BTW: Romány

Nekonečné prérie, vznešené domy aristokratů, vzdouvající se oceány, staroegyptská města, čínský venkov, ledové ticho severního i jižního pólu, česká městečka, gladiátorské hry a hořící Řím – kolik prostředí, dob, vztahů a krajin jsem už navštívila. Kolik jsem prožila napětí, legrace, strachu, dojetí i zamyšlení, když jsem četla. A té lítosti, když dobrá kniha končí!

Strašně ráda čtu. Celé dětství a dospívání jsem četla prakticky všechno, co mi přišlo pod ruku, teprve později jsem si začala vybírat. Každý týden jsem si nosila z knihovny sedm knih – romány, dobrodružnou literaturu, cestopisy, populárně naučné knihy a četla. Pořád. V posteli, u jídla, na záchodě, v tramvaji, v lese, na pláži, ve škole na lavici i pod ní.

Četla jsem i v chůzi, takže jsem se párkrát tvrdě potkala se sloupy veřejného osvětlení nebo dopravními značkami. Milovala jsem to naprosté ponoření do děje, kdy jsem se ztrácela kontakt s realitou a mé okolí muselo vynaložit mnoho úsilí k tomu, aby mě upozornilo na svoji existenci.

Zjistila jsem, že některé knihy mají nejspíš předepsaný věk pro konzumaci, i když uznávám, že každý to máme asi nastavené jinak. Tak jsem třeba zjistila, že jsem měla velké štěstí, že jsem přelouskala celého Dumase včas. Ani nevím, kdy přešel ten čas, ale dnes mě ty knihy prostě nebaví. Jaké štěstí, že jsem si je stačila užít! Nebo naopak. Věčnou Ambru a Egypťana Sinuheta jsem asi četla moc brzy a tak jsem si je nikdy nevychutnala. Zato Zvonokosy jsem četla ještě v době, kdy jsem se při tom červenala, ale líbí se mi do teď.

Mojí věčnou láskou asi zůstanou knihy o moři a námořnících. Buď jsem byla v minulém životě námořník, nebo jsem jim aspoň spravovala plachty, ale můj vztah k té rozvlněné slané nekonečnosti je rozhodně u rodilého suchozemce nadstandardní. Byly časy, kdy jsem znala jménem i jednotlivé části takeláže třístěžňového kutru!

O své koňské posedlosti už ani nemluvím. Do teď si pamatuju to vytržení, když mi jedna učitelka ze základky přinesla knihu, kde byla podrobně zobrazená kostra koně, stejně jako obrázek rozkreslující jednotlivé svalové skupiny. Konečně dokážu koně kreslit a malovat správně! Přírodovědecké knihy tak v mé knihovně také nikdy nechyběly.

Romány a vůbec knihy mají ještě další výhodu. Tak jako se můžete naprosto ponořit do děje, tak si to ponoření můžete dávkovat podle své potřeby a možností. A román se navíc dá číst pořád dokola, celý, nebo po těch nejzajímavějších částech. Vzrušení z četby trochu připomíná euforii zamilovaného – nemůžete se od knihy odtrhnout, těžce prožíváte chvíle, kdy se ke knize nemůžete dostat. A což teprve, když kniha skončí!

Nemohu zapomenout na to, jak jsem někdy v šestnácti objevila Tolstého Vojnu a mír. Kniha mi naprosto učarovala a navíc jsme měli doma velmi krásné vydání – na jednom z dílů byla reprodukce Savrasovova obrazu „Přiletěli havrani“. Četla jsem prakticky nepřetržitě, tudíž i ve škole a při všech hodinách. Samozřejmě jsem byla chycena – naší třídní a ještě k tomu při ruštině.

Profesorka byla v hrozných rozpacích. Cítila, že mě musí pokárat, ale váhala s obvyklým trestem, který zahrnoval zabavení knihy. Důvodem ani tak nebyl můj nešťastný pohled, jako spíš fakt, že jsem byla nejspíš jediná na celém gymnáziu (nebo možná v ročníku), kdo dobrovolně a navíc s takovou vášní četl povinnou literaturu. Nakonec mi knihu vrátila pouze s klasickou pohrůžkou „Ať se tu už neopakuje!“.

Ale opakovalo. Někdy mě chytli, ale častěji ne. Myslím, že naučit se číst je docela maličký problém proti tomu, jak se naučit s tím přestat. Aspoň na ty chvíle, kdy už opravdu musíte dělat něco jiného…

Dagmar Ruščáková

Aktualizováno: 17.2.2010 — 03:42

9 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jo, a kvůli tomu, jak jsem se taky dokázala zažrat do děje a nevnímat okolí, mě naši 2x vedli na ušní, nekecám.

  2. No já jsem taky četla všude, kde to šlo. U mhoha knížek mi taky bylo líto, že končí, jsou kníhy, které by se daly číst dál a dál. A taky se mi párkrát stalo, že jsem narazila na pasáž, která mě rozesmála, bohužel to bylo většinou v dopravním prostředku, nebo třeba při čekání na MHD. Já si prostě tu situaci představím a zařvu. Z tramvaje jsem párkrát vystoupila dřív, z vlaku vystoupit nešlo.

    1. Mně nikdo neřekl, že je hloupost číst v šalině Saturnina nebo Robina. Byla jsem za pubertálního pabl.ba, protože jsem dotyčné knihy četla někdy na gymplu. 😉

  3. Krásný příběh! A je pravda, že je velmi těžké se čtením přestat, když je to zrovna tak zajímavé, ačkoli člověk už dávno měl dělat něco jiného nebo být dokonce někde úplně jinde.
    Jsou ale chvíle či období, kdy člověk číst nemůže, ztratí schopnost se propadnout do děje nebo navazovat na myšlenky autora či s nimi polemizovat. To je hodně smutné, najednou se svět zploští, ztratí jednu dimenzi, tajné místo, kam je možné utéct se sám k sobě.

    1. Já mám teď období čtenářské únavy. Nemůžu se pořádně včíst do nových knížek, asi jsem zatím nenarazila na nic zajímavého. V mé profesní fantasy mi spousta z produkce připadá taková stejná, samé klišé, a tak se monetálně radši vracím ke staré osvědčené zeměploše a podobným lahůdkám…No a občas se vrátím k oblíbené knížce mé babičky _Paní Parkingtonová. Přečetla jsem ji asi v pětadvaceti s hlubokým údivem a při každém novém otevření z ní vnímám něco nového nějak jinak.

    2. Taky teď nečtu tolik jako kdysi. Mám trochu pocit (asi něco v tom smyslu, jak píše Matylda), že je to reakce na nadprodukci různých literárních dreků. Hledat něco, co by potěšilo (nebo aspoň neotrávilo), dá práci – nebyla jsem na to zvyklá.
      A taky jsem si vypěstovala – asi úchylku – chtěla bych, aby ta kniha nekončila. To mám od dětství, kdy jsem Mayovky milovala kromě jiného i proto, že se ke mně ti hrdinové pořád vraceli. Miluju „mnohalogie“ – bratra Cadfaela, Zeměplochu apod.
      Neznáte něco vhodného?

      1. Sestra Fidelma- od Petera Tremayna- znáš? detektivky z Anglie ještě starší doby než Cadfael. Veeelmi dobré.

Napsat komentář: Matylda Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN