečka mé spolužačky, pochází ještě z 1. republiky – snad Tatra. Má ještě stupátko u dveří, je vždy dokonale naleštěné. Kdoví kde skončilo. Později tam začne parkovat ještě naše auto, pak se přidá sousedovic Dacia.

Školu mám hned vedle domu, kromě prvního dne chodím úplně sama. Jsem na to hrdá, někteří chudáci spolužáci se nechají vodit. Taková potupa. V družině je celkem legrace, je nás tam většina spolužáků. V létě chodíváme až na Letnou. Závidím ale spolužákům, kteří mají na krku klíče a do družiny nemusí. Ve třetí třídě přijde protivná družinářka, bojím se jí a vymůžu si na našich klíče. Od té doby chodím po městě sama, ale klíče mám v kapse. Máma nechce, abych je nosila na krku, že by prý každý věděl, že jsem sama. To už chodím do hudebky na klavír, na balet a do pionýra. Kromě toho mám doma soukromé hodiny angličtiny. Do deníčku si napíšu: „Předměty, které nemám ráda jsou: angličtina, pionýr a hudební nauka. Předmět klavír docela ujde.“

Hudební škola je tajemná. Je v budově starého kláštera Minoritů, chodím tam křížovou chodbou, pod gotickými klenbami. V prvním patře je obrovská hala, nad hlavou mám fresky svatých a andělů. Třídy jsou v bývalých celách mnichů. Ještě to moc nevnímám. Jsem v nultém ročníku a raději si hraji s kamarádkou ve starém zapomenutém křesle a úplně zapomeneme na hodinu. Dorazíme tam ve chvíli, kdy vzorná třetí spolužačka dopinkala poslední notičku. Nevím, co říci doma. Balet je v bývalém refektáři, barokní štuky jsou pozlacené, nad hlavou mám opět fresky. Balet mě nebaví, chtěla bych na špičky, ale místo toho máme jakousi rytmiku a učitelce se na mě pořád něco nezdá, talent na tanec asi nemám.

Ve čtvrté třídě mě poprvé zradí koleno a pak už na balet nechodím. Hudební nauku máme ve třídě, která je obrácena do klášterní zahrady. Myslím si, že je to samozřejmé, nikdy mě nenapadne udělat fotku. Klavírní třída má okno do rajského dvora, je vidět skoro celý čtverec. Opravují klenby, dlouhá léta tam stojí lešení. Na lešení hrdlička několikrát vyvede mladé, ze třídy dobře vidím celé hnízdo a vývoj ptáčat od vajíčka. Nakonec vydržím hrát 15 let.

Naproti v Ungeltu bydlí někteří z mých spolužáků. Bydlí tam také spousta Cikánů, dnes se jim říká Romové. Na Masném plácku rostou dva stromy. Staré Cikánky se scházejí pod jedním, muži pod druhým. Je tam hřiště, pod ním bunkry, památka na válku. Na hřiště chodíme jen někdy, správce tam už není, je zanedbané, ale vybíjená se tam hraje dobře.

Ještě si pamatuji, že se tam v zimě bruslilo, kdysi dávno v mrazu správce hřiště postříkal vodou a upravil kluziště. Jedna holčina z vedlejší třídy vyleze na zídku bunkru a spadne několik metrů dolů na schodiště, které vede do podzemí. Vynesou ji Cikáni a cikánské ženy ji drží v náručí, chovají ji a zpívají jí. Čekáme na sanitku. Ptám se, zda je to lehké zranění, chci, aby holčina byla v pořádku. Cikánky se na mě jen podívají a já najednou vidím kost, která holčině trčí z ruky. Už se na nic neptám.

Ungelt je tajuplné místo, domy jsou staré oprýskané, jednou mě tam zavedou do pedagogicko-psychologické poradny, ani nevím proč. Jdeme po vrzajících schodech, vše je temné, tajemné. Naproti Ungeltu je kostel Svatého Jakuba. Občas tam zajdu. Fascinuje mě useknutá ruka lotra, díla Petra Brandla a Maxmiliána Brokoffa mě zatím nezaujala, ten čas teprve přijde. Ve škole si potajmu půjčujeme Rychlé Šípy, louskáme je pod lavicí, k dostání nejsou. Jejich příhody ve Stínadlech si situuji právě do těchto míst, až později se dozvídám, že pan Foglar měl na mysli spíše místa okolo Řásnovky a kostela Sv. Haštala.

