V dnešní „perličce z archívu“ bych se ráda vrátila k naší psí historii a to k období, kdy jsme si vybírali hlídače pro náš dům a jak k nám přišla chodská štěňata – Nazgúlové. Po takřka devíti letech mohu říct jedno – pořídili jsme si dva psy, aby jim nebylo smutno a snáz vydrželi sami. A výsledek? Vyhodím-li je na zahradu, tak mi za chvíli u dveří nekvílí strašlivým steskem jeden osamělý pes, ale dva! Takže přenesme ve vyprávění se na počátek roku 2001…

Řekni mi zrcadlo, který pes je pro mě nejvhodnější?

Nejméně půl roku předtím, než jsme se přestěhovali, začaly doma nekonečné debaty o potřebě dalšího psa. Hlídacího, samozřejmě. Můj muž zaujal rezervovaný postoj, krotící mé zřejmé nadšení. Fakta však byla jasná: jako samostatně píšící bytost budu sice se světem ve stálém kontaktu přes internet, nicméně fyzicky se budu většinu dne nacházet sama v domku na kraji vesnice.

Myšlenku pořídit si zbrojní pas a pistoli jsme vyloučili rovnou – ne, že bych se nedokázala rozumně do něčeho trefit, mám trénink z naší vzduchové pistole, ale asi by mě chyběla ta základní rozhodnost zbraň použít. Kromě toho pro opravdového lumpa by asi nebyl problém mi pistoli sebrat a obrátit ji proti mně. To je něco, co se vám se psem stát nemůže.

Takže tedy psa. Ale jakého? Měl by být hlídací, ale ne těžko zvladatelný. Měl by mít rád děti. Neměl by být hrozbou pro sousedy a jejich zvířata. Neměl by být lovecký – stáda srn patří k běžnému zdejšímu koloritu. Měl by být chlupatý, zimy jsou v Podkrkonoší tvrdé. Neměl by sežrat našeho jezevčíka. Měl by se mi líbit…

První v úvahách o budoucím psu byl pochopitelně německý ovčák. Komu by se nelíbil? Splňuje téměř všechny podmínky. Jenže mi zůstávala v duchu velká nejistota – zvládnu toho psa? Jako majitel jezevčíka jsem se musela vyhýbat mnohým nebezpečným ovčákům, ale rozhodně to neplatilo o všech. V knihách se obvykle praví: bezproblémový pes, pokud je dobře vychován a cvičen. Já jsem zatím vychovala jenom jednoho jezevčíka a to zcela nestandardně. Zvládnu takový výcvik?

Následovaly další tipy: slovenský čuvač, hovawart, bernský salašnický pes, belgický ovčák, český horský pes. Vždy něco drhlo. Potom jsem zpozorněla. Český horský pes byl zařazen mezi plemena neuznaná FCI a s ním tam bylo ještě jedno zajímavé zvíře, podobné německému ovčákovi, ale s takovým milým výrazem… Našla jsem chodského psa.

S vervou jindy nevídanou jsem se vrhla do shánění informací. Na webu, v knihách, mezi známými pejskaři. Reference byly vynikající – vlastnosti i vzhled podobné jako u německého ovčáka, minimální agresivita, střední velikost. Psi jsou schopní jak služebního výcviku, tak kariéry domácího miláčka. Jenom se musejí pořádně vyběhat, ale to ostatně potřebuje každý pes, ne? Zahradu máme obrovskou, kolem louky, pole, lesy a minimum silnic.

Jak čas běžel, ozýval se mladší syn s naléhavým přáním, že chce také psa. Námitka, že jednoho má celý život, nezabrala. Jezevčík Max, který je starší než on, ho totiž nikdy nezačal brát vážně a už vůbec ve svém věku nestál o radikální změnu životního stylu. V jedenácti letech mají kluci jiné představy o hrách než stejně staří psi…

Takže tedy dva psy. Proč ne? Ještě jsem měla v paměti Maxovo srdceryvné kvílení ve chvílích samoty a představila jsem si, že dvěma psům nebude dělat problém dočkat se pánečkova návratu. A nakonec – životní styl vám změní už ten jeden pes, takže dva by neměl být takový problém.

Dodnes obdivuji sebeovládání mého muže a jeho velkorysost, s jakou na mé psí plány reagoval. Sám o žádný psinec nestál, ale statečně plnil mé sny – jako ostatně většinou v našem společném životě.

Následoval tedy kontakt na vybranou chovatelku, zjištění, že ve vhodnou dobu budou k dispozici štěňata od dvou fen a my jsme se ocitli ve fázi Velkého očekávání.

Chodské povyražení

Ještě z Prahy jsme tedy sledovali dění u paní chovatelky. Na mě čekal Kazan, silné, výrazně vybarvené štěně od urostlé feny a pracovně vedeného otce, na Marka maličký čertík Daník, který jako osmé dítko své matky co do velikosti poněkud zaostával za svými sourozenci. Jeho temperament tím však nijak neutrpěl, naopak – jako benjamínek byl speciálně krmen a rozmazlován.

Tentokrát nebudou žádné blechy a nejasnosti ohledně budoucího vzhledu psa, jako tomu bylo u Maxe – těšila jsem se. Budou skvělí, dobře ovladatelní (píše se v knížkách), a jejich budoucnost bude jako kniha s pevně nalinkovanými řádky. Na omluvu své pošetilosti musím ovšem na tomto místě přiznat, že choďátka byla v naší rodině první psi s opravdovým průkazem původu a to mě poněkud zakalilo jasný úsudek.

Psíci k nám na vesnici přišli samozřejmě zdraví, očkovaní, odčervení a ve výborné kondici, nicméně o nějakých pevných linkách nemohlo být ani řeči. Byli nekonečně roztomilí, učenliví a náš jedenáctiletý jezevčík Max je na starého mládence přijal velmi dobře – konec konců byl vždy gentleman. Míra darebáctví a ničivosti u nich rozhodně nepřesahovala průměr, rychle se naučili být čistotní, ale… Ukázal se problém, který jsem do té doby velkoryse přehlížela. Stvořili jsme totiž smečku. A to opravdovou psí smečku s velkým S.

Vůdcem byl a zatím zcela nekompromisně zůstává jezevčík Max. Stále mě baví sledovat pokusy mnohokrát větších choďáků lehat si před ním na zem a naznačovat svoji podřízenost. Přitom dnes je položená Kazanova hlava větší, než pyšně vztyčená Maxova postavička – a to je Max urostlý jezevčík standardního formátu! Max také stanovil základní tabu: štěňata nesmějí na jeho (moje) křeslo a mají zákaz vstoupit pod můj pracovní stůl, když píšu u počítače.

To jsou jeho výhradní práva získaná během dlouholetého soužití s naší rodinou. Vzhledem k tomu, že mi toto uspořádání vyhovuje, nic jsem jako „vrchní pes“ nenamítala a pravidlo tak stále platí. Jinak se jim od začátku otcovsky věnoval a učil je, jak obstát v lidském světě. To mělo samozřejmě dvě stránky: pokud šlo o čistotnost, hlídání a projevování lásky rodině, bylo to skvělé. Pokud šlo o hloubení tunelů a chytání myší, mohl si to odpustit. Pokud ovšem šlo o darebáctví, vloupačky a ignorování mých příkazů, tak to bylo k vzteku.

Druhým v hierarchii naší psí smečky je Kazan, vlastním jménem Erko Bryvilsár. Z těžkého a nemotorného štěněte vyrostl v mohutného psa, poněkud přesahujícího předepsané rozměry. Hustý kožich má v oficiálních barvách, tedy černý se zlatým pálením, jenom na hlavě má toho „zlata“ poněkud víc, než bývá u chodských psů zvykem.

Nicméně získal tak přátelsky vyhlížející tvář ne nepodobnou populárnímu psímu komisaři, takže se cizím lidem obvykle líbí už na první pohled. Přes svoji velikost je neuvěřitelně rychlý a mrštný, což znamená mimo jiné vždy vítězství v boji o míč (nebo o slepici). Má přiměřené sebevědomí, nadprůměrnou inteligenci, smysl pro humor a láskyplný vztah ke všem členům rodiny.

Kazan - aktuálně z Ostrovů

Zbývá tedy Daník, jak říkáme Dandymu Bryvilsárovi, když je se světem v míru. Jak se Kazan stavbou těla i pohybem podobá spíš německému ovčákovi, tak Daník vypadá (zcela správně) jako zdrobnělina aljašského vlka. Tmavá hlava s krátkýma vztyčenýma ušima, hustá hříva na krku, umírněné světlé znaky. Hřejivé temně hnědé oči jsou však zcela nepochybně psí – a právě v tomto detailu se jednoznačně liší od obrázku severské šelmy, který mám uložený v počítači.

Vlčí podoba mi nepřišla na mysl náhodou – Daník je útěkář už od svých tří měsíců, vášnivě honí vše, co se hýbe a kdybyste ho viděli tak jako já honit srnce bydlícího v blízké rokli, věděli byste o čem mluvím. Ve vztahu k lidem se v něm sváří jakási divoká plachost s touhou být laskán a milován. Nemá Kazanovu sebevědomou přímost, cesta k jeho dušičce je obtížnější.

Bohužel je to právě on, kdo má na svědomí naše potíže se smečkou. Max ví, co se sluší, a už dávno zjistil, že základní poslušnost znamená větší míru svobody. Kazan je sám ochotný poslouchat, rád se nechá přivolat, miluje hry s míčky všech velikostí, těší ho hlídat dům i zahradu. Daníka však lákají dálky, toulačky a honění zvěře.

Stačí jeho neviditelný pokyn a v okamžiku zvrhne chování všech ostatních. Všechny útěky má na svědomí on. Kazan se na mě obvykle alespoň podívá, než uteče a snaha o přivolání je v tuto chvíli již marná. Daník zavelí a oba někam letí. V hloubi duše jsem přesvědčená, že si tímto způsobem Dan kompenzuje své podřízené postavení, protože na toulačce velí on.

Čelíme tomu různě. Smy

Daník - taktéž aktuální foto

sly všech členů rodiny se několik měsíců soužití se psy výrazně zostřily – musíme vidět lákadlo dříve, než naše šelmy. Jeden ze psů bývá na procházkách na vodítku, jindy chodíme se psy samostatně. (Víte, kolik je to ale potom času a kilometrů?) Hlavně jsme začali aktivně pracovat na cvičáku v blízkém městečku a věříme, že zvládnutím psí abecedy pomůže nastolit potřebný řád.

Jinak je smečka opravdu fascinující – četla jsem mnoho knih o chování a dorozumívání psů a nyní vidím spoustu věcí na vlastní oči. Díky těmto znalostem se mi zatím daří být „vrchním psem“, a oba dorostenci mi již spontánně projevují svoji oddanost. Je to někdy opravdu těžké, ale jedno vím jistě: v následujících letech se nemám šanci nudit.

(Pozn. z roku 2010: nenudili jsme se nikdy: )