Yga

HOST DEDENÍKU – Yga: Praha není pro každého aneb bludní Holanďani, čili do Prahy jen s příručkou

Určitě si vzpomínáte na to dubnové sobotní odpoledne, kdy mnohý z nás zamířil do Prahy, aby mohl shlédnout představení Kančí zub, ve kterém exceloval Dedin dámský divadelní ansámbl. O představení už byla řeč – viz  http://www.dedenik.cz/2018/05/02/btw-predavani/ . Tady je naše pražská anabáze – myslím, že jsme předčili i Švejka (:o)).

 

Původní plán

V pátek podvečer vyrazím sama se psy do Benešova, kde se uhnízdím u dceři své milené na noc, v sobotu dopoledne něco uvařím, po obědě se našminkuju, hópnu na vlak do Prahy, na Hlavním nádraží vrazím do metra, na Staroměstské vystoupím a podle mapy dojdu s přehledem do Cestovatelského klubu na Masarykově nábřeží 22, po představení pokecám a dle nálady se vlakem opět odkodrcám do Benešova.

HOST DEDENÍKU – Yga: Neděle v ZOO s Patrikem

Vloni jsem ke svým nevýznamným narozeninám dostala od Terky a Jeníka epesrádes dárek – fotografický den s Patrikem Staňkem. Měla jsem náramnou radost – navíc focení mělo proběhnout v březnu následujícího roku (přesně 18. 3. 2018) a já tušila, že to už tu bude jaro. Checheche…

 

 

Nastala kýžená neděle. Zima jak v ruském kině, navíc fučelo jak na Vyhnálově. Se slzou v oku jsem vytáhla opět zimní bundu (psí, ta je nejteplejší), na fajky natáhly dvoje ponožky a teplé botky, vyhrabala Terčinu čelenku a vyrazila vstříc zážitkovému dnu.

HOSTÉ DEDENÍKU – Alex, Yga a Emteska: Čistá radost

0422alex7_1YGA : Alex napsala mejlíka: „Začala jsem přemýšlet a uvažovat, hi, hi a vymyslela jsem čundřík do skal a žlebů Moravského krasu…“ Zajásala jsem. Hurááá, výlet. A protože ho vymyslela Alex, bylo mi jasné, že všecko klapne na jedničku – trasa, jídlo, lidi, počasí. A taky že jo.

 

A aby bylo všecko, jak má být, tak naše posádka – já, Jeník, mamka a Ernest – opět bloudila (:o)).  To bylo tak – navigace nás v pohodě dovedla do Vilémovic, kde jsme dojeli červenou Felicii. „Nejsou to Emteskovi?“ nadhodila jsem. „Jasně, řídí Olda a vedle sedí Mila, já je poznávám – Olda je menší a Mila je nakrátko ostřihaná.

ČLOVĚČINY: Poznámka na okraj – Co mám teď v hlavě

1001yga1_1Prý dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. No to je fakt, ovšem výsledek je stejný, ať si stoupneš do stružky z jarního tání nebo do Labe v Hamburku. Čvachtá ti v botách…

 

 

 

Jenda má pamatováka, není pro něj problém přiřadit k náhodně zahlédnuté osobě jméno, telefonní číslo a espézetku auta současného i minulého, kdežto já často ani nevím, jestli dotyčnou osobu vůbec znám. Ovšem věci se mu tak nějak mimovolně zakládají – v tom jsme si rovni (:o)).

Co se mu ale stalo toťkaj, to asi já nedoženu:

ČLOVĚČINY: Poznámka na okraj – Co mám teď v hlavě

člověkJá toho WWW jednou roztrhnu. No ano, mám ho ráda, dokonce ho mám moc ráda, ale čeho je moc, toho je příliš. Měl by si uvědomit, že vyřčené slovo ani párem volů nevezmeš zpátky, a napsané ani dvěma páry. Přitom vše začalo tak nevině, ba dokonce vesele.

 

 

Mluvím o tom jím proklamovaném heslu „Pešlepete petke“. Když jsem ho četla, tak jsem se opravdu móc smála. „To je dobré, pešlepete petke – to si budu pamatovat.“ Bohužel, BOHUŽEL, měla jsem pravdu. Při každém odhození prázdné petky jsem po ní vesele hamtala a volala Pešlepete petke.

