Věděli jsme, že děláme chybu, ale vyřvali si to. Fakt vyřvali. Od rána stáli za dveřmi a řvali: „Véééén! Miauuuu! Véééén! Otevřte nám naši zahradůůůůů! Miauuuuu!“
Podlehli jsme.
Teď máme trio zabahněných prasítek a kamínky, bahno a bláto po celém domě.
V noci totiž pršelo a my máme čtvrt zahrady zrytou a čekáme, kdy tam vzejde tráva, co jsme tam naseli. A kam myslíte, že ta prasítka – eh – koťátka – šla rýt – eh, běhat, hned po otevření dveří? A komu pak pořád běhali hlásit, že je tam mokroooo a že je tam bahnoooo a že je to tam vůbec celý divný? Mně do kuchyně.
Letos je to přesně deset let, co jsme do naší rodiny, ve které se už vyskytoval zrzavý kocour Tobiáš a mramorovaný krasavec Čeněk, přijali malé černobílé klubíčko tak zvíci dvou mužských pěstí, kotě Rozárku. Našla ji kamarádka v jedné jihočeské stáji. V odložené krabici, spolu s dalšími dvěma koťaty.
Matýsek popotáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se rozhlédl, jestli ho neviděla maminka. Ta by mu dala! Vždycky říkala: „Jsi už velký kluk, Matýsku, po prázdninách jdeš do školy, a nevíš, že se smrká do kapesníku?“
Nevím, kdo mi podstrčil informaci, že je vyhlášen další ročník Trapsavce. Nějak jsem neměla ambice se účastnit, ale pak najednou jako by se někde něco sepnulo a najednou byla na světě povídka, která ve své kategorii obsadila 3. místo (z 52 povídek to není špatný výsledek) na to, že jsem tady s úspěchem opravdu moc nepočítala.