Vlastně celé město má nádech do šediva. Má nejlepší kamarádka bydlí v Kožné uličce, ulička je úzká, tichá, zadumaná. Z oken kamarádky koukáme na rozpadající se dům naproti. Kamarádka bydlí nad bývalou hospodou, jsou tam stažené rolety. Ještě o kousek dál je zajímavý renesanční dům U dvou medvídků, ale to už ulička ústí do Melantrichovy ulice. Často se navštěvujeme. Jednou si hrajeme a zapomeneme na odpolední školu. Na poslední chvíli letíme. Musíme přejít přes Staroměstské náměstí.

Přijdeme pozdě, a tak před školou ještě přeřizuji hodinky, abych měla výmluvu. Paní učitelce (téhle neříkáme soudružko) se omlouvám, že mi šly pozdě hodinky. Podívá se na ně, vidí přiměřený čas. Pak se mě ptá, proč jsme tedy tak uhnané. V poslední chvíli mě napadá spásná výmluva – když jsme v klidu přišly na Staroměstské náměstí, všimly jsme si na věžních hodinách správného času, ještě jedné paní jsme se zeptaly na čas a ta nám to potvrdila. Pak už jsme jako vzorné žačky jen běžely. Učitelku jsem přesvědčila.

Na Staroměstském náměstí se rozléhá klepání a ťukání. U Týnské školy je velká ohrada, v ní pod širým nebem mistři kameníci vytesávají z kamene díly, pracují na obnově domu U Kamenného zvonu i Týnského chrámu. Oba jsou dlouhá léta v lešení. Ještě dlouho nevím, jak je to symbolické, že v Týnské škole působil i Matěj Rejsek. Dnes je tam v létě velká zahrádka a turisti tam jedí a pijí. Je to jistě výdělečnější než kamenická dílna. U pomníku Jana Husa je dlouhá léta vodní nádrž, další památka na válku, ale to mi nikdo neřekl. Po čase nádrž zasypali, pokoušejí se tam pěstovat nějaké rostliny. Jenže to by se o ně museli pořádně starat, chvíli to zkouší s trávníkem. Nakonec celé místo zruší. Lidé pro změnu začnou po pomníku lézt, ale to až později.

Od sedmé třídy chodíme do školy o kus dál. Spojili dvě školy, a z mé původní má být jen první stupeň. Opět chodím až na konec Dušní ulice, skoro k Vltavě. Mimochodem na opačné straně Dušní ulice, blízko Dlouhé v krámku vyrábí klíče pan Koula, jako jediný soukromník široko daleko vydržel i socialismus. Z některých tříd v nové škole je vidět na Letnou, na místo, kde stával Stalinův pomník. To nám ale nikdo neřekne.

Do školy chodím ulicí V kolkovně, na rohu byla naše stará školní jídelna, jsou tam bývalé krámy, všechny schované za roletami, které dlouhá léta nikdo nevysunul nahoru. Prostě zadumané město. Dnes tam jsou luxusní restaurace včetně smutně proslulé restaurace Monarch. Pak projdu kolem kostela sv. Ducha a Španělské synagogy. Jednou tam dělají výkop a okolo něj jsou poházené staré kosti z bývalého hřbitova, žádná pieta. Spolužáci s nimi šermují, snaží se dělat dojem na děvčata a ukazují nám, že se pár starých kostiček přece nebojí.

Nyní na oběd chodíme na roh Pařížské ulice, kousek od Staronové synagogy. Nevím, že socha v parčíku je od Františka Bílka, a že představuje Mojžíše. Brzy jsme našli zkratku okolo hotelu Interkontinental. Vzápětí nám to učitelé zakázali, vrchnosti v hotelu se nelíbilo, že okolo hotelu běhali žáčci, oni tam přece měli valutové cizince. Stejně tam chodívám, potajmu proběhnu, jen to vezmu z větší dálky, už nechodím vrátnému pod nosem.

Začali opravovat Ungelt, spolužáky nám přestěhovali na Jižní Město, ti se rozhodli dokončit osmou třídu s námi. V Ungeltu už nebudou bydlet lidi a už vůbec ne žádní spolužáci, budou tam luxusní hotely pro devizové cizince. Cikáni zmizeli, jeden ze stromů, pod kterými sedávali, zahynul. Dovnitř do dvora Ungeltu už se nedostanu, probíhá tam archeologický průzkum. Je mi to trochu líto, mám vztek, že tam budou hotely, ale znám spoustu jiných průchodů. Dveře domů se nezamykají a přes dvory se lze často dostat přes další dům do jiné ulice. Využíváme tyto zkratky.

Mé obzory jsou také větší, s nejvěrnější kamarádkou chodíme po městě. Obhlížíme nejrůznější dvory, snažíme se nacházet nové a nové průchody. Někdy jdeme přes řeku, lezeme po stromech v blízkosti Strakovy akademie, doba, kdy tam bude skutečné sídlo vlády, je ještě daleko. Na jaře také chodíváme na lodičky, asi za tři kačky je možné si pronajmout pramičku, tak veslujeme po Vltavě. Později, už na gymnáziu, kamarádka zpracovává práci o staropražských mlýnech. Bereme to přes staroměstské mlýny u Karlova mostu, chodíme po Kampě, sama se divím, kolik jich na Čertovce je. Kola má už jen málokterý. Zakončíme to u Novomlýnské vodárenské věže. Tam už toho mnoho nezbylo.

S rodiči chodívám po muzeích i výstavách. Někdy mě zaujmou, někdy ne. Obrazy mě moc nebaví, přesto několikrát jdeme do Jiřského kláštera, Šternberského paláce, vidím podstatné sbírky Národní Galerie. Vrátím se k tomu až po letech, kdy konečně začnu chápat. Několikrát jdeme do Židovského Muzea. Lístek stojí asi 3 koruny. Po starém židovském hřbitově se volně procházíme, nejsou tam žádné davy. Později si někdy koupím lístek a po hřbitově se jen tak volně toulám. Dnes to kvůli davům turistů zní jako pohádka.

Prvně slyším o Soně Wailerové, mámině spolužačce, která nepřežila holocaust. My totiž ve škole téma holocaustu příliš nerozebíráme a židovští mrtví se jednoduše smísí s českými. Vůbec výklad 2. Světové války ve škole je pozoruhodný. Pinkasova synagoga je zavřená, prý tam byla napsána jména zemřelých za války, ale bylo to prý odstraněno. Komunistům se hodilo, že tam vyvzlínala voda, že se nápisy poničily. Od šestidenní války byly naše vztahy s Izraelem na bodu mrazu. To ale ještě nevím. Po letech najdu Sonino jméno na jedné ze stěn Pinkasovy synagogy. Zemřela v lednu roku 1941, bylo jí 12 let.

V Maiselově synagoze je dodnes výstava stříbrných rituálních i domácích předmětů. Ve Španělské synagoze tenkrát byla výstava židovských „koberců“. Až o mnoho let později zjistím, že to nebyly jen tak ledajaké koberce, ale že to byly parochety – závěsy, které se umisťují před schránku na Tóru (Aron ha-kodesh). Tato schránka je v každé synagoze na východní straně. Na lístek bylo možné se dostat také do Staronové synagogy. Jsem ráda, že jsem tam byla několikrát ještě za starých časů. Dnes je vstup asi za 300,- Kč pouze do této synagogy.

Navštěvujeme se s různými spolužačkami. My bydlíme v domě z konce 30. let a máme běžné vybavení domácnosti, před přestavbou elektřiny na 220V jsme mívali v pokojích zvonky na služku. U spolužaček to bývá různé. Jedna bydlívala v Dlouhé ulici ve společném bytě, kde více rodin sdílelo koupelnu a kuchyni. Tato spolužačka nám zmizela v 5. třídě, dostali byt na sídlišti v Bohnicích.

Jednou nacvičujeme na školní akademii taneční číslo. Potřebujeme trénovat, zkoušíme to u nás doma, ale prostor nám nestačí. Nakonec nás pozve spolužačka, která bydlí v Liliové ulici. Doma mají opravdu velké pokoje (pět nás tam tančí bez problémů), jsou průchozí, jak bývávalo zvykem. Co mě fascinuje, na stropě mají fresky, nevím už jaké. Tak toto doma nemáme. U spolužačky na rohu Husovy a Karlovy ulice je to o poznání menší. Záchod má mimo byt, koupelnu vůbec žádnou, ale není sama. Později, jako dospělá, si načerno staví v kuchyni koupelnový kout.

Dům má gotické jádro, zdi jsou kamenné, z opuky, mají sílu nejméně metr. Závratná výhoda to není, je tam chlad, a protože byl zbořen vedlejší dům, kde ponechali pouze čelní stěnu, v přiléhajícím pokoji má stále plíseň. Mimochodem, chybějící dům je důvod, proč v Karlově ulici bylo celá léta lešení, které z její části dělalo tunel. Pěkné byty jsou v domech z počátku století, jedna spolužačka bydlí s rodiči společně s jednou starou paní, také rozdělený byt. Když paní zemře, podaří se jim byt scelit.

