ZitaB

ČLOVĚČINY: Hry lásky šálivé neboli láska je láska, když…

…když choděj kočky s kočkama, pejsci s pejskama. No to jo, to je přece každýmu jasný, ale když je to malinko jinak, tak se jeden někdy nestačí divit. A že já už tak moc nejsem na to divení stavěná, když mi během posledního půlroku prošlo postelí zhruba pět-šest mileneckých dvojic. A byly to někdy fakt „orgie“. Protože na internetu člověk nikdy neví, co kdyby třeba moje maminka, nedávno oslavivší krásné 83. narozeniny, zabrousila i na zvířetnické stránky, a že ona surfuje na netu ráda a hodně, tak raději uvedu věci rychle na pravou míru.

ČLOVĚČINY: Kytice z tisíce a jedné noci

Dětská duše a okolní svět. Jak často tento dvojhmat nezní harmonicky. Kolik falešných tónů se připlete, často ani nevíme proč, odkud se vzaly a hlavně – co s tím. Cest se nabízí většinou několik, jako v pohádkách. Teď jen „babo raď, která bude ta pravá. Měla jsem štěstí a tu správnou cestu objevila. Svět zvířat.

ČLOVĚČINY: Klapzubova jedenáctka

V jednotě je síla (to je pravda, silné osobnosti, to my teda jsme), i když popravdě řečeno, s tou jednotou to není za tak horké (prsk, prsk, vy lidi máte co brblat, hádáte se nejen napříč kontinenty, ale mezi svejma nebližšíma eště víc, my to náhodou víme moc dobře, televize vám hraje od rána do večera a je to tam samý násilí, až z toho my kočky máme těžký sny, nás rohlíkem a vánočníma řečma o všeobjímající lásce teda neopijete, nás ne – takhle kdyby byl koňáček-vaječňáček, rozumí se pořádný recept, kde se rumem a cukrem nešetří, to bychom se opíjely ale docela rády).

PSI: Lidi, já se mám aneb Jak jsem ukradla s(S)luníčko

Je to černé jako uhel, hebké jako nejjemnější samet, očka to má jako korálky, zoubky jako jehličky, všude se to plete a k tomu to děsně piští. Co to je? No přece moje Sluníčko. A jak jsem přišla ke zcela privátnímu sluníčku, když to nebeské pořád ještě svítí všem? To bylo tak.

Jednou v pozdním odpoledni spěchám na vlak. Pracovní pochůzky mě tentokrát přiměly změnit obvyklou trasu. A to bylo moc dobře. Když člověk chodí dennodenně stejnou cestou, tak většinou nevnímá detaily, spíš si všimne teprve tehdy, když je něco hodně jinak než jindy. Jde-li jinudy, má šanci postřehnout víc.

PSI: Jen tak si jdu lesem… (2)

Před nedávnem jsem se svěřila těmto stránkám s příběhem, pro mě plným zamotaných emocí, a současně požádala laskavé čtenáře o jejich postřehy a názory. O co šlo?

Při jedné z podvečerních procházek se psy jsem narazila poblíž chatové osady na odrostlejší štěně křížence jezevčíka s jeho mámou. Ta utekla, prochladlé štěně jsem vzala k sobě domů. Následující dny jsem úporně hledala majitele. Toho jsem sice našla, však velké nadšení z mé strany se nekonalo.

ČLOVĚČINY: Jen tak si jdu lesem…

Mám psy. Několik psů. Pejsky, fenky, samé postarší až starší ročníky. Nalezence, většinou klasické kříženečky, jak už tak bývá. A taky kočenky, docela dost kočenek (stav dnešního rána je 13 kousků, očekávám s nočními chlady a mrazivými rány jejich nárůst). Už jsem se na Zvířetníku podělila s několika příběhy, které provázely můj život s nimi. Je snad tedy zřejmé, že mám ke zvířatům vztah jednoznačně kladný. Teď bych se ráda podělila o další příběh a třeba znala i názor ostatních stejně „potrefených“…

PSI: Sirotci

Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…

Velkou omluvou klasikovi české literatury začnu, ale nemohla jsem si pomoct. Úvodní verše z povinné školní četby se mi opakovaně draly z paměti, nechtěly se dát umlčet. Nebyly úplně nejvhodnější, ale byly vytrvalé. Přestala jsem se jim bránit, aby příliš nezdržovaly, protože k čemu verše, když je třeba konat. V tomto případě nebyly osiřelými děti, ale psi. A to hned 6+1. Proč ne rovnou 7? To bylo tak…

PTÁCI: Fraucimor

Já, Ferda, jsem prosím těžce diskriminován. Jestli to pošlu k evropskýmu soudu, ještě nevím, ale do té Novy asi určitě. Jenom si musím rozmyslet, jestli Občanskýmu judu nebo kam, když ten John a Klímou už tam nedělaj′. A teď si uvědomuju, že vlastně jsou na tom stejně i ty moje holky pitomý, milovaný. No dyť si to vemte, lidi, je to tady samý pes a kočka, sem tam nějaká ptíca okrasná, občas koníky a ovečky někdo zmíní, ale co my, drůbež domácí, havěť přeužitečná, no, ruku na srdce, co my?

PSI: Zn. jsem veselý, hravý i žravý

No fakt, tohle všechno já, Beny, dovopravdy jsem. A nebojte, já si žádný inzerát nedávám, ani fakt nikdy nebudu, to jenom tak blbnu, víme? Proč bych to dělal, jídlo mi dají, že se musí mlsat, to chápou celkem taky (když jsem dostatečně důrazný), hrát si se mnou chtěj, tak dobré bydlo mám, ne.

Něco v tom nadpisu jsem ale neuvedl – že jsem velice krásný!! Říkal jsem si, že to by moh′ leckde i počítač zkolabovat, kdybych to všecko tak najednou vybafnul. Srst ebenově černá, lesklá tak, že při slunce svitu kdekterá psí krasavice i oči mhouří, však pod bradičkou až na hruď se táhnoucí mléčný pruh jen zdůrazňuje tu ostatní černotu (když jsem byl ještě štěndo malý, tak se mi lidičky smáli, že mi furt teče mlíko po bradě).

ČLOVĚČINY: Rumový Sanda aneb jak jsem potkal ryby

Žil byl. Krásný kocourek s hustým kožíškem, dlouhým ocasem a především neuvěřitelně zářivýma žlutýma očima. Jeho krása mu však nebyla prostředkem ke šťastnějšímu životu než měli ostatní příslušníci jedné veliké kočičí party, aspoň zpočátku.

Opuštěná tovární budova, smutné stavení s rozbitými okny a rozsáhlým sklepením, poskytovala sice spolehlivý úkryt před toulavými psy i lidskými nevraživci, v mrazivých dnech byla určitě velmi vítaným zdrojem aspoň jakéhosi tepla, ale současně také zdrojem velkého nebezpečí v podobě obrovského množství hlodavců.

Ti by byli pohodlným, takřka „domácím“ pramenem potravy, nebýt potřeby lidí tyto roznašeče chorob hromadně a důsledně likvidovat. Spolu s otrávenými hlodavci pak umírali i jejich kočičí lovci. Opakovaná snaha několika dobrovolníků kočenky odchytit, vykastrovat a zkusit přemístit nebyla z nejrůznějších důvodů úspěšná.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN