Kdysi dávno, když dcera přinesla domů prvního kocourka Tobiáše, jsem se zaradovala, že je to kocour, nikoli kočka. Důvod byl jednoduchý. Ač jsem tehdy vůbec nic netušila o problematice venkovních kočičích kolonií, o neustálém přívalu jarních a podzimních koťat do útulků, natož o chovných stanicích či množírnách, bylo mi jasné jedno. Až přijde čas, půjde na kastraci, a protože je to kocourek, bude vše mnohem jednodušší než u kočičky, kterou si já tedy už jen kvůli tomuhle nikdy pořizovat nebudu.

Sami dobře víte, jak to všechno dopadlo. Čas oponou trhnul, Velká kočka se usmála pod fousky, a tak nás kastrace koček (tím myslím opravdu koček, nikoli kocourků) samozřejmě neminula. A několikrát.

Nelekejte se, nepůjde o žádné intimnosti či perverznosti. To jen u nás doma pokaždé, když nevstáváme ráno brzo do práce, probíhají postelové hrátky, podotýkám, že převážně kočičí. Ale vlastně nejen postelové…

Aktivita našich koťat po ránu je pro mne, založením sovu, šílená. Ještě pořád spávají v obýváku, zatímco my nahoře v ložnici s Rozárkou. A dobře děláme, protože s koťaty bychom se nevyspali ani náhodou.

Když ráno vstaneme, připravíme krmení Rozárce na její okenní parapet a koťatům do kuchyně, opatrně otevřeme dveře do obýváku. Koťata se vyřítí v jednom černobílozrzavém klubku k miskám, divže nám nepodrazí nohy. Snídají dlouze a rádi. Zvlášť Goliášek musí navštívit všechny snídaňové destinace (ovšem slečny provozují snídaňovou turistiku též, samozřejmě), obsluha musí minimálně jednou dvakrát do misek přidat a teprve poté je snídaně prohlášena za proběhlou a uzavřenou.

Není to tak dlouho, co jsem si tu zoufala nad tím, že Rozárka nechce být doma, že ji koťata ruší, vyhánějí a ona že v podstatě tráví celé léto na zahradě.

Nastal podzim, chladnější rána, chladnější noci a Rozárka se konečně umoudřila a přestěhovala se domů. Zezačátku vždy zaběhla rovnou do ložnice a zprvu přímo pod postel. Vylézala, až když jsme šli spát, to hupsla za námi na postel a nechala se drbat a hladit. Časem – a trvalo to opravdu pár týdnů – už pod postel nezalézala. Večer tam s ní vždy jeden z nás byl, aby se necítila odříznutá, a sledovali jsme, jak prvně ostražitě zírá na dveře a při každém dusotu na schodech utíká znovu pod postel. Po malých krůčcích se stav zlepšoval a posléze už ani nezvedla hlavu, když se koťata prala na podestě přede dveřmi nebo lítala po kočičí stěně.

„Já ti ukážu ty peří jedno vošklivý, vodrbu tě, sežeru tě, rozkoušu tě!“ Goliáš, v očích nepříčetný výraz, vrčí a fackuje peříčkové mávátko. Vyskakuje metr vysoko, v letu drapne peří do zubů, po dopadu na všechny čtyři udělá kotoul a všema čtyřma packama peříčko zbuší.

Opatrně zatáhnu, peří se vysmekne z kocouří tlamky a opíše oblouk. Teď na něm visí Sára, zatímco Zuzi, nemilosrdně sestrou odtlačená od lákavé kořisti, proběhne tunelem, přepadne Goliáše, dvakrát se spolu v kotrmelci otočí a už znovu skáčou po pírku, které si, potvora jedna, provokativně volně poletuje vzduchem.

Hrajeme si.

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Krm koťata masem a kvalitními konzervami, vyrostou jak z vody a dosáhnou i tam, kam nemají. Že tu lamentuju jak teta Kateřina ze Saturnina? Samozřejmě, však mám důvod, to si pište.

To bylo tak. Rádi o víkendech vyrážíme ven, do lesů. A abychom tam nechodili jen tak zbůhdarma, v posledních několika letech se věnujeme (sice ne tak často, jak bychom rádi, ale přece) geocachingu. Kešování. Lovení pokladů. Prostě hrajeme takovou hru, kdy různě po lesích, městech, vesnicích, ve skalách, v potocích, na loukách, na stromech, pod stromy, ve křoví a prostě všude možně hledáme kešky, schránky, v kterých je ukryt sešitek, kam si zapíšeme nález. Nic víc na tom není, ale nás to baví.

Všechno už tu bylo. Všechno už jsem zažila, a přesto najednou stejné situace prožívám úplně nově.

Jako o víkendu. Poletuju po domečku, uklízím, připravuji prádlo na praní a tak podobně, a vejdu do obýváku. Zarazím se. Tohle jsem už kdysi dávno viděla! Co to je? Déjà vu?

Z parapetu vedou blátivé otisky tlapek na tiskárnu, odtud na židli, horní kryt WC a končí na světle krémovém přehozu na gauči.

Blikne mi hlavou: Rozárka! Ohniště! Jak jsme se kdysi jeli dívat na „opohárkované“ kočky a pak čistili celý obývák od otisků tlapiček jedné zvědavé kočičky, která se šťárala ve vyhaslém ohništi…