Bylo, nebylo, dávno tomu… Kdepak dávno, v září loňského roku jsem sešívala deku pro Velkou kočku a napadlo mě, že podobná by se hodila v mlžné Anglii i naší Dede, jenže do Vánoc to nestihneme. Myšlenku jsem včlenila do jednoho z mnoha mejlů, které lítaly mezi tvůrkyněmi deky, a Vave se nápadu chopila. Kdepak Vánoce, Úsměvy pro Dede z ní uděláme! Následně jsme spolu zahltily emajlovou poštu plánováním a dalšími nápady.

Nakonec z toho vyšla deka ušitá z pruhů látek zaslaných Zvířetníky. Každý Zvířetník přiloží kartičku se vzorkem látky a osobním vzkazem pro Dede. Látka měla něco vypovídat o dárci nebo být vzkazem (např. látka z oblíbeného kusu oděvu nebo látka v barvě sluníčka, které bychom Dede v upršené Anglii všichni přáli). Jenže pak nám pruhy připadaly příliš jednoduché a z další smršti korespondence mezi šičkami (Bubu, Dalmatin, Matylda a Vave) vypadlo definitivní rozhodnutí – čtyři roční období.

Látky na deku

Rozdělení nám bylo jedno, pouze neustále zasněžená Dalmi nechtěla zimu (a to jsme všechny chápaly). Nakonec šéfová Vave rozdělila látky sama – Bubu má jaro, Dalmi léto, Matylda podzim a Vave zimu. Látky byly rozděleny na hromádky a odeslány šičkám. Nijak zvlášť jsme se nedomlouvaly, jen jsme si sdělily použitý vzor (a já jsem ohledně toho váhala až do Silvestra) a začaly šít s tím, že obdržená hromádka jsou látky povinné – ty se objevit musí.

Z vlastních zásob můžeme doplnit vše, co je potřeba. Vlastně jsme tu práci tajily i před kolegyněmi – jednak každá z nás chtěla překvapit, jednak jsme byly zmítány strašlivou nejistotou, co z toho vyleze, protože náš první dojem z hromádky látek byl stejný – proboha, to je směsice jak od kolotoče. Z toho mám vytvořit jaro (léto, podzim…)?

Já jsem v podzimu chtěla vidět hlavně podzimní barvy listí proti zářivě modré obloze, na které svítí už poněkud zubaté sluníčko. Každá jsme se se svou představou pustila do šití a světe, div se, ono to šlo. Vave se postupně začaly scházet jednotlivé díly. Ač byl každý úplně jiný, dva šité v ruce a dva na stroji, ono to k sobě sedělo jako dílky puzzle.

A poslední správný kousek zapadl na místo, když Dalmatin dodala kompas, na který jí každá z nás vybrala a poslala dvě látky. Myslím, že takhle dychtivě jsem pošťáka vyhlížela naposledy, když jsem dostávala na chmelu milostné dopisy, jako při téhle výměně piškvorku.

Deka - polotovar - líc (na sněhu)

Nakonec Vave musela vybrat látku na borduru a spodní látku. Jediná z nás měla díly v ruce, a tak si je mohla vyzkoušet na různých barvách. Z té šedé jsem byla ze začátku trochu zaražená, ale bylo to přesně ono. Na spodní žluté jsme se shodly všechny.

Takže pak už na Vave zbyla jenom strašná spousta práce – dát deku dohromady, naaplikovat Karolínina zvířátka, a ozdobně prošít – proquiltovat. K tomu naháněla výrobce krabičky a všechny Zvířetníky, kteří ještě kartičku nedodali, aby tak učinili v termínu. Nakonec po vší té robotě vše zabalila, předala Dede a zazvonil zvonec a pohádky je konec. Nebo ne?

Matylda

P.S. deku dostala Dede na Valentýnském Pražení, fotky naleznete zde:

Vave

Jakkel

RenataE

Zdena b.p.

Asteris

MarekR

Dede a deka

O tom, že Zvířetníci zase něco piklí, jsem prakticky nepochybovala. Znamení byla jasná – neměla jsem přístup na Hady a Vave mě nechala hlídat klacík 🙂 Dokonce mě napadly i piškvorky, ale přiznám se, že ani ve snu jsem nečekala to, co se nakonec z piklení vykulilo.

Deka Zvířetnický rok - rub

Protože oči jsem kulila já! Všechno to proběhlo na Valentýnském Pražení. Jako první jsem dostala dřevěnou truhličku s útržky látek a věnováními. Moc se mi líbila a byla jsem opravdu přesvědčená, že je to ten očekávaný dárek! Proč ne?

