Je to naprosto ojedinělý vztah, a pokud se povede, nemůže se dětem přihodit nic lepšího. Jestliže rodiče představují pro své děti pevný dům budovaný z lásky a jistoty, ve kterém však nemohou chybět ani stěny vytvářené pravidly, učením a povinnostmi, tak prarodiče by měli být tou kouzelnou zahradou, kde je možné dlouho spát, bezstarostně mlsat a při hrách nehledět na hodiny.
Jedeme k babičce – to je ohlášení, které by mělo v dětech vzbudit radost a netrpělivé očekávání. Je zajímavé, že k dědovi se jezdí zpravidla jen tam, kde babička z nějakého důvodu chybí. Nemyslím, že by v tom byla diskriminace, jen to potvrzuje můj názor, že babičkovství je jistý druh instituce. Proč?
Protože to láskyplné bezpečí, kde se častěji než doma vaří a pečou dobroty podle vkusu malých strávníků, kde se až tak neřeší pozdní usínání a dlouhé ranní vyspávání, kde je na děti čas a ochota naslouchat jejich spletitým příběhům, snům a přáním, nemusí být bezpodmínečně vázáno na pokrevní příbuzné. Fantastickou babičkou může být babička získaná při dalším sňatku rodičů, oblíbená teta nebo třeba sousedka. Totéž samozřejmě platí i pro dědečky. A právě proto říkám, že babičkovství je instituce.
Já sama jsem měla neuvěřitelné štěstí, protože jsem měla báječnou babičku a skvělého dědu, kteří mi navíc „vydrželi“ hluboko do dospělosti. Teprve jako dospělá žena a matka dvou nesmírně činorodých kluků jsem skutečně ocenila jejich oddanost, s jakou si k sobě brali mě a mého bratra nejen na víkendy, ale i na celé obrovské kusy prázdnin, které naštěstí jako učitelé měli víceméně volné. Do svého dvoupokojového bytu nebo malé chaty na velké zahradě si kromě nás zvali i našeho stejně starého bratrance, později další tři sestřenice.
Nedokážu popsat, kolik všelijakých dobrodružství a lotrovin jsme si u babičky užili. Děda nás bral odmalička do lesa a povídal o všem na světě, co nás mohlo zajímat. Jako učitel a celoživotně se vzdělávající člověk mi připadal jako naprosto nevyčerpatelná studnice vědomostí a přestože trpělivost nebyla jeho nejsilnější stránkou, s námi ji dokázal najít. Vzpomínám si, jak nás už jako trochu větší bral v zimě do ledové chaty, kde zatopil, uvařil čaj a ohřál rybízové „víno“. Potom jsme všichni vážně seděli v dosahu těch horkých kamínek, na záda nám táhla zima, popíjeli teplý čaj a víno z ledových hrnečků a povídali si.
Když bych měla svoje vzpomínky nějak sloučit do těch nejvýraznějších dojmů, tak by to dopadlo asi takto: Noční usínání v babiččině měkoučké manželské posteli, zatímco za dveřmi jsem slyšela šum hovoru dospělých a televizi, která s postupujícími roky hrála stále víc nahlas. Ráno v té samé ložnici, která chytala východními okny první zlatisté paprsky slunce. Lehoučké a neuvěřitelně teplé péřové deky vonící čímsi, co prostupovalo celý pokoj. Klapot kopyt koní od mlékařského vozu. Když jsem byla opravu malá, jezdili kolem ještě pošťáci a uhlíři, ale díky mé koňské posedlostí mi tyto zvuky nikdy nevymizely z paměti.
Kuchyň zalitá sluncem, hlučná, překypující vůněmi, později tam vždy syčel papiňák a něco prskalo v remosce. Hlasitě puštěná dechovka, záclony vlající ve věčném průvanu, dobroty krájené na prkýnku, děda donekonečna čistící hromady brambor, zeleniny a jablek potřebných pro babiččinu uměleckou tvorbu. Proč uměleckou? Protože dokázala i z mála vytvořit hostinu a lidé se od jejího stolu vždy spíš odkulili, než odešli. Znova a znova připravované nudle s mákem, servírované za našeho bedlivého dohledu – nikdo nesměl mít o nudličku víc, než ten druhý…
Bitva o otáčivou židličku od klavíru, která byla u kuchyňského stolu na místě pod oknem. Koupelna neustále plná mokrého prádla, které plácalo člověka po zádech, když se chtěl vysprchovat. Boj se záludnou karmou, kterou musel na sprchování nastavovat děda – jen v jeho rukou byla ochotna pouštět vodu teplou, nikoliv studenou nebo vařící. Starý studený záchod s věčně otevřeným oknem, ve kterém jsme se s bratrancem jako malí navzájem splachovali a dospělí na to přišli až tehdy, když jsme se porvali o to, kdo bude tentokrát splachovač a kdo splachovaný.
