Na tom, že si zvíře hraje, není nic divného. Dokonce není nic divného ani na tom, když si zvíře hraje s člověkem. Zajímavé to však začíná být tehdy, když si samo zvíře vymyslí pravidla hry a ostatní, včetně člověka, potom nutí k jejich dodržování.

U nás je takový tvůrcem Kazan. Hru jsem pojmenovala kouličky a dá se hrát jenom v zimě a to ještě za zcela specifických podmínek. Pro začátek bych řekla, že nejde o házení sněhových koulí. To je jen sezónní varianta házení míčku a Kazan by vám potvrdil, že dost hloupá. Co s koulí, která se hned rozpustí v tlamě?

Kouličky se dají hrát pouze tehdy, když pořádně nasněží a posléze začne mrznout. Velmi důležitými podmínkami jsou totiž mráz a traktor. Traktor musí vyplužit cestu, což znamená, že po jejím okraji se nahrnou sněhové mantinely. A ty jsou plné větších i menších ledových koulí, nebo spíš zmrazků. Kazan potom preferuje ty velké až největší.

Hra začíná výběrem koule. To většinou nechává Kazan na mě, i když se nezdrží nápovědy. To si stoupne před vybraný objekt (nejlépe koule velikosti fotbalového míče), ukazuje na něj hlavou, tlama se mu směje a nohy přešlapují nedočkavostí. Někdy ho zlobím okázalým váháním: „Tuhle kouli nebo tu vedle?“

Někdy naznačím, že vybraný objekt nelze z mantinelu vyloupnout a v tu chvíli je tu přeochotný pomocník, který začne hbitě tlapami kouli vydlabávat. Roztažené prsty s mocnými drápy mají sílu, nikoliv už dostatečný cit, takže se stane, že je koule zničená dřív, než ji můžeme použít. To však nikomu na náladě neubírá, zvolí se prostě ta nejbližší vhodná.

Hru začíná zúčastněný člověk (většinou já) výkopem. Kazan kouli chytí a začne ji zpracovávat podobně, jako to dělají fotbalisté s míčem. Jenom s tím rozdílem, že používá čtyři nohy a ne dvě, a také jsem neviděla, že by fotbalisté chytali merunu do zubů. Když má Kazan pocit, že kouli vhodně zpracoval, chytí ji do tlamy, přinese ji a pustí kousek přede mne. V očích má fanatický lesk a čeká na další výkop.

Pokud ovšem hraje zdatnější člověčí soupeř, může se pokusit Kazana o kouli obehrát. Je to však těžké, protože Kazan má všechny triky v malíku a předvídá i záludný kop patou vzad. I takto rozšířená fáze vždy končí tím, že Kazan kouli sebere, a předloží k dalšímu kolu.

Vzhledem ke kopání a kousání však koule rychle ztrácí na velikosti, takže v poslední fázi je dovoleno ji zvednout ze země a normálně hodit. Kazan jejímu zdvižení nebrání, ale jeho snaha kouličku chytit je tak soustředěná, že bývá obtížené se i napřáhnout. Následuje mohutný výskok a koulička může být odchycena vteřinu poté, co opustí moji ruku. Zdatný sportovec ji samozřejmě dokáže nadhodit dostatečně vysoko a Kazan ji posléze chytá klasickým způsobem.

To je obyčejná hra pro dva poučené a způsobilé hráče. Problém nastává, když se o kouličku hodlá utkat i Daník. Ten totiž podle Kazanova názoru rozhodně není způsobilý, jelikož je nepoučitelný. Kouli zcela nesportovně loví a následně prudkými pohyby hlavy usmrcuje. O tom, že by ji po náležitém zpracování nohama a tlamou opět vrátil do hry samozřejmě nemůže být ani řeč.

A přitom vidíte, jak Kazan trpí. Ten prevít mu kazí hru a nikdy to nepochopí! Jak může být tak být takový ignorant? Přestože normálně Daníkovi sebere cokoliv se mu zachce, v tomto případě musí, vázán vlastními pravidly hry, čekat na vhodnou příležitost, jak se okousané koule znovu zmocnit. Během hry totiž není dovoleno zmasakrovat protivníka (i když později se to dá samozřejmě dohnat).

Hru se dvěma psy pochopitelně doprovází plno vrčení a vyhrožování, takže moje pokusy o vykopnutí koule musejí zdálky vypadat jako řízená snaha o autoamputaci končetiny. Hra končí dokonalou likvidací koule. Ale co říkám hra, snad jeden set… Koulí je u cesty plno, a pokud podlehnu Kazanovu žádostivému pohledu, nemusíme se v podstatě po cestě vůbec pohybovat.

Zrovna v neděli mě přesvědčil, že svá pravidla nemění ani tehdy, je-li jeho protihráčem ani ne tříletá holčička, se kterou si hledí z očí do očí (tedy když sehne hlavu… Kazan, ne holčička… Sousedovic Běluška je stejně vášnivý hráč jako Kazan, takže hra byla z její strany velmi usilovná a Kazana jsem občas preventivně krotila nabádavým příkazem „Hodný pejsek!!!“

Mrňavá holčička kopala do koule ze všech sil a Kazan dovolil, aby se jí to někdy i povedlo. Když přišla házecí fáze, tak bylo vidět, jak každičký kousek velkého psa bojuje s touhou jí kouličku sebrat rovnou z ručky, ale Kazan vydržel. Je to jeho hra, a on pravidla neporuší! I když hraje s někým, koho by dokázal shodit pouhým úderem ocasu…

Další fotky najdete zde

Dagmar Ruščáková