ROZCESTNÍK: Stíny horkého léta

Ta dovolená začala báječně. Sobotní dopoledne pohodový přejezd Maďarska a části Chorvatska, na přecpaném parkovišti u Plitviček parkování u vchodu a ve stínu, po vydatné vycházce po vodopádech nocleh v hloubi lesů, takže po moc a moc letech jsem se nad ránem vzbudila a neviděla jsem ani „ň“, taková tam byla tma.

 

 

A ráno po výborném chorvatském kafi (kdy se nám srolovaly ponožky) jsme vyrazili serpentinami k moři. A tam nás už čekala naše chorvatská parta – sestra, švagr, sestra švagra (a zároveň švagrová sestry), švagr švagra, úžasně teplé moře, k obědu gulášek a výhled na moře a po obědě šlofíček… jsem si myslela… ale… Jenom jsem sáhla po knížce, že se uspím (Jenda už slušně zařezával), uslyšela jsem ze společné terasy Maruščin hlas „Hoří“. Vyletěla jsem „Kde?!“ „Naproti, v Grebaštici.“

ČLOVĚČINY: Sny

Zdál se mi má milá jednou sen, zdál se mi má milá jednou sen, …žes přišla k nám, žes přišla k nám, já jsem mašíroval pod oknem…

 

 

 

Jo sny – tak s těma mám bohatou zkušenost. Mně se opravdu něco zdá snad každou noc a zhusta si po probuzení i vzpomenu, o čem to dnes v noci bylo. Je pravda, že za časté se mi během pár minut tato noční dobrodružství vykouří z hlavy (však kde bych pořád skladovala ty blbosti, ééé… podivuhodné příběhy), někdy mi vzpomínka na ně vydrží pár hodin a sem tam je mám uložené v mozkovém šuplíčku, zavázané sametovou mašličku – no, sem tam se najde i balíček převázaný konopným provazem :)

MLSOTNÍK: Přesnídávkový salát rajčatový

Já vím, sezóna rajčat už končí, ale přece jenom ještě nějaká jsou – na hrnec leča je jich málo, ale na misku přesnídávkového salátu akorát – a navíc, ten mám moc ráda.

 

 

 

Takže neváhejte, hupky dupky do zahrádky nebo na trh a dejte se do toho. Upozorňuji – salát jsem vymyslela sama, ale jsem na tom jako ten Cimrman – vždycky druhý (a já možná i třetí, desátá, stá, tisící či miliontá) – prostě už to někdo přede mnou vynalezl :)

Základní ingredience – cibule, majonéza, rajčata (no, nakonec se ukáže, že každá z nich jde zaměnit) plus co se najde v ledničce.

PSI: Jak to jenom doma řeknu aneb nový přírůstek do rodiny

Mnozí z nás, kdož mají doma dítko, se dostanou do prekérní situace, kdy ono ohlásí, že od určité doby bude byt obývat jeden člen rodiny navíc.

I mne se stalo, že díftka téměř na vdávání přišla a svěřila se mi, že prostě ani neví jak se to stalo, ale vypadá to, že časem přivede do rodiny nového malinkatého tvorečka. Po kříšení matky rodu – tedy mne – a nějakém tom panáku, začal rozhovor – spíš můj monolog „jak je toto možné, jak si to tak představuješ, kdo se bude starat o mimčo a hlavně – jak to řekneme tatínkovi!“

ROZHLEDNÍK: Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte…

Ale kdeže dáváte, v potu tváře a po celý rok si je musí šohaj vydobýt, aby mohl mít z něj dobrou vůli.

Stále se ve vzpomínkách vracím do mých dětských či aspoň mladších let. Jsem z malorolnické rodiny a k mé mladosti patří především práce na poli, tedy i ve vinohradu. A tak bych se s vámi chtěla podělit o ty zvláštní dny, kdy na vinici dozrály hrozny, a hospodář usoudil, že je třeba udělat vinobraní (no – nejenom hospodář, ale hlavně podniky typu „vinopa“, které vykupovaly hrozny od malopěstitelů).

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD