Nerad lidi děsím a nehodlám šířit poplašné zprávy. Proto prozradím hned ve druhé větě pokračování příběhu rázné a svérázné mourinky, že Mollyin žertík byl poslední v rámci naší smečky. Tam, kde je teď, žije spokojený život suverénní domácí paní a předpokládám, že kanadských žertíků napáchá za svůj mourovatý život ještě mnoho přehršlí: vlohy pro to nesporně má.
Možná si na to vyprávění ještě vzpomenete. I když mi to připadá už strašně dávno…
Upozorňuji předem, že dnešní povídání o kočkách bude s hvězdičkou. Nepůjde totiž o nic méně důležitého, než je namlouvání, svádění, milování a plození… a ještě pár podružných maličkostí s tím spojených, jako je výchova potomstva. Jaké tedy je to kočičí erotično?
Někdy ho vnímáme jen jako vzdálené srdcervoucí ječení půlnočních banshee. Jindy nás uhodí přes nos výrazná pachová značka sebevědomého kocoura, a když máme trochu více štěstí i příležitosti, staneme se třeba v opuštěné zahradě svědky hotových sexuálních orgií. Skoro to vypadá, jako by se v té zahradě pářily nejen kočky, ale i listí a stébla trav. Ale nenechte se zmást – i když počínání vášnivých malých šelmiček vypadá často hodně divoce, všechno v tom víru pachů, zvuků, gest a hormonů má svůj přesný účel směřující k jedinému: zachování kocouřího rodu.
Moji lidé mi občas říkají tak nějak podivně: poltergeist. Musím se neprodleně ohradit – zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží. Takže opakuji… moment, na tohle se musím podívat zblízka. Hned jsem zpátky.
Kde je zase ta kočka? (Mimochodem, Ruby, takhle bys to jako novinářka nikdy nikam nedotáhla.)
Dosud neznámým způsobem Ruby prolnula mezi dvě části špaletového okna a snaží se proběhnout po špaletě kolmo vzhůru a pak i hlavou dolů. Když může moucha, proč by nemohla ona, že? Vypadá tam jako v akváriu. Zůstávám klidný, ta vosa, která vzbudila její pozornost, je na skle zvenčí. Je ovšem jasné, že dnešní vyprávění zůstane zase na mně. Jako ostatně skoro vždycky. Rubiška je členem naší smečky teprve asi půl roku, ale vyprávět se o ní dají legendy.
V minulé lekci diplomňaucie jsme se zabývali domovským okrskem Kocoura a zjistili jsme, jak důležitý může být komfort kocouřího teritoria, a to jak ve volné přírodě, tak v bytových podmínkách. Přítomnost určitého „vybavení“ tak do značné míry určuje i velikost teritoria. Kočka je schopna prohlásit za své teritorium i plochu poměrně malou (i lidskou garsonieru nebo miniaturní dvoupokojový byt), pokud na ní nalezne všechno, co podle jejího přesvědčení představuje onen komfort.
Nikdy jsem se netajil tím, že moje člověčí „JÁ“ je přesvědčením, založením i výchovou přísně monogamní. Dokonce ani v dobách divokých studentských večírků jsem nerandil se dvěma dívkami zároveň (ať už by o sobě navzájem věděly nebo ne), protože mi připadalo nemožné věnovat se oběma stejně s vědomím, že některou z nich tak jako tak opustím.
Možná dokonce obě. Kocouří část mé osobnosti podobnými zábranami ovšem netrpí, a jsem schopen se zamilovat přibližně jednou do roka, aniž bych své předchozí kočičí lásky opouštěl. Jen proto vám dnes mohu představit svůj nejnovější „objev“. Je úchvatná (jak jinak), a jmenuje se Ruby.
Určitě už jste se setkali s názorem, že kočka – na rozdíl od psa – není vázána na přítomnost člověka tolik, jako na dům. Na svůj domovský okrsek, své teritorium. Přitom mnozí z vás jezdí se svými kočičími kamarády na chalupu, mění bydliště – a vašim huňatým společníkům to v podstatě nehne vouskem. Zato běda, když jim v obýváku, který důvěrně znají, přestavíte sedačku a posunete konferenční stolek! Tak jak to tedy vlastně je?
Za oknem se soumrak nenápadně proměnil v noc a na hodinách svítí 23:45. Nebo tak nějak. Malé šedobílé stvoření sedí na okraji mé postele a upřeně hledí. Hypnotizuje modrý polštářek s hvězdičkami – a mne. Pod tíhou toho pohledu se přemisťuji do pelechu a modrý polštářek pokládám na jeho okraj. To je dost, praví modrozelený pohled.
Ne, není to dost. Předmětná poduška totiž leží na úplně špatném místě – tedy, špatném z pohledu dominantní kočky. Poslušně ji (rozumějte: podušku) přemisťuji blíž k pelesti. Zase chyba. Célinka stojí opřená o pokrývku a usilovně přešlapuje.
Protože kdo si hraje, učí se. Hra je totiž především jedním z rituálů, ve které se proměňuje skutečný boj nebo lov, a při nichž je nezbytná agrese usměrňována tak, aby lítému nepříteli ani kořisti nešlo o život. Nesmí jít, vždyť často jste se svým „ritualizovaným“ protivníkem vyrostli v jednom pelechu!
Jenže ještě dřív, než budete moci rodný pelech opustit, potřebujete se naučit všem dovednostem, které budete jako dospělá šelma potřebovat. No dobře, tedy alespoň většině z nich. A tak se máminy uši a tlapy, jakož i vlastní sourozenci mění ve sportovní náčiní. Zdá se vám, že slovo sport patří výhradně do lidského slovníku, a že sportovní zápolení vzniklo vůbec z nějaké lidské rozmařilosti poté, co pračlověk Janeček zdokonalil svůj způsob života a domohl se přepychu zvaného „volný čas“?
… aneb Mrzneme chutně, levně, hospodárně. A nutno dodat, že od pozdního jara do podzimu mrzne naše domácnost tímto způsobem i poměrně často.
Ačkoliv by se nad tím dietolog nejspíš ošíval jako po nájezdu hejna blech, v horkých dnech se nám často stane, že zmrzlinu poobědváme – na nic vydatnějšího není chuť a představa teplého jídla v rozžhavených městských zdech je to poslední, po čem bychom toužili. A tak známe své okolí nejlépe podle druhů prodávaných zmrzlin a nanuků.
Nikdy by mě nenapadlo, že ten kliďas a vyznavač pohodlí v kocouřím kožichu – ano, řeč je o Dalím – bude mít tak silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Přijímal s laskavým nadhledem naše příchody i odchody, misku plnou dobrot i odčervovací pastu… Teď, když se v jeho pohodovém kocouřím životě znenadání vynořil černý peršan Ebony, všechno je najednou tak trochu jinak.
Neříkám, že snad hůř – jinak určitě. Než se v zešeřelém pokoji poprvé vyškrábal z přepravky dlouhou cestou autem ještě poněkud omámený Ebony a slušně pozdravil, Dalí spoustu věcí nedělal a jiným se naopak oddával skoro náruživě. Například si nikdy, ale opravdu nikdy nehrál se žádnou z hraček, kterými jsme ho jako pečliví majordomové zásobovali. A bylo celkem lhostejné, zda se jedná o chlupatce, pískavce, zvonidla nebo žvýkadla, Dalího nechávaly v klidu.
