„To snad není možné,“ pravil můj muž nevěřícně, když pohledl do kuchyňské linky. „Těch hrnků je tu snad ještě víc než minule! Můžeš mi říct, k čemu je všechny musíme mít?“

Tak je to zase tady. Na některé věci muži prostě nemají buňky. Uznávám, že nemáme hrníčků zrovna málo, v zadní řadě dokonce stojí menší puntíkaté bucláčky na jednoduchých velkých barevných čtvrtlitráčcích, ale copak nechápe, že je potřebujeme všechny?

Začala jsem vysvětlovat: „Tenhle je můj na čaj, tenhle na kávu tureckou a tenhle na rozpustnou. Z tohohle piju bílou kávu a tenhle je na bylinky. Tohle je tvůj na kávu a tvůj na čaj. Tamten je Andyho a tenhle Markův.“ Ty jsou vyhrazené pouze pro použití svými majiteli – nikdy by mě nenapadlo udělat si čaj do Martinova hrníčku!

„Potom tu máme pro návštěvy přátel velké jednobarevné na čaj a puntíkaté na kávu. A tyhle úzké vyšší pro ty, co nemají rádi puntíkaté bucláky. Ty bylináčky patří ke konvici a velké bílé jsou z Provence. A ten s tulipány taky.“ Zkušeným zrakem jsem postřehla, jak se mu poněkud rozostřil pohled. To se v mozku automaticky zapnul bezpečnostní manželský okruh, varující před snahou řešit problém logickou cestou. Tedy podle jeho logiky – z mého pohledu tu totiž žádný rozpor nebo podivnost nevidím.

Slitovala jsem se nad ním, a neřekla, že dole ve skříňce schovávám svůj starý žirafový hrníček, který se mnou trávil dlouhé hodiny v redakci, hned vedle jsou hrníčky s pejskem a ovečkou, používané pro dětské návštěvy. A už vůbec jsem se nezmínila o dalších kompletních čajových servisech, ruském, anglickém a čínském (tradičním), které jsou uložené mezi rodinným stříbrem a jsou používány v případě oficiálních návštěv.

Já ho v podstatě chápu. On má rád svoje dva hrníčky a vydrží s nimi tolik let, kolik je porcelánu nebo keramice dáno. Nemůže pochopit vášeň, s jakou si své hrníčky vybírám já. Zdaleka nejde jen o materiál, tvar a vzor, ale náladu a pocity, které hrníček vyvolává. Z některého prostě nemůžete pít kávu, je-li vyrostlý pro čaj!

Já vím, je to posedlost. Ale můžete nemilovat člověka, který je ochoten nekřičet, když vám přinese čaj k chřipkovému loži a vy jen z posledních sil kníknete, že má špatný hrneček? Ostatně on už svoje řešení má. „Vykopej si má milá hezky za linkou hlubokou díru, kam budou delší dobu nepoužívané hrnečky automaticky propadávat,“ radí mi s vážnou tváří. „Můžeš si potom podle libosti pořizovat další a další…“

Dagmar Ruščáková