Ne, nebojte se, nebudu vás tu unavovat popisem různých plemen, o ta tu nejde. Navzdory obecnému přesvědčení i mému prvnímu pocitu, když ke mně běží stádo, i ovce mají „ksichty“, zvyky a povahy a jména. Něco o nich a o jejich nárocích na chov.

Koně, psi i kočky a kozenky mají jména a mnohdy na ně už slyší. U psů a koní to není třeba vysvětlovat, ale i u koz je to logické, volají se do chléva na dojení. Když se u vrátek ozve vysokým hlasem „mudlímudlímudlííí“ i Mudloun uslintaný se přiřítí v očekávání něčeho dobrého. Pravda, chvíli trvá, než to volání pronikne tvrdou lebkou do mozku, o to rychlejší je potom sprint. Ale ovce, proč by měly na jména slyšet ovce? Slyší na „hromadná“ volání, když zaháním zvířata z pastvy. „Ovce domu, holky domu, stádo domu, domudomudomůůů“.

Ovce platí doma za zvířata užitková, nebudeme je tu asi mít i na důchod a tak se trochu snažím o odstup, ale ono to moc nejde. Neochočuju jehňátka, kromě těch, co si chci nechat do chovu a rozhodně jim nedávám jména. Ale ovce – matky, i když zdaleka ještě ne všechny, už se něčím od anonymního „stáda“ odlišují, většinu už na první pohled rozeznávám i s baterkou za tmy, tak je totiž v zimě vidím nejčastěji. I jejich chování a zvyky jsou různé, dá se tipnout, kdo je strůjcem lotrovin, dá se poznat, kdo to zrovna teď ze tmy srdceryvně bečí.

Markéta, jedna z našich prvních ovcí. „Matka pluku“, vedoucí ovce první rodinky romanovek. Nejukecanější, v případě problému přímo nejuřvanější, hlavně když někdo ze stáda chybí. Žravá, ochotná pro jádro skákat parkur. Pečující, mateřská, živá a aktivní. Chleba si vezme z ruky, leccos jiného taky, zlodějka. Patří mezi ovce „domácí“, ráda chodívá s kozenkami do chléva a vletí tam jak velká voda. Jako všechny romanovky i ona má světlou vlnu, černé nohy a černou hlavu, s jednou výraznou bílou lysinkou na čele.

Znáte ten pohled, třeba z auta, na pole, kde svítí jen bílé zrcadélko srnám pod ocasem? Tak pokud ze tmy zároveň zazní Bhééééé, bude to Markétina hlava. Doufám, že se nějaký myslivec jednou nesplete. Markéta je asi podle ovčích měřítek atraktivní, Bedřich jí má rád. A má taky jednu specialitu – pokud získá dojem, že se půjde na pastvu, je schopna proskočit ohradníkovou bránu ven, i když je pod proudem. A když projde ona…

Balů, naše největší ovce, ne už nejmladší. Veliká, mohutná, obrostlá spoustou vlny, světlá s několika skvrnami na čumáku, vypadá spíš jako lední medvěd (a v pohybu připomíná nosorožce). Klidná, mírná, naprosto jasně „venkovní“, lehává na pastvině uprostřed sněhu a deště s výrazem „pohoda“. S ostatními vychází dobře, jen ke korytu se žene s průrazností malého tanku. I dobrotu z ruky si ráda vezme. Je to jezdecká ovce, v létě se pokusila mě podběhnout, no, je fakt veliká, je asi jasné, jak to dopadlo, přesněji řečeno, kam jsem dopadla.

Skvrnitka, vstřícná ovečka, která si přijde nejen pro pamlsek, ale i pro pomazlení. Jinými slovy, když vám někdo lustruje kapsy a není to jedna z mnoha kozích tlam (pokud jich je víc najednou, roztrhnou snadno tu hadrovou překážku na cestě k mlsku, takzvané synchronní nacpání palic a přesně vypočítané „škub“…), bude to asi Skvrnitka. Ale opravdu se nechává „po psím“ i podrbat na hlavě. Je to kříženka plemen Suffolk a Oxford Down, statná, klidná. Patří do jedné „rodiny“ s Balů, také nejraději lehává venku na pastvině, ať je počasí jaké chce. Skvrnitka má jméno, jak nápadité, že, podle kropenatého čumáku.

Ovce. Proč se ovce jmenuje Ovce? Jediná vypadá jako skutečná ovce, taková, jakou jsem si představila pod tím pojmem už od dětství. Není už rozhodně nijak mladá, je šedivá a taková typicky „ovčí“. Bojí se nás, nikdy se sama nepřiblíží až na dosah. Také patří do party s Balů a téměř jí nejde zastihnout pod střechou. Není v obzvlášť dobré kondici, ale nedaří se jí zatím „spravit se“. Je klidnější a drží se zpátky. Je to zvláštní, na Ovci slyší 🙂

Alaska a Dot. Alaska se původně jmenovala Bělina, ale protože by se nám pletla s kozou Bělinou a Bělina by se určitě urazila, říkám jí Alaska, pochází totiž z Alaska farm. Je skoro bílá, moc hezká (kříženka texela) a jméno jí sluší. Dot vzniklo z dother, Dot je totiž dcera Alasky a obě se mají moc rády a jsou na sobě velmi závislé. Obě jsou ochočené, na lidi zvyklé, pochoutky mi vytahují z kapsy. Na rozdíl od Balů a její party vědí velmi dobře, co je to piškot a mlsají rády.

Také oceňují střechu nad hlavou, často je najdu ve chlévě, nebo se alespoň přijdou podívat, co se tu rozdává. Jsou obě docela aktivní a kontaktní. Což je společensky přijatelný popis situace, kdy se opakovaně vyskytují tam, kde se je zrovna nepotřebuju. Třeba ve stodole u jádra dvě vteřiny poté, co jsem jí odemkla.

Jsou tu i další pojmenovaní, třeba Člunkovka, Kamei, Goghovka nebo můj osobní oblíbenec, (dostal jméno po strýci) beran Bedřich. Ale toho si zas nechám na někdy jindy : – ).

Ovce jsou v podstatě nenáročná zvířata, oproti chytrým až vyčůraným a neuvěřitelně šikovným kozám je jejich chov bezproblémový. Pokud mají co žrát, neprchají nijak krkolomně ze své ohrady. (Slyšíš, Markéto?) Respektují pevné ohrady, síť, a pokud to napřed vyzkouší jen nosem nebo ostříhané, pochopí i elektrický ohradník. Pokud jsou ale obrostlé vlnou, dokážou provázky či pásky prostě proskočit, aniž by dostaly ránu.

Šikovná je i nová síť, plastová s elektrikou, šikovná je z mnoha důvodů. Od očitého svědka (majitelky stáda) jsem slyšela vyprávět historku o nočních návštěvnících – zlodějích. Přistavili auto, vybírali, lezli dovnitř přes síť, ona bývá nízká (těsně pod nebo přes metr), tak akorát po rozkrok. Považovali jí zjevně jen za pletivo. Dál už asi nic líčit nemusím, ne? Auvajs. Doufám, že se mu, šmejdovi, dodnes nepostavil. Jojo, krást dobytek se nemá.

V zimě se ovce ládují senem, někdo, i my, přidává jádro (oves, ječmen, šrot, pečivo) nebo granule, v létě se pasou, ale u nás, kde pastviny nejsou moc velké, se stejně i v létě přikrmují senem. Porost vypásají pečlivě, na rozdíl od koz dají přednost trávě před kopřivami, listím, ostružinami a tak podobně. Ale ani „okusy“, větvičkami s listím, nebo teď v zimě i jehličím, nepohrdnou. Potřebují minerální liz, bez mědi, se selenem, a sůl. Liz je sice od slova lízat, ale sůl děvenky okusují a pak ty kousky cumlají jako cukrátka.

Na podzim jim udělali lesáci radost, prořezali stráň pod námi, mladé stromky, nechávali jen ty „správné“, likvidovali nálety. Tak jsem si (majitel kobyl) zahrála na soumara a ze stráně jim vytahala lísku, jasany, třešně. Dřela jsem se jak mezek a proklínala darmožrouty koně, které bych v tomhle terénu nemohla nechat ani chodit, natož tahat. „Terezo, ty parchante, koukej, jak se to dělá, příště taháš ty“.

Ovce i kozenky ožraly listíčko, pak oloupaly i kůru. A pak mi zbylé větve zapadaly na pastvině sněhem a už jsem se o ně párkrát přizabila. Dobře mi tak, mám to včas uklidit. Zajímavé je, že dobytci mají nějaký protivětevný radar, přerazím se vždycky jenom já, výjimečně pes. Těsně před příchodem sněhu pod námi káceli vzrostlé smrky. Domluvila jsem se s hajným, že si větve vytahám (zas ta stráň 9) a…. ono mi nasněžilo čtvrt metru. Tak mají holčičky smůlu, je „zafůkané“.

Kupodivu i jehličnany jsou „v kursu“, obzvlášť koza Bába smrkové větvičky miluje. Byla tu i teorie o vánočních stromcích, ale protože ovce není kapr, abych jí tahala z tlamy háčky, zůstalo jen u teorie. Zato ve vteřině nepozornosti můj vlastní živý stromeček v květináči kozy málem celý spásly.