Dědovy mantra „Všechny děti si musejí hrát s vodou“, kterou cedil skrz zuby, když se snažil uklidnit při našich letních hrách na zahradě. Trpělivost, s jakou nám půjčoval lísky na ovoce, abychom si stavěli pod svými jabloněmi – zasazenými v roce našeho narození – „domečky“. Letní králíci, které jsme si mohli přes celé prázdniny piplat a ochočovat, aby na podzim, kdy jsme se vrátili domů a do školy, záhadně zemřeli na blíže nespecifikovanou chorobu. Babička se starým slamákem plející záhony a trhající květiny nejen pro sebe, ale i pro naše matky, děda rozvážně chodící s konvemi na vodu a tiše hovořící ke svým stromům.
Společná sobotní odpoledne, kdy se na zahradě sešli všechny tři babiččiny a dědovy dcery s rodinami, všichni byli hluční, veselí, občas hašteřiví, ale přesto pospolu. Nás děti nikdo zbytečně nesekýroval. Buď jsme pobíhali kolem při svých hrách, nebo seděli kousek stranou a zvědavě poslouchali, o čem se baví dospělí. Letní večery, kdy hlasy pomalu umlkaly, občas típnul probuzený kos, tráva voněla vlhkostí a děda nás učil koukat na hvězdy.
Potom tu byla moje prababička, která měla neobyčejný osobní šarm a nadhled, i když skoro celý život bojovala v podstatě jen o to nejnutnější živobytí. Ležíc na zemi pod jejím stolem jsem si přečetla své první romány – pravou červenou knihovnu, a byla to nejdřív právě „babička druhá“, se kterou jsem se smála nad nevěrohodnými popisy podivně jednajících osob a dojímala se, když se to autorce povedlo hezky napsat. A tahle prababička, která, ač byla geniální pletařka a háčkovala zpaměti ty nejsložitější vzory na svých proslulých dečkách, se nikdy nesmála mé naprosté neschopnosti v tomto směru a snažila se mi vysvětlit, že jednou budu určitě umět něco jiného stejně dobře, jako ona ovládá ruční práce.
Byla to prababička, která milovala svoje slepice, a ty si jí sedaly k nohám v touze po pohlazení. Jedno léto měla devadesát králíků, jelikož jí vždycky bylo líto Franty (Pepy či jakkoliv jinak pojmenovaného králičího samce) a tak ho dala k holkám, ať si užije. „To je ale užitečný sport,“ řekla jednou prababička čtouc v novinách o košíkové. Přestože mi tehdy bylo necelých dvanáct, ani mě nenapadlo se jí smát.
Mohla bych takhle pokračovat ještě dlouho, ale stejně bych nedokázala napsat všechno, co mi dodnes plní srdce. Na první pohled jsme u babičky a dědy nedělali nic zvláštního, nejezdili jsme do cizích zemí, ale potloukali se na výletech po okolí, neprováděli adrenalinové sporty, ale jednoduše si hráli a měli tolik svobody, že jsme ani neprotestovali proti uloženým povinnostem. Prostě jsme byli jen u nich. Ne, to nebylo jen… kouzlo bylo v tom, že jsme byli právě u nich.
Jak říkám, měla jsem veliké štěstí a babička mi umřela před několika lety, děda asi ještě o tři roky později v požehnaném věku 96 let. Přesto mi pořád chybějí. Není to tak dávno, co jsem měla sen. Přišla v něm ke mně babička a já jsem měla tak strašnou radost, až jsem musela brečet. Říkala jsem jí, jak se mi po ní strašně stýská a jak jsem moc ráda, že ji zase vidím. Řeknu vám, to probuzení bylo kruté…
Asi tak dva dny na to jsem četla další ze spousty článků, kde ženy obhajovaly své právo na odložené mateřství. Vždy se v této souvislosti uvádí celá řada nejen rozumných, ale někdy i pro mne těžko pochopitelných důvodů, které obhajují narození prvního dítěte až hluboko po třicátém roku ženy. Ví bůh, že do tohohle se nedá nikomu mluvit, ale najednou mi bylo líto těch dětí, které se plánovaně narodí takto pozdě. Kolik let v té době může být jejich babičkám a dědečkům? Jak dlouho vydrží být natolik zdatní, aby mohli svým vnoučatům dát ty překrásné roky babičkovství?
Jednou jsme jeli s kluky v autě a popojížděli v koloně podél obytných domů. A tam jsme uviděli stařenku (určitě prababičku!), která se s láskyplným, ale zároveň dost úzkostlivým výrazem šourala za kočárkem, který jí zjevně sloužil i jako opora. Chvíli jsem ji sledovala a když jsme se zase rozjeli, povídám klukům: „Teda doufám, že vy takhle dlouho čekat nebudete. Já si totiž hodlám babičkovství užít!“ Kluci se zasmáli, ale já jsem si najednou uvědomila, že to myslím vážně. Že v to doufám.
Dagmar Ruščáková
Veľmi pekne napísané. Sami sme namali starých rodičov a preto teraz keď môj vnuk ma cez 2 roky pôjdem do predčasného dôchodku aby som ho neukrátil.
Krása.Už se těším.Máme devítiměsíční vnučku a třídenního vnoučka a doufám,že jim budeme těmi správnými prarodiči-rozmazlovacími,tolerantními…
A snad časem těch vnoučat přibyde-máme tři děti :)))
Hmmm, moji rodiče se stali babičkou a dědou ve 44 a 47 letech. Mám pocit, že to na ně bylo brzy, protože jsme právě vyletěli z hnízda- mám o 6 let mladšího bráchu- a oni si zrovna potřebovali užít tu volnost, navíc chodili do práce. Ale myslím, že asi tak 5-7 let už si to vysloveně užívají a berou děti na různé akce. Jenže dětičky už zase odrůstají a mají vlastní plány…
Jelikož jsem dceru “ vyvdala “ a s její maminkou jsme měli velmi hezké vztahy, nezdálo se mi košer si nechat od vnučky říkat babičko a tak jsem měla být pro ni teta. Ale když začala mluvit, byla jsem babi za kterou utíkala do kuchyně když ji děda zlobil. Jsem hrdá, že jsem podle ní babi.
Zatím mne děti obdařily jen nevlastními vnoučaty, ale doufám, že zvládnu jim být tou správnou babičkou.
Před dvěma roky mi odešla maminka. Po nějaké době se mi zdál sen, ve kterém jsme si spolu povídaly. Najednou mi došlo, že sním. ( přímo ve snu) Dokonce jsem to řekla. Něco jako:
„Ty se mi zdáš.“ Maminka se uculila a stejně jako v životě pálila z první: “ A komu na tom záleží?“
Mám podobnou zkušenost – nejdřív má člověk strašnou radost, o to horší je pak to probuzení (L)
Jojo, krásný článek a svatá pravda v závěru. My jsme s holkou potkaly toho pravýho až po třicítce a když se to sejde ve dvou generacích po sobě,tak se může po svatbě spěchat sebevíc, je z toho sedmdesátiletá babička a osmdesátiletej dědeček od batolete.A fakt to přijde líto, kolik krásných nápadů i blbin člověk ještě zvládne vymyslet, ale už vůbec ne realizovat. Snažíme se ale a výsledky jsou, chichi.Už i v těch patnácti měsících se šejdrem na jednu packu nasadí ruksáček, jde se do předsíně a tříská se 😀 pěstičkou do dveří se slovy babadede, babadede. A matička strojí kočár a jede se. Babadede.
🙂 Tak my už jsme se dočkali pravnoučka Honzíka. Ve středu mu bude 10 měsíců. 🙂
no, to je senzace, posílám mu pusu na nosánek!
Děkuji, ráda vyřídím. Ale až příští středu.Teď jsou v Plzni jarní prázdniny. Jezdí do Plzně na plavání, tak se vždy zastaví na oběd. (L)
Krásny babičkovský príbeh. My bratanci a sesternice sme bývali cez prázdniny odložení k babičke a tiež mám odtiaľ plno nezabudnuteľných zážitkov napr. ráno povinné umývanie v lavóri studenej vody, v nedeľu ráno do kostola a obedy-malá slávnosť uvarená skoro z ničoho. Toto všetko čo píše Dede je mi dôverne známe. (L)
Baty, užívej si to a netrap se úvahama, jak a co by mohlo bejt jinak (L) . Je taky možný mít prarodiče nerudný, protivný nebo divný. Za chvíli (doufám) sleze sníh, a vy vyrazíte do ulic za batolecíma dobrodružstvíma (Y) .
… jsem se trefila o článek vedle :-S
Koukam na zkusebni provoz a je to parada a tak si to musim zkusit. Palce hore Markovi.
babickovsky clanek je fajn. Muj synovec v Olomouci rikal moji mamince babicka a tatovi velkej babicka. melo to svoji logiku.