Nepřekonatelné nutkání se rozesmát, které téměř zásadně přichází ve chvíli, kdy si něco takového nemůžete dovolit. Nevázaný smích čistící duši a jen málokdy respektující pravidla slušného chování. Víte, o čem dnes mluvím?

Nemocí projevujících se záchvaty trápí lidstvo celá řada a jako takové je mají odborníci většinou dobře probádané. Co však víme o záchvatech smíchu?

Postihuje lidi bez rozdílu pohlaví, nejohroženější jsou potom jedinci pubertální. Jako většina záchvatů, i tento může přijít naprosto nečekaně a v podstatě nezávisí na vůli postiženého. Vyvolat ho může fakticky i záchvěv myšlenky a pokud si myslíte, že to musí být bezpodmínečně vtipné, potom propadáte nebezpečnému omylu.

Ještě horší je to s podněty, které záchvat udržují, případně znovu iniciují. Tam už stačí úplně cokoliv, postiženého jedince může do záchvatu vrátit stéblo trávy stejně spolehlivě, jako neopatrná zmínka nezúčastněné osoby. Spolehlivě v tomto směru působí nevrlým nebo káravým tónem vznesený dotaz typu „Co to proboha blbneš?“

Délka záchvatu záleží na okolnostech a výdrži jednotlivce. Společné je však naprosté vyčerpání postiženého doprovázené společenskou diskreditací. Pozor, důležité upozornění! Záchvat smíchu je nakažlivý! Čím je situace nevhodnější, tím rychleji se záchvat šíří.

Postižené osoby je možno poznat již v raném stádiu záchvatu podle často zadržovaného nepravidelného dechu, rudnoucích tváří, neovladatelně cukajících koutků úst a slzících očí. Pravda, některé popsané příznaky jsou společné s dalšími druhy nevolností, ale záchvat smíchu se rychle vyprofiluje a potom už ho pozná i amatérský diagnostik. Brzy totiž vyústí do lehce rozpoznatelného smíchu, který však bývá z pochopitelných příčin postiženým násilně tlumen. Musím zde dodat, že většinou marně.

Při některých příležitostech je možné nevhodný smích vydávat za usedavý pláč, ale navzdory některým společným rysům projevů obou emocí tento krok vyžaduje nemalou dávku hereckého talentu. Je však pravdou, že při některých příležitostech, jako jsou např. pohřby, postiženému ani nic jiného nezbývá, nechce-li se naprosto znemožnit a urazit ostatní (dosud nepostižené) přítomné.

Pokud bychom však nebrali v úvahu obvykle neblahé společenské důsledky, mohli bychom záchvaty smíchu považovat za velmi zdravé cvičení, všestranně podporující kondici postiženého. Nesmíme však podceňovat nebezpečí, která vznikají, přijde-li atak záchvatu při jídle. Dušení potom bývá logickou komplikací průběhu záchvatu.

Tolik k teorii. Praxe stejně rozmanitá, jako život sám. Mně se to naposledy stalo na našem velvyslanectví v Oslo, kam jsem byla pozvána na koncert vážné hudby. Doprovázel mě Marek, protože Martin byl tou dobou kdesi v zahraničí. Program byl ctihodný, hosté byli velvyslanecky ctihodní a atmosféra byla samozřejmě také ctihodná.

Seděli jsme v poslední řadě a já tak měla výhled především na různobarevné dámské účesy a dokonale ostříhané zátylky pánů. Potíž však byla v tom, že jsme nedlouho předtím navštívili zdejší přistěhovaleckou čtvrť a já jsem tam mimo jiné zvědavě nakukovala do malebných oficín pákistánských a tureckých holičů. Zatímco hudba velebila vznešeno, mně se v hlavě spojily tyhle dva obrázky do jednoho a malér byl tady.

Smích se rodil někde hluboko v mé hrudi a nezadržitelně stoupal vzhůru. Nejsem v tomto oboru nováček, takže jsem se pokusila smích zarazit pomocí všelijakých dušeohybných technik. Samozřejmě marně. Oči mi začaly slzet, dechová cvičené nepomáhala a já začínala mít pocit, že mi smích stoupá v neviditelných obláčcích i z uší. Vzhledem k tomu, že jsem byla za dámu, začaly mi slzy smývat řasenku.

Snažila jsem se soustředit na strašlivou bolest, která jistě přijde, ale potom jsem si neopatrně představila černé stružky tekoucí po dokonale nalíčených tvářích a smích si připsal další body. Vytáhla jsem z kabelky kapesník. Chviličku to vypadalo, že začínám vítězit, ale potom do mě strčil můj postpubertální synek a zasyčel: „Okamžitě toho nech!“ Absurdnost situace mě opět překonala a kapesník pomalu přestával stačit.

Zapnula jsem všechny síly a po chvilce začala opět získávat důstojnější vzhled. Jenže potom jsem si všimla, jak Markovi cukají rty a Sysifos se stal mým duševním bratrem. Opět jsem napnula všechny síly k získání kontroly nad sebou samou. S obsedantní péčí jsem si prohlížela parkety a v duchu se snažila soustředit na postupy zpracování dřeva. Hudebníci se zabývali Janáčkem, já řezáním, hoblováním a lakováním. Ale vítězila jsem!

Byla jsem natolik při smyslech, že jsem dokázala ukázněně zatleskat interpretovi a přes vysychající slzy jsem zaznamenala, že si ke koncertnímu křídlu sedá mladý fešný Španěl. Dal do hry veškerý svůj ohnivý temperament a vášnivý zápal. Bohužel. Kůží čalouněná stolička, na které seděl, totiž nebyla na takové hopsání připravena a začala rytmicky vrzat. Piáno nemělo šanci.

Já také ne. Proti téhle situaci byli turečtí holiči zanedbatelnou veličinou. Řetězec asociací prostě nešel zastavit a já se svíjela v mukách němého smíchu. Ještěže jsem seděla vzadu a úplně v rohu! Boj jsem však nevzdala. V krátké chvilce jasného myšlení jsem si všimla, že zažitý diplomatický protokol je zřejmě skvělou imunizací lidského organizmu, jelikož ostatní vážně poslouchali a rozhodně nevypadali, že by zaznamenali nějakou odchylku od standardního procesu. Vydržela jsem do pianistova dalšího nadskočení. Vrz, vrz, VRZ!

Lidi, to nebyl koncert, to bylo mučení! Ale zvládla jsem to. Sice jsem musela hned po odtleskání hudebníků zmizet na toalety a trochu zapracovat na své pošramocené vizáži, ale nakonec jsem byla dokonce schopna oduševněle konverzovat…

Dagmar Ruščáková