Bylo to vynalézavé, velmi milé a truhlička s obrázkem také není ledajaká. Když mi však holky strčily pod nos tu obrovskou duhově otapetovanou krabici, tak jsem na okamžik ztratila řeč. Co to proboha může být? Hned na to následoval myšlenkový přípodotek – ať je to cokoliv, jak to vezmu do letadla???

A tak jsem začala rozbalovat a od té chvilky jsem nepřestala žasnout. Já VÍM, že naše holky piškvorkové (pardon patchworkové:) ) jsou neuvěřitelně šikovné a výkonné, ale tohle mi prostě vyrazilo dech. První dojem – je to neuvěřitelné. Druhý dojem – je to NEUVĚŘITELNÉ! Já, která s šitím začínám a končím s nutnými správkami, jsem zírala na to dílo… na tu Sixtinskou kapli mezi patchworky, a snažila se pochopit, jak něco takového mohlo vůbec vzniknout. Nebo to nebyla Sixtinská kaple, ale Národní divadlo?

Přiznám se, že v první chvíli jsem – i přes nelíčený úžas – vůbec nedokázala ocenit, co všechno se v té dece skrývá. K tomu jsem se dostala až doma – tedy v tomto případě, když jsem byla zpátky v Anglii. Taška s dekou a truhličkou totiž musela zůstat v Praze, zatímco jsem jela do Doubravice a zpět, takže skutečný klid ke studii své deky jsem měla až ve čtvrtek následující týden po sobotě, kdy jsem tento velkolepý dar dostala.

Rozložila jsem deku v obýváku a otevřela truhličku. Kouzelnou! Je totiž plná přátelství a vzpomínek, s nimiž se pojí i trocha jak veselého, tak někdy i trochu teskného rozjímaní. Čtu známá jména, u většiny z nich znám osobně i jejich nositele. Není to úžasné, když vezmete, že naše hospůdka je jen virtuální? S vějířem přáníček jsem se vydala pátrat, co a kde na dece vlastně mám. A mohla jsem žasnout dál. Zkuste si to představit se mnou.

Naše čtyři sudičky měly před sebou neuvěřitelný úkol – zobrazit a vytvořit svoji výtvarnou vizi z látek, které si nejen nevybraly, ale které se sešly doslova chaoticky, všechny vzory, barvy, odstíny… Jediným společným jmenovatelem je tu vlastně ta bavlna! Ale sudičky jsou bytosti kouzelné, takže ač tvořily zcela samostatně, jejich výtvory k sobě fascinujícím způsobem ladí.

Deka Zvířetnický rok - líc

A další věc – věřily byste, že celé kusy deky jsou sešity v ruce? Občas tu sedím, deku mám přehozenou přes sebe a pátrám. Jedu po švech, hledám různé látky a zkouším, jak jsem si zapamatovala jejich dárce. To se ví, s klokany je to snadné a kovboje taky určím mrknutím oka! Ale u těch ostatních si musím předříkávat – pod červenobílými kostičkami se kdysi úspěšně zamilovala Bláža, myšky má ráda Ap, pirátská lebka oslovila Bedu, zvířátka poslala Karolína, na druhé straně fotky s rozevlátou Betou Xerxovou byli usměvaví sloníci, s šašíčkem se bavila Olčava.

Potom je tu celá řada kytičkovaných i jiných „letních“ vzorů, některé s příběhy veselými (Tedy baty! Co byste dělali, kdyby to nebyl šicí stroj, ale skutečně ten kulomet??) i dojemnými, plnými něhy a vzpomínek. Znaky jing a jang jsem určila snadno – viď milá veram, překvapil mě koník – máš pravdu milá Emtesko, na hebkost koňského chřípí se nezapomíná! Vůbec musím uznat, že jižní Morava se prezentovala stylově, a to mohu započítat jak klasický vzor a úpravnost Pitrýskovu, tak kouzelnou koláž od Ygy:) )

Nemám tu prostor, abych vyjmenovala všechna přáníčka a dárce. Ale s jistotou mohu říct, že výsledek je plný krásy, síly a významů. A víte, co je nejlepší? Ona je navíc veliká a teplá! A ví bůh, že v tomto příšerném klimatu s typicky anglicky nezatepleným domem ji užiju víc než dost.

Takže je pohádky konec, nebo není? Myslím, že ne. Protože dokud trvá Zvířetník, tak podhoubí pro pohádky zkrášlující život nezmizí 🙂

Dede