Jela jsem z práce, už se hodně šeřilo. Pomalu jsem dojížděla k červené na semaforu, věděla jsem, že se za chvilku rozsvítí zelená, protože chodcům už také svítila červená. Jen zlomek sekundy před tím, než se mi zelená skutečně rozsvítila, vstoupili na přechod suverénně dva muži s taškou na kolečkách. Musela jsem zastavit a počkat, než přejdou, proto jsem zlehka káravě zmáčkla klakson. Jeden z mužů na přechodu mi za to věnoval Topolánkovu jedničku – zcela nepochybně mě tak chválil za to, že jsem ho nepřejela. Jen houstnoucí šero mi zabránilo odpovědět mu poklepáním si na čelo, že jsem tomu rozuměla a že děkuju.

Musím s hanbou přiznat, že nebýt občasných školení a společenských akcí, nedostanu se do centra Prahy, jak je rok dlouhý. Když už tam ale musím, vybírám si z několika možností jako dopravní prostředek zásadně tramvaj. Kus cesty jedu podél Vltavy a doktorsky se kochám vším, nač dohlédnu, bez rizika charakteristických dopravních přestupků a nehod.

Minulý týden jsem si takhle všimla pouličních hodin, stojících na nábřeží poblíž Palackého pomníku. Zaujaly mě, ciferníky vypadají z boku tak trochu jako dávné nádražní ampliony. Přemýšlela jsem nejdřív nad tím, zda se mi to líbí, nebo ne, a pak jsem si uvědomila, že už jsem dávno žádné hodiny na ulici neviděla.

Onehdy jsem musela něco zajistit, a tak jsem celý den jezdila po Praze. Samozřejmě se mi povedlo zabloudit i přes zapnutou navigaci, a jak jsem se tak motala městem mezi auty, která mě občas ochotně pustila do jiného pruhu a občas taky ne, napadlo mě, že bych byla radši, aby se u nás řidičům říkalo vodiči, stejně jako na Slovensku.

Já v tom cítím podstatný rozdíl. Když někoho nebo něco vedu, tak přece musím být v tom, musím znát a být si vědom veškeré síly i slabosti toho, co chci někam usměrnit. Musím koukat i na všechny vnější věci, které mohou mít vliv na výsledek mého snažení. A musím být pokorný před silou toho, s čím zacházím.

Na mou duši, že jsem návrat ke stopětkám nezamýšlela jako nostalgické vzpomínání na staré dobré časy. Dokonce mám poznamenaných pár bodů na úplně jiné téma, jenže člověk míní a setkání mění – ať už člověk potká baču s máslem nebo cestou na houby vůni podzimního ohýnku.

Říká se, že vůně dokážou vyvolat i hodně zasuté vzpomínky. Za sebe mohu potvrdit, že to je pravda. Stačil jen závan, který se protáhl pootevřeným okénkem do auta, a já jsem zase stála v teplých modrých teplákách a v holínkách na kraji pole a přikládala jsem další navlhlou a hnědě zkroucenou bramborovou nať na ohýnek.

„To maslo třeba dať do studenej vody, ako to robili naše babky,“ řekl prodavač v bačovské uniformě, když mi podával půlkilovou hroudu másla, zabalenou v mikroténovém sáčku. „Ale to jsme přece dělali doma taky,“ vyhrkla jsem, „když jsem byla malá, neměli jsme ledničku.“ A v tu ránu jsem stála u našeho špajzu s policemi potaženými voskovaným plátnem a ukládala dovnitř malý modrý kastrůlek s osminkou másla v lehce osolené vodě.

Na máslo prodávané v hroudách jsem si vzpomněla také, musely mi být tak tři čtyři roky, když jsem klečela u pultu na poličce na tašky, s nosem přilepeným ke sklu chladící vitríny. To bylo v době, kdy se mléko ještě prodávalo do přinesených bandasek.

Je sobotní pozdní odpoledne, sedím na pohovce, vedle sebe košík plný voňavého prádla, které jsem právě přinesla z venku. Beru do ruky kousek po kousku, pečlivě ho uhlazuji a skládám, abych ho nemusela žehlit. Pozoruji své ruce, jak se prádla citlivě dotýkají a vznášejí se nad ním; jako by to nebyly ani moje vlastní ruce, jako by se do nich promítly ruce všech žen od počátku věků.