Někdy si říkám, že nás seshora někdo sleduje a občas když vidí, že doba nazrála, je třeba pokročit dál a my nedovtipní to nevnímáme, nás nějakým způsobem postrčí. Už jsem psala o tom, že Rozárka si na trojlístek docela zvykla, pobývala s námi dole v klidu a míru, přestala se schovávat v ložnici či jinde a žádné velké drama v mezikočičích vztazích se nekonalo. My však stále setrvávali v zaběhlém rituálu, kdy koťata byla na noc zavírána do obýváku, zatímco Rozárka s námi spávala nahoře v ložnici.
Letos je to přesně deset let, co jsme do naší rodiny, ve které se už vyskytoval zrzavý kocour Tobiáš a mramorovaný krasavec Čeněk, přijali malé černobílé klubíčko tak zvíci dvou mužských pěstí, kotě Rozárku. Našla ji kamarádka v jedné jihočeské stáji. V odložené krabici, spolu s dalšími dvěma koťaty.
Velká kočka tehdy zavedla naše kroky na návštěvu právě k nim a já se do kotěte na první pohled zamilovala. Cesta domů trvající přes dvě a půl hodiny byla zčásti očistec – protože jsme s sebou neměli ani přepravku, ani klec a z poskytnuté krabice se kotě dostalo ven raz dva – a zčásti zázrak, protože ve chvíli, kdy jsme po hodině kvílení a křiku konečně pochopili, že já sice miluju Rozárku, ale Rozárka miluje pána a přesedli jsme si tak, že já řídila a můj muž měl kotě na klíně, se v autě rozhostilo ticho a slečna Rozárka usnula jak špalek.
Matýsek popotáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se rozhlédl, jestli ho neviděla maminka. Ta by mu dala! Vždycky říkala: „Jsi už velký kluk, Matýsku, po prázdninách jdeš do školy, a nevíš, že se smrká do kapesníku?“
Maminka naštěstí po Matýskovi nekoukala. Prohlížela si knížky. Byli v krásném velkém obchodě, všude kolem plno knih. Matýsek knížky miloval, zvlášť ty o vlacích. Doma jich už měl plno.
Zvedl pana Kulišáka, svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka, a důležitě mu ukazoval:
„Tyhle jsou pro kluky, vidíš? Kam to koukáš? Tam jsou knížky pro mrňata, přece. Tady koukej! Vláčky! Auta! Letadla!“
Minulý týden přinesl řadu různých překvapení, ba dalo by se i říci, že dárků a dárečků.
To, že Rozárka již vzala koťata na milost a smečka se pomalu stává plnohodnotnou a fungující (doufám, že jsem to právě nezakřikla), byl prvním z nich. Adventní doba je dobou zázraků a já mám pocit, že u nás právě jeden probíhá. Sedáme už pár dnů v obýváku všichni společně a je to velmi příjemný pocit.
Nevím, kdo mi podstrčil informaci, že je vyhlášen další ročník Trapsavce. Nějak jsem neměla ambice se účastnit, ale pak najednou jako by se někde něco sepnulo a najednou byla na světě povídka, která ve své kategorii obsadila 3. místo (z 52 povídek to není špatný výsledek) na to, že jsem tady s úspěchem opravdu moc nepočítala.
Výroční potlach
Rozvalují se u ohně, batohy hozené pod skálou. Jestli je jim hodně, tak dvacet. Nad mým vybavením se jen ušklíbnou. Kdyby to nebylo dnes, otočila bych se hned, jak jsem je zahlédla. Jenže dnes je dnes a slib je slib. Sundám řemeny, hodím tornu vedle batohů, odložím turistické hůlky a nepozvána ztěžka usednu na trám tvořící jednu ze čtyř lavic kolem starého ohniště. Cesta sem do skal je každým rokem delší a strmější…
Přiznávám se bez mučení, jsem paličova dcera. Tedy, abych to upřesnila, nejsem paličova dcera celoročně, ale jen vždy v listopadu a prosinci. Jak se krátí den, zapaluji čím dál tím více světýlek, při návštěvě IKEA se nejvíc těším na oddělení se svíčkami a v místním obchůdku s květinami vykoupím citrusové esence. Zajímavé je, že jak se překulí rok, má touha zapalovat svíčky zmizí jak mávnutím proutkem.
Kočičí holčičky se po kastraci zotavily ve velmi krátké době. Apartní košilky už dávno nebyly potřeba a jediné, co nepříjemnou operaci připomínalo, byly stehy, pomalu zarůstající novou srstí. V domluvený den jsme holky opět naložili do přepravek a vezli je na veterinu. Tentokrát už v mnohem lepší náladě, protože jsme věděli, že si je během chvilky odvezeme zase domů.
Veterinářka se poptala, s jakým úspěchem a jak dlouho holky nosily košilky, povytáhla obočí nad informací, že jsme jim je sundali už třetí den večer a projevila lehkou obavu o to, zda si nevykousaly stehy a nerozjela se jim jizva.
Když jsem si přečetla pár kočičích drabblat od jiných autorů, zastesklo se mi po psaní o kočkách. A tak, když dnešní den přinesl příznivé téma, vrátila jsem se na chvíli do vzpomínek, kdy Hotel byl ještě v plné síle.
Dnes tedy opět po delší době dostává slovo Rozárka, která vás tímto všechny zdraví.
Téma: Nehlaste se všichni
Drabble:
Domácí dřepí kolem ohně, na klaccích nabodnuté tlusté růžové myši. Voní na dálku, ale my k nim nesmíme. To je samé: „Mazejte pryč, kočkouni, spálíte si kožich!“
Když už je nebaví nás odhánět, zavřou nás domů. Zrádci.
Kdysi dávno, když dcera přinesla domů prvního kocourka Tobiáše, jsem se zaradovala, že je to kocour, nikoli kočka. Důvod byl jednoduchý. Ač jsem tehdy vůbec nic netušila o problematice venkovních kočičích kolonií, o neustálém přívalu jarních a podzimních koťat do útulků, natož o chovných stanicích či množírnách, bylo mi jasné jedno. Až přijde čas, půjde na kastraci, a protože je to kocourek, bude vše mnohem jednodušší než u kočičky, kterou si já tedy už jen kvůli tomuhle nikdy pořizovat nebudu.
Sami dobře víte, jak to všechno dopadlo. Čas oponou trhnul, Velká kočka se usmála pod fousky, a tak nás kastrace koček (tím myslím opravdu koček, nikoli kocourků) samozřejmě neminula. A několikrát.
Nelekejte se, nepůjde o žádné intimnosti či perverznosti. To jen u nás doma pokaždé, když nevstáváme ráno brzo do práce, probíhají postelové hrátky, podotýkám, že převážně kočičí. Ale vlastně nejen postelové…
Aktivita našich koťat po ránu je pro mne, založením sovu, šílená. Ještě pořád spávají v obýváku, zatímco my nahoře v ložnici s Rozárkou. A dobře děláme, protože s koťaty bychom se nevyspali ani náhodou.
Když ráno vstaneme, připravíme krmení Rozárce na její okenní parapet a koťatům do kuchyně, opatrně otevřeme dveře do obýváku. Koťata se vyřítí v jednom černobílozrzavém klubku k miskám, divže nám nepodrazí nohy. Snídají dlouze a rádi. Zvlášť Goliášek musí navštívit všechny snídaňové destinace (ovšem slečny provozují snídaňovou turistiku též, samozřejmě), obsluha musí minimálně jednou dvakrát do misek přidat a teprve poté je snídaně prohlášena za proběhlou a uzavřenou.
