Jakmile se lidstvo ve svém vývoji dostalo na úroveň aspoň přibližně zajištěných každodenních porcí stravitelného jídla, přestalo se ledabyle vyvíjet a začalo usilovat o cílevědomý pokrok. Dál, výš, lépe, snáze… a teplé večeře každý den!

Jenže takový pokrok je ve své podstatě zatracená dřina. Zatímco většina lidí se plahočí na zajištění každodenní skývy a střechy nad hlavou, části z nich se v hlavě kolečka otáčejí rychleji: proč dělám věci právě takhle – nešlo by to udělat líp? Co se stane, když do čaje přihodím tuhle kytku? Zkusím to! Stejně máme tetu navíc… Proč ta cesta nemůže jít tudy? No, chtělo by to most. Pvece nemufim jíft jen chveba f kafi, kdyf nemam fuby!

A tak vznikají nové postupy, z nich potom nové věci, shromažďují se informace, předávají se a rozvíjejí… A cesty jsou následně rovnější, léčivé čaje účinnější, nepotřebné tety bezpečnější, a umělé zuby sejmou z kmetů prokletí kaší a mletého masa. Jestliže však myslet může každý, kdo si dá tu práci a zapojí horní poschodí, vymýšlet nové věci a významně zlepšovat ty staré – to už je kumšt, který zdaleka neumí každý.

Je tedy naprosto přirozené, že vždy byla – a bude – část lidí, kteří se rozhodnou si cestu k výhodě, dané nějakou tou užitečnou novinkou, zkrátit. Na tom není nic špatného, pokud si dotyčný onen zajímavý nápad či služby jeho tvůrce zaplatí. Obvykle z toho těží ten nápad, v lepším případě i jeho tvůrce.

Odtud ovšem není daleko k velice lidské myšlence – a proč bych za to měl vlastně platit? Stačí se nenápadně podívat do plánů, poslechnout si klíčovou debatu, nechat se na nějakou dobu zaměstnat… a mám to zadarmo! Tedy, ono to zadarmo není, jen to zaplatí ten druhý a to rovnou dvakrát.

Způsoby, jak špehovat cokoliv a kohokoliv se rozvíjejí neuvěřitelně rychle a jsou stále dokonalejší. A dražší, stejně jako vývoj a aplikace ochranných systémů. Ale ať se aplikuje cokoliv, snadno to selže z jediného důvodu – používají to lidé, chronicky známý nejslabší článek jakéhokoliv obranného systému. Tak, jako i opancéřované dveře zloděj snadno otevře zapomenutými klíči, tak lísteček s heslem či přístupovými kódy přilípnutý na monitoru znehodnotí snahu celého týmu bezpečnostních expertů. Takže pokud lidé nejsou maximálně motivovaní a zároveň dobře vyškolení, dosáhne takřka vždy motivovaný a dobře vyškolený špion prakticky kamkoliv.

V této souvislosti si musím vzpomenout na jednu příhodu, která se udála dávno – tuším v roce 1996, kdy bylo našemu staršímu synovi jedenáct, a chodil do čtvrté třídy základní školy. A měl kamaráda. Oba byli zažraní do všeho souvisejícího s počítači, což bylo dáno i tím, že v obou rodinách byly z profesionálních důvodů počítače i internet k dispozici dostatečně dlouho, aby to chlapci zvládli. I pochlubilo se nám jednou při večeři dítko, že se jim podařilo proniknout do systému jejich ZŠ a co všechno si tam prohlédli – byli totiž zvědaví, jaké budou mít vysvědčení.

Málem nám zaskočilo – přece jen takovouhle zdatnost jsme od synka nečekali, a už vůbec ne tímto způsobem uplatněnou. I dostal mladistvý skoro-delikvent přednášku na téma „Hacker není hrdina a lézt do cizích systémů se zapovídá“. Když někdy v průběhu dalšího týdne přinesli domů další z desítky poznámek spolu s pozváním rodičů na kobereček do ředitelny, zatrnulo nám. Ti pitomci se s tím ve škole pochlubili! Skutečnost však byla mnohem absurdnější. Ředitel sice o jejich přestupku věděl, ale mávl nad tím rukou. Řešily se totiž podstatnější věci – proč ti chlapci při vyučování stále vyrušují!

A já si tak představuju, že někde jinde byli či jsou jiní dva kluci, kteří neodolají zapovězenému, rodiče jim na to nepřijdou a oni tomu přijdou na chuť. A jednoho dne zjistí, že už je nežene jenom výzva, ale že jim za to i někdo zaplatí. A pořádně.

Ano, bylo to dávno a byla to škola. Ale bylo to zároveň velmi charakteristické. A tak doufám, že od té doby u nás majitelé informací a myšlenek pokročili přece jen o pořádný kus dál. Aby jim totiž nakonec nějaké ty myšlenky zbyly!

Fotky

Dagmar Ruščáková