Občas se člověk někam nedostane. Třeba mu zavřou obchod před nosem. Nebo (jako se to stává docela často mně) mu ujede vlak. A to prosím nemyslím obecně, ale zcela konkrétně.

Zahlédnu červená světla, mizící v dáli a vynadám si, proč jsem nepřidala do kroku či proč jsem se zdržovala koukáním do výloh, sklopím uši a pokorně počkám na další spoj (ostatně jezdí k nám z Brna přes den co čtvrt hodiny, tak to není takové neštěstí). Také občas narazím na zavřené dveře na poště, nebo u lékaře (naposled například u zubaře).

Někdy si říkám, že nás seshora někdo sleduje a občas když vidí, že doba nazrála, je třeba pokročit dál a my nedovtipní to nevnímáme, nás nějakým způsobem postrčí. Už jsem psala o tom, že Rozárka si na trojlístek docela zvykla, pobývala s námi dole v klidu a míru, přestala se schovávat v ložnici či jinde a žádné velké drama v mezikočičích vztazích se nekonalo. My však stále setrvávali v zaběhlém rituálu, kdy koťata byla na noc zavírána do obýváku, zatímco Rozárka s námi spávala nahoře v ložnici.

Minulý týden přinesl řadu různých překvapení, ba dalo by se i říci, že dárků a dárečků.

To, že Rozárka již vzala koťata na milost a smečka se pomalu stává plnohodnotnou a fungující (doufám, že jsem to právě nezakřikla), byl prvním z nich. Adventní doba je dobou zázraků a já mám pocit, že u nás právě jeden probíhá.  Sedáme už pár dnů v obýváku všichni společně a je to velmi příjemný pocit.

Přiznávám se bez mučení, jsem paličova dcera. Tedy, abych to upřesnila, nejsem paličova dcera celoročně, ale jen vždy v listopadu a prosinci. Jak se krátí den, zapaluji čím dál tím více světýlek, při návštěvě IKEA se nejvíc těším na oddělení se svíčkami a v místním obchůdku s květinami vykoupím citrusové esence. Zajímavé je, že jak se překulí rok, má touha zapalovat svíčky zmizí jak mávnutím proutkem.

Kočičí holčičky se po kastraci zotavily ve velmi krátké době. Apartní košilky už dávno nebyly potřeba a jediné, co nepříjemnou operaci připomínalo, byly stehy, pomalu zarůstající novou srstí. V domluvený den jsme holky opět naložili do přepravek a vezli je na veterinu. Tentokrát už v mnohem lepší náladě, protože jsme věděli, že si je během chvilky odvezeme zase domů.

Veterinářka se poptala, s jakým úspěchem a jak dlouho holky nosily košilky, povytáhla obočí nad informací, že jsme jim je sundali už třetí den večer a projevila lehkou obavu o to, zda si nevykousaly stehy a nerozjela se jim jizva.