Alsasko je region na evropské křižovatce, nevelké území doslova stlačené mezi Lotrinsko, Německo a Švýcarsko, mezi pohoří Vogézy a řeku Rýn. Je pověstné svou architekturou, malebnými domky s hrázděnými štíty a balkony z tmavého dřeva, z jejichž zábradlí padají po celé léto vodopády barevných muškátů. Jeho kuchyně tak chvílemi jiskří francouzským šarmem, aby se vzápětí proměnila v solidní a důkladnou kuchyni německou.
Krásu Bretaně je třeba hledat. V příboji Atlantiku a v pobřežních mlhách, kterými je tento z větší části poloostrovní kraj pověstný, mezi usedlostmi, jejichž šedá kamenná ostění a bílé zdi jsou tak typické. Velikost domů pak napovídá, že nejsme v kraji bohatém a rozmařilém. Jsme v kraji mořeplavců a rybářů.
Ale Bretaň nejsou jen přístavy St. Malo nebo Brest či Roskoff. Je to také dolní tok řeky Loiry s městy jako je Nantes a s vinicemi, z nichž pocházejí velmi dobrá vína, která by člověk v sychravém sousedství samotného mysu Finistére rozhodně nehledal. Například skvělý muscadet tu působí stejně překvapivě jako obrovské kvetoucí hortenzie, které v Bretani zdobí snad každý druhý vchod do domu. V Čechách je prostě do takové krásy nedopěstujete ani za nic, potřebují mírnou zimu a především vlhkost, která se tu všude vznáší…
Z vyprávění o „zapomenutých národech“ už víme, že Okcitánie je pojem poměrně široký a ne vždycky jednoznačně lze poznat, kdo všechno se vlastně považuje za Okcitánce. Budiž tedy řečeno předem, že dnešní putování s vařečkami a hrnci se bude týkat krajů Languedoc, Rousillon a Comté de Foix.
Mám slabost pro regionální kuchyně, a navíc věřím, že láska – i ta k vlastní kultuře a zemi – prochází žaludkem častěji, než bychom si chtěli připustit. A že nebude zapomenut kraj, dokud se vůně a chutě jeho kuchyně budou vznášet ve vzduchu…
Možná jsem se taky nechala vyprovokovat několika údajně „regionálními“ recepty, které byly spojovány s určitým krajem, ale to spojení bylo spíš jen jakýmsi odkazem nebo tajným přáním autora. Upřímně řečeno, Španěl by se také divil, čemu se v Čechách říká španělský ptáček. Inspirace „zapomenutými národy“ se tak trochu nabízela, a i když je asi neobsáhnu všechny, mohu se o to alespoň pokusit. Zvu vás tedy na cestu po regionálních kuchyních a kuchařkách. Kde skončí – to dnes netuším, protože kulinářské umění je mnohotvaré a všudypřítomné. Ale docela určitě vím, kde začne: v Gaskoňsku.
Milá Terro-san, nevím, jak tě tam nahoru oslovit a uctít jinak, než znovu uveřejnit jeden z tvých kouzelných článků, plný laskavosti, jemného humoru, nadhledu, vědomostí a skvělé češtiny. Nemám jak si vyžádat souhlas s publikováním, jdu tedy bezpečnou cestou – předkládám čtenářům článek již jednou zde vydaný. Ať je ti nebe přívětivé, máš tam dost koček na podrbání a můžeš srdcem pohlídat své milované tady dole na Zemi.
Kdyby se příslušnost ke starobylému rytířskému Podvazkovému řádu dala získat důsledným dodržováním hesla, které je v záhlaví dnešního vyprávění ze života hebké perské smečky, byl by Ebony patrně jedním z prvních důstojných čekatelů na tuto mimořádnou poctu. Tak jednoduché to ovšem není.
Když Ruby zase jednou vyhodila z nejvyšší kapsy posledního medvídka a poslední kousek kožešinky, vzdala jsem to. Očividně jsme měly rozdílné představy o tom, jak budu trávit pár posledních dnů rekonvalescence. Já osobně jsem je tedy rozhodně odmítala prožít v předklonu sbíráním plyšáků. Uvelebila jsem se v ušáku. Nikam nejdu, abys věděla!
A nejen mlsní, to podle mne nevystihuje podstatu jejich záliby v pestrých chutích a vůních ani zčásti. Sicilané, když na to přijde, jsou přímo barokně rozežraní. Na Sicílii můžete snídat zmrzlinu s brioškou, aniž by si vás několikero očí okamžitě začalo pohoršeně prohlížet, můžete se krmit čímkoliv a s jakoukoliv přílohou, v naprosto nepochopitelné doby a skoro kdekoliv.
Sicílie, tak neodolatelně připomínající fotbalový míč šikovně nastavený přímo u špičky pověstné italské boty, se příchozímu jeví jako ostrov mnoha tváří. Než byl tento největší středomořský ostrov v roce 1860 připojen k Itálