Tora

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Zahrada

Věděli jsme, že děláme chybu, ale vyřvali si to. Fakt vyřvali. Od rána stáli za dveřmi a řvali: „Véééén! Miauuuu! Véééén! Otevřte nám naši zahradůůůůů! Miauuuuu!“

 

 

Podlehli jsme.

Teď máme trio zabahněných prasítek a kamínky, bahno a bláto po celém domě.
V noci totiž pršelo a my máme čtvrt zahrady zrytou a čekáme, kdy tam vzejde tráva, co jsme tam naseli. A kam myslíte, že ta prasítka – eh – koťátka – šla rýt – eh, běhat, hned po otevření dveří? A komu pak pořád běhali hlásit, že je tam mokroooo a že je tam bahnoooo a že je to tam vůbec celý divný? Mně do kuchyně.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Home office

Home office, zaklínadlo dnešní doby! I ve firmách, kde home office nikdy nebyl povolován – „Nezlobte se, ale charakter vaší práce opravdu, ale opravdu není vhodný pro home office“ – se tato mantra najednou rychlostí blesku změnila v „Home office, naše záchrana!“

 

 

Během pár dnů jsem i já vyfasovala notebook se zaheslovanou VPNkou, k tomu token s certifikáty na přístup do banky. Prostě všechny překážky, kterými se zaměstnavatelé po celé ty roky home office bránili, padly pod tíhou koronaviru jak podťaté.

A tak už druhý týden pracuji z domu. Není to špatné. Jako vše to má ovšem dvě stránky.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Jarní vše, jen ne úklid

Kdo mě zná (zvlášť pokud u nás byl někdy na návštěvě) ví, že na přehnaném úklidu nelpím. Ono to taky se zvířaty doma zas tak dobře nejde. Na druhou stranu by doufám uznal, že se u nás ani nebrodil odpadky po kotníky, ani neviděl na nábytku centimetrovou vrstvu prachu (kde by se tam taky vzala, prach u nás pořád víří vzduchem, protože nemá šanci se usadit) a koneckonců že ani ty podlahy nejsou nějak extra špinavé.

 

Kapitola sama pro sebe jsou okna, ale tam je veškerá snaha marná, protože čtvero vlhkých zvědavých čumáčků, které musejí vše, co se venku šustne sledovat, zaměřit a prozkoumat, s lesklou skleněnou plochou udělá své.

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Pod rouškou tmy

Když na kraj sedne tma (a to teď pořád dělá ještě poměrně dost brzy v podvečer) začne se postupně činorodost našich koček zvětšovat. Spáči, kteří celé odpoledne proklimbali na gaučích, okenních parapetech či na mé z věšáku v předsíni ukradené bundě, se začínají aktivizovat. Zezačátku se jen líně projdou sem a tam, ale postupně se jejich tempo zvyšuje a většinou přesně v době, kdy my chceme jít spát, se dostávají do ráže a lítají po celém domku jak utržené vagóny.

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Na vlastní nebezpečí

Občas se člověk někam nedostane. Třeba mu zavřou obchod před nosem. Nebo (jako se to stává docela často mně) mu ujede vlak. A to prosím nemyslím obecně, ale zcela konkrétně.

 

 

Zahlédnu červená světla, mizící v dáli a vynadám si, proč jsem nepřidala do kroku či proč jsem se zdržovala koukáním do výloh, sklopím uši a pokorně počkám na další spoj (ostatně jezdí k nám z Brna přes den co čtvrt hodiny, tak to není takové neštěstí). Také občas narazím na zavřené dveře na poště, nebo u lékaře (naposled například u zubaře).

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Vánoce

Někdy si říkám, že nás seshora někdo sleduje a občas když vidí, že doba nazrála, je třeba pokročit dál a my nedovtipní to nevnímáme, nás nějakým způsobem postrčí. Už jsem psala o tom, že Rozárka si na trojlístek docela zvykla, pobývala s námi dole v klidu a míru, přestala se schovávat v ložnici či jinde a žádné velké drama v mezikočičích vztazích se nekonalo. My však stále setrvávali v zaběhlém rituálu, kdy koťata byla na noc zavírána do obýváku, zatímco Rozárka s námi spávala nahoře v ložnici.

 

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak se plní sen

Letos je to přesně deset let, co jsme do naší rodiny, ve které se už vyskytoval zrzavý kocour Tobiáš a mramorovaný krasavec Čeněk, přijali malé černobílé klubíčko tak zvíci dvou mužských pěstí, kotě Rozárku. Našla ji kamarádka v jedné jihočeské stáji. V odložené krabici, spolu s dalšími dvěma koťaty.

 

Velká kočka tehdy zavedla naše kroky na návštěvu právě k nim a já se do kotěte na první pohled zamilovala. Cesta domů trvající přes dvě a půl hodiny byla zčásti očistec – protože jsme s sebou neměli ani přepravku, ani klec a z poskytnuté krabice se kotě dostalo ven raz dva – a zčásti zázrak, protože ve chvíli, kdy jsme po hodině kvílení a křiku konečně pochopili, že já sice miluju Rozárku, ale Rozárka miluje pána a přesedli jsme si tak, že já řídila a můj muž měl kotě na klíně, se v autě rozhostilo ticho a slečna Rozárka usnula jak špalek.

HOST DEDENÍKU – Tora (povídka): Matýsek a knížka

Matýsek popotáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se rozhlédl, jestli ho neviděla maminka. Ta by mu dala! Vždycky říkala: „Jsi už velký kluk, Matýsku, po prázdninách jdeš do školy, a nevíš, že se smrká do kapesníku?“

 

 

Maminka naštěstí po Matýskovi nekoukala. Prohlížela si knížky. Byli v krásném velkém obchodě, všude kolem plno knih. Matýsek knížky miloval, zvlášť ty o vlacích. Doma jich už měl plno.

Zvedl pana Kulišáka, svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka, a důležitě mu ukazoval:

„Tyhle jsou pro kluky, vidíš? Kam to koukáš? Tam jsou knížky pro mrňata, přece. Tady koukej! Vláčky! Auta! Letadla!“

HOST DEDENÍKU – Tora: Jak Hotel ke koťatům přišel – Návštěvy, dárečky i radostná překvapení

Minulý týden přinesl řadu různých překvapení, ba dalo by se i říci, že dárků a dárečků.

 

 

 

To, že Rozárka již vzala koťata na milost a smečka se pomalu stává plnohodnotnou a fungující (doufám, že jsem to právě nezakřikla), byl prvním z nich. Adventní doba je dobou zázraků a já mám pocit, že u nás právě jeden probíhá.  Sedáme už pár dnů v obýváku všichni společně a je to velmi příjemný pocit.

LITERÁRNÍ PODZIM NA DEDENÍKU – Tora: Výroční potlach

Nevím, kdo mi podstrčil informaci, že je vyhlášen další ročník Trapsavce. Nějak jsem neměla ambice se účastnit, ale pak najednou jako by se někde něco sepnulo a najednou byla na světě povídka, která ve své kategorii obsadila 3. místo (z 52 povídek to není špatný výsledek) na to, že jsem tady s úspěchem opravdu moc nepočítala.

 

Výroční potlach

Rozvalují se u ohně, batohy hozené pod skálou. Jestli je jim hodně, tak dvacet. Nad mým vybavením se jen ušklíbnou. Kdyby to nebylo dnes, otočila bych se hned, jak jsem je zahlédla. Jenže dnes je dnes a slib je slib. Sundám řemeny, hodím tornu vedle batohů, odložím turistické hůlky a nepozvána ztěžka usednu na trám tvořící jednu ze čtyř lavic kolem starého ohniště. Cesta sem do skal je každým rokem delší a strmější…

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN