A nejen mlsní, to podle mne nevystihuje podstatu jejich záliby v pestrých chutích a vůních ani zčásti. Sicilané, když na to přijde, jsou přímo barokně rozežraní. Na Sicílii můžete snídat zmrzlinu s brioškou, aniž by si vás několikero očí okamžitě začalo pohoršeně prohlížet, můžete se krmit čímkoliv a s jakoukoliv přílohou, v naprosto nepochopitelné doby a skoro kdekoliv.

Sicílie, tak neodolatelně připomínající fotbalový míč šikovně nastavený přímo u špičky pověstné italské boty, se příchozímu jeví jako ostrov mnoha tváří. Než byl tento největší středomořský ostrov v roce 1860 připojen k Itálii, psali jeho historii Féničané, Arabové, Řekové, Římané i Španělé.

Část zdejších starousedlíků se však dodnes hlásí k dávnému kmenu Siculi, podle něhož dostala Sicílie své jméno, a považuje svoji zem za samostatný stát s vlastním národem i vlastním jazykem. Původní sikulštinou je ostatně psán i nejstarší vůbec známý doklad o existenci slova víno: na víku jedné z dochovaných terakotových amfor, pocházejících z doby kolem 5. století před naším letopočtem, lze přečíst nápis „… emponitanto mered es viinobrtom“.

Milí mlsotníci, vítejte znovu v sychravé, ale kuchařsky zdatné Galicii. Konečně jsme totiž dospěli ke snad nejznámějšímu pojmu galicijské kuchyně, a tím je empanada. Tohle svižné, praktické jídlo vtrhlo k nám domů už před lety a cestu mělo usnadněnou, protože jsme v té době znali (a pekli) lotrinské quiche nebo alsaské a vogézské slané dobroty. Myslím, že si zaslouží být samostatnou kapitolou v našem cestování s vařečkou.

Galicii najdeme na mapě v okrajové severozápadní části Španělského království. Má poměrně studené a vlhké podnebí a členitý terén jejího víc než 1 000 km dlouhého skalnatého pobřeží býval historicky jedním z nejchudších krajů Španělska. Dodnes tu malé rodinné farmy pěstují především zeleninu a brambory, mnoho lidí živí rybaření. Nicméně jsou Galicijci národ sebevědomý a hrdý, odvozující svůj původ od Keltů – keltské legendy, rituály a obecně keltská mystika jsou tu dodnes velmi živé.

Baskové pokládají kuchyni za sídlo umění, a to rovnou s velkým U. Ze všech regionálních kuchyní v oblasti je také baskická kuchyně nejvíce ceněná. Možná i proto, že ta dnešní je skvělou kombinací tradice a modernosti, vydobyli si zdejší vynalézaví kuchaři už dávno renomé doma i v zahraničí a „nová baskická kuchyně“ se stala v gastromomickém světě pojmem. V tajemné sluji baskického kuchaře vznikají pokrmy neobyčejné a nevšední, připravené z těch nejlepších surovin, ze štědrých darů moře i vnitrozemí. A baskický kuchař je také na své umění patřičně hrdý.

O katalánské kuchyni se říká, že je velmi promyšlená. Přijala za své některé rysy kuchyně provensálské, mnohobarevný svět kuchyně valencijské i aragonské a objevují se v ní i prvky, které téměř nepřipomínají Evropu, dokonce i když uvážíme možnost ovlivnění Maury nebo námořníky, vracejícími se z Nového Světa. A ještě něco – v katalánské kuchyni budete nezbytně potřebovat třecí misku nebo moždíř po babičce.

I když to spíš tušíme, než víme, není ta naše důvěrně známá podoba vánoc se štědrovečerním kaprem, ozdobeným stromečkem a vůní vanilkových rohlíčků zdaleka jedinou tváří, kterou mohou vánoční svátky mít. A to vůbec nemám na mysli vzdálené kraje – zvu vás jen kousek víc na jih, do Španělska.

Hned na začátku musím přiznat, že tentokrát je to pozvání spíš od mých kamarádů, kterým se přihodilo, že ve Španělsku, dokonce až na samém jeho jihu, Vánoce prožili. Když se vrátili, přivezli spoustu vzpomínek a zážitků, vyprávění a dojmů – a také velký sáček vánočního cukroví, které se jmenovalo polvorones, a které nám všem moc chutnalo. Přirozeně následovalo vyptávání, co že to je a jak se to dělá, ale ukázalo se, že odpověď zase až tak jednoduchá není.

Korsika si právě tak jako sousední „pevninský“ kraj kolem města Nice zachovala svou vlastní tvář mezi oběma vlivy, které jí v historii pronikaly, tedy francouzským a italským, a to jak ve své bohaté a pestré historii, tak také – jak jinak – v kuchyni. Je to hornatý ostrov pastvin a lesů, ale zároveň je tu všude cítit přítomnost moře. Korsické speciality mají názvy znějící exoticky nejen našemu středoevropskému uchu, ale i Francouzům stejně jako Italům. Nejbližší je tak té korsické stejně ostrovní kuchyně pastevců a horalů ze sousední Sardinie.