Mám rád svého psa Baka. Také mám rád televizní přenosy fotbalu, zejména mezinárodních zápasů.

Středoasijského pasteveckého psa původním jménem Bandarchan jsem si přivezl jako štěně již před deseti lety z Tádžikistánu. Vztah k fotbalu a ke sportu vůbec jsem pravděpodobně zdědil po předcích. A tak jsem se ve středu večer rozhodl sledovat zápas mezi Viktorií Plzeň a AC Milán.

A protože můj dosud stále více než sedmdesátikilový Bak jevil známky zdravotních problémů, pustil jsem ho zcela výjimečně do svého bytu. Lehl si na zem v kuchyni a brzy spokojeně oddychoval. Já jsem se uvelebil v křesle a pustil si přenos z Vršovic. Dokud se na obrazovce prezentovaly pouze sestavy týmů, vše bylo v pořádku.

Mít pejska je radost a starost. Mít velkého psa je více starost. Mít obrovského, silného psa je velká starost. Mám takového psa. Jmenuje se Bak a je nádherným prototypem středoasijského pasteveckého psa. Obvod kolem hrudníku má 115 cm, hlavu větší než já, jeho špičáky jsou dlouhé tři centimetry. Po jistém úsilí a promyšleném testování dokáže „rozlousknout“ i ten největší hovězí kloub.

Jinak je milý, do jisté míry poslušný a přátelský k lidem. Nikoli však k „velkým jedlým psům“. Je podivuhodné, jak obecný pojem „jedlý pes“ je. Protože Bak se mnou žije od malička již téměř deset let na okraji Prahy 10 – nikdy tedy nepotkal rottwailera Barta páně Ondřeje Neffa, který by mu mohl onu definici sdělit. Přesto ji má naprosto stejnou. Velký, pokud možno černý, chlupatý – to je ON!!!

Každodenně stále barevnější listy stromů jsou neklamným svědectvím, že letošní podzim se už neodvolatelně dostavil. Křoviny a pokroucené staré ovocné stromy na jižní stráni svažující se k říčce Rokytce v Praze – Královicích se proměnily v úžasně krásnou, barevnou lavinu.

Po cestičce vyšlapané mezi obrovitými kopřivami, které celé léto nekompromisně okupují přilehlou zátopovou planinu, jsem mohl se svým dnes již více než třináctiletým středoasijským pasteveckým psem Bakem bez nepříjemného požahání bezpečně projít.

Sobotní odpoledne bylo nádherné a i můj, ve srovnání s Bakovým jistě velmi nedokonalý nos, ve vzduchu cítil spoustu zajímavých a příjemných vůní. Ale Bak už měl dlouhé procházky „plné zuby“. I když je to pořád svalnatý, pětašedesátikilový pes, věkem již patří ke psím stařečkům.

Je nádherné mít psa. Zejména tehdy, kdy jste s ním díky radám jeho dodavatelů – v mém případě tadžických nomádů z pohoří Ťan Šan, navázali ten správný vztah.

Můj Stře­doasijský pastevecký pes Bak vyrostl z pětikilogramového štěňátka s obrovskými tlapami v pětašedesátikilového psího kulturistu. Špičáky měl téměř čtyři centimetry dlouhé a s trpělivostí jemu vlastní jimi doká­zal „rozlousknout“ i ten největší hovězí kloub. Než jsem si ho z Tádžikistánu odvezl, setkal jsem se s lidmi – tádžickými nomády, kteří měli středoasijských pasteveckých psů celou smečku.