„Já ti ukážu ty peří jedno vošklivý, vodrbu tě, sežeru tě, rozkoušu tě!“ Goliáš, v očích nepříčetný výraz, vrčí a fackuje peříčkové mávátko. Vyskakuje metr vysoko, v letu drapne peří do zubů, po dopadu na všechny čtyři udělá kotoul a všema čtyřma packama peříčko zbuší.

Opatrně zatáhnu, peří se vysmekne z kocouří tlamky a opíše oblouk. Teď na něm visí Sára, zatímco Zuzi, nemilosrdně sestrou odtlačená od lákavé kořisti, proběhne tunelem, přepadne Goliáše, dvakrát se spolu v kotrmelci otočí a už znovu skáčou po pírku, které si, potvora jedna, provokativně volně poletuje vzduchem.

Hrajeme si.

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Krm koťata masem a kvalitními konzervami, vyrostou jak z vody a dosáhnou i tam, kam nemají. Že tu lamentuju jak teta Kateřina ze Saturnina? Samozřejmě, však mám důvod, to si pište.

To bylo tak. Rádi o víkendech vyrážíme ven, do lesů. A abychom tam nechodili jen tak zbůhdarma, v posledních několika letech se věnujeme (sice ne tak často, jak bychom rádi, ale přece) geocachingu. Kešování. Lovení pokladů. Prostě hrajeme takovou hru, kdy různě po lesích, městech, vesnicích, ve skalách, v potocích, na loukách, na stromech, pod stromy, ve křoví a prostě všude možně hledáme kešky, schránky, v kterých je ukryt sešitek, kam si zapíšeme nález. Nic víc na tom není, ale nás to baví.

Všechno už tu bylo. Všechno už jsem zažila, a přesto najednou stejné situace prožívám úplně nově.

Jako o víkendu. Poletuju po domečku, uklízím, připravuji prádlo na praní a tak podobně, a vejdu do obýváku. Zarazím se. Tohle jsem už kdysi dávno viděla! Co to je? Déjà vu?

Z parapetu vedou blátivé otisky tlapek na tiskárnu, odtud na židli, horní kryt WC a končí na světle krémovém přehozu na gauči.

Blikne mi hlavou: Rozárka! Ohniště! Jak jsme se kdysi jeli dívat na „opohárkované“ kočky a pak čistili celý obývák od otisků tlapiček jedné zvědavé kočičky, která se šťárala ve vyhaslém ohništi…

Možná si říkáte, jaké to můžeme mít starosti. Máme tři krásná zdravá koťata, Rozárka byla na velkém vyšetření také shledána zcela zdravou, tak jaké asi můžeme mít s kočkami starosti…

Asi si za to můžeme sami. Nikdy jsem netvrdila, že jsem extra zkušená kočkařka, i když mě kočky provází přes deset let a prošlo nám jich domácností víc, než jsem si kdy myslela. Vždy každý nový kocour postupem času tak nějak zapadl, mezikočičí vztahy chtěly čas.

Rozárka odpočívající

Jsou tři a jsou aktivní. Jsou tři a jsou štíhlí. Jsou tři a jsou (zatím ještě) poměrně malí. Takže se vejdou ledaskam. Suma sumárum, na adrenalin je zaděláno.

Ne, že by nebyli pořád spolu, ale v tom je právě ten problém. Jakmile nevidím všechny tři, znervózním. Neproběhl nám některý krakenek pod nohami ven? Zvláště teď, v posledních dnech, kdy jsem měla doma na hlídání dva malé lidské neposedy, nabíralo hledání na obrátkách.

Goliáš a Zuzi

Jak týdny plynuly, koťatům mohutněly nohy, prodlužoval se ocásek i tělíčko. V současné době jsou to tři dlouhé hubené žížaly s dlouhýma nohama, plné energie, elánu na rozdávání, občas mi připadají, že jsou jak svinuté pružiny, jen skok a běh a chvat. Samozřejmě akci střídá dlouhý spánek, ale jen se někde něco šustne (nedej bože někdo klepne něčím v kuchyni) už jsou zas na nohou a jen to sviští po letišti.

První dny u nás dokázala koťata vyskočit na židli, na gauč, vyškrábat se na parapet a vylézt nahoru na škrábadlo – tam tedy vyjížděli všichni tři jak blesk – jenže všechny tyto dosažené mety měly něco, do čeho se daly zatnout drápky a přidržet se (chudáci naše křesla a sedačka).