V roce 1978 je šestisté výročí úmrtí Karla IV. Ve Vladislavském sále jsou vystaveny královské klenoty. Ještě jsem je neviděla, stojíme dlouhou frontu. V sále jsem ale už byla několikrát, už jako malé holčičce mi táta vysvětloval, jak po jezdeckém schodišti chodili koně až do sálu. Už jsem viděla i spodní gotické patro. Znám i chrám Svatého Víta. Ještě tam nechodí turisté, ještě je možné v klidu projít celé vnitřní prostory, vládne tam ticho. Jen do krypty chtějí asi 2 koruny vstupného. Později jsem se o Hradě poučila mnohem více, ale klid už tam nikdy nebyl. Teď ale s úctou koukám na Svatováclavskou korunu a předměty okolo. Vnímám mnohasetletou historii naší země. Vystavili i lebku Přemysla Otakara II. Je hluboce rozseknutá. Fascinuje mě snad ještě více než krásná koruna.

Menší koncerty LŠU míváme v bývalém refektáři kláštera. Jednou, to už jsem v klavírní třídě nejstarší, je jedna z nových malých žaček vnučkou slovutného klavíristy Páleníčka. Hrdý dědeček se přijde podívat na koncert své vnučky. Je teprve listopad, hraji úplně novou věc, ještě ji nemám plně zvládnutou. Strašně se mi klepou ruce, výkon není průšvih, ale krásný také ne. Není v tom muzika.

Větší závěrečné koncerty pak míváme po různých pražských sálech. Často hrajeme v menším sále Městské knihovny, jako malá hraji mezi prvními, mám to brzy za sebou, čím jsem starší, tím později hraji. Krásné koncerty jsou ve Smetanově muzeu v bývalém mlýně na Náplavce. Je to krásný sál, za okny je vidět řeka, splav, je slyšet šumící vodu, výhled na Karlův most a Hrad je fantastický. Většinou mám hroznou trému a tak to moc nevnímám. Někdy jsme v sále Památníku národního písemnictví ve Strahovském klášteře. Mají tam bílý klavír.

Jednou hrajeme v Klementinu v Zrcadlové kapli, klavír je příšerný, ale prostředí skvostné. Je to zážitek, jen ten klavír, kdyby se tak nevzpíral. Poslední koncert, je mi už dávno přes dvacet, máme ve Sladkovského sále v Obecním domě. Velká Smetanova síň je hned vedle. Sál slavnostně svítí, hraji Beethovenovu sonátu, dva roky jsem ji dřela. Profesorka mi jen řekne: „Dělej muziku“. Rozumím, chybička se může vloudit, ale nesmí zmizet muzika, ta neuchopitelná věc, která buď je, nebo není. Dělám muziku.

Po dvaceti letech opět projdu Týnskou uličkou na Staroměstské náměstí, dokončili většinu oprav na Týnském chrámu a v gotickém stylu zrenovovali dům U Kamenného zvonu. Babička už čtyři roky není mezi námi. Rozhodli se obnovit omítky na Staroměstském náměstí a na Královské cestě. Nakoupili k tomu barvy z NSR. Naše české by prý nic nevydržely, v tisku je na to článeček. V 80. letech se koná architektonická soutěž na dostavbu Staroměstské radnice. Jeden návrh je strašnější než druhý. Každý architekt musí zviditelnit své ego, nebere v úvahu prostor, kde by budova měla stát. Líbí se mi jediný návrh, který v podstatě kopíruje staré historické budovy z doby před výstavbou poslední vyhořelé radnice. Přirozeně nevyhrál. Snad poprvé se lidé probudili a začali proti návrhům protestovat. Nakonec to mocipáni vzdali, alespoň zatím.

Časy se mění, mění se i režimy. Něco se získalo, něco ztratilo. Staré Město postupně ztratilo svou zádumčivost, rozveselilo se, otevřelo turistům, kteří přinesli jiný život. Staré rolety se zdvihly, v mnoho let pustých prostorách začal pulsovat život, domy navenek zkrásněly. To je jistě dobře. Staré průchody se uzavřely, některé nové otevřely. Společně s novou dobou přišli i noví majitelé s jinými ekonomickými představami a staří obyvatelé začali postupně mizet, až jsem jednou musela zmizet i já. Ze Starého Města se začal stávat skanzen, město bez obyvatel. Ale o tom už psát nechci. Chci si zachovat svou vzpomínku na mé staré dobré zádumčivé město.