Okusy, zvané „okousy“ to bývají vůbec dost radostné záležitosti. Všichni známí, kdo káceli strom či stříhali vhodné keře, pod hrozbou mučení odevzdávají zelené hromady a jen málokdo si umí představit, kolik takového svinstva se vejde do fabie. Nebo ty šokované výrazy kolemjedoucích, když se dvě báby s nůžkami vrhají na nějaký zanedbaný ovocňák, kterému se snaží u země konkurovat jeho vlastní výhonky.

Dotazy, zda jsme z údržby lesa, když jsme kosily nálety na jeho kraji i auto plné podnájemníků, to vše je „čaj“. No, abych nekecala, ti zvláštní zelení pavouci, co okupovali auto snad dva měsíce a za jízdy se mi spouštěli na volant, ti byli fakt prima. Ulovila jsem je v aleji višní. Ale jak holkám chutnalo. Napřed vyžraly višně, pak se teprve zajímaly o zelené (pro milovníky osminohých, nebojte, o listí, ne o pavouky).

Sršeň, co vlétla do auta kdesi u Dobříše, to už bylo horší. Ale když ona tam ležela taková krásná zelená dubová větev, sražená vichřicí, tak tam tu nádheru nechte. Nejlepší perličkou byla policie, co nás uprostřed Prahy zastavovala a tu hromadu větví (kamarádky živý plot, lísky, ty milujou) zpočátku považovala za sklizeň marihuany.

Některé z našich oveček nepohrdají střechou nad hlavou a teplem ve chlévě, některé lehají venku, v každém případě by měly mít přístřešek proti dešti a závětří. Naše další „maminy“ budou rodit v březnu, do té doby budeme muset vyrobit pro zavilé odpůrce chléva na pastvině několik domečků. Umí si je dokonale zadýchat a zahřát, takže vevnitř je pak příjemně a dost teplo pro nově narozená jehňata. O minulé stavbě domečku radši pomlčím, musela bych psát něco o tlučení se sekyrkou do vlastních prstů, hubě ztuhlé tak, že není člověku rozumět a Štrbském plesu v jedné botě a Černém jezeru v druhé. Nechám si to na jindy.

Ovečky potřebují na jaře ostříhat, ale vzhledem ke konkurenci ze zahraničí se dnes už prakticky ovce pro vlnu nechovají, občas jí ale někdo zpracovává doma. Dnes převládají spíš masná plemena, tedy důvodem chovu ovce jsou její jehňata. Některá plemena se i dojí, ale podojit ovci je dost dřina, přesto po dvou takových ovečkách tiše toužím.

Ale zpět ke stříhání. Máte dvě možnosti. Můžete si zavolat odborníka (pokud se nevyskytujete mimo ovčí kraj a nějaký se tam u vás potuluje) nebo koupit strojek a stříhat sami. Loni jsme volili třetí možnost. Váhovou i početní převahu (dva lidi na jednu ovci) a nůžky. A taky to nebyla taková katastrofa, šlo to. To ale Bedřich přijel k nám už ostříhaný. Letos bude i on „potřebný“. Ovci udržím, co si budeme nalhávat, Bedřicha už ne. Bude rodeo.

Kromě stříhání potřebují ovce také upravit paznehty, odčervovat a očkovat. Jsou „hodné“, pokud nejsou ochočené a na lidi zvyklé, brání se jedině pasivně, útěkem. Nekoušou, nanejvýš nechtíc kopnou, pokud nechtějí, aby je někdo někam vedl, prostě si lehnou. Zkrátka při použití určitého množství fyzické síly jsou ovce zvladatelné, není problém s nimi absolvovat základní nutnou péči a veterinu. Pokud tedy máte štěstí a máte hodného berana : – ).

Máte volný kus pozemku? Pořiďte si „ovec“. Ale vždycky alespoň dvě, ovce nejsou rády samy. Není to jako medvídek mýval, ale nudit se taky nebudete. Trochu se proběhnete, když budete mít špatnou ohradu (respektive když ohrada bude horší než ovce), trochu procvičíte technický talent, až budete stavět přístřešek nebo předělávat kůlnu, trochu si máknete, až budete kutálet balík sena (ty malé hranaté už skoro nikdo nedělá), ale můžete se inspirovat reklamou, na sušenky tuším.

Zjistíte v zimě každý den, jak moc mrzne, podle toho, jak rychle se voda v korytě změní v led. Ale po většinu času uvidíte jen šedivé hřbety uprostřed trávy, stojící (se pasou) či ležící (přežvykují) a vlastně vás vůbec nepotřebují. Dokud nepřijde čas bahnění a pastvina neožije dlouhonohými poskakujícími skřítky, co ze všeho nejvíc připomínají čivavu. To je pak na co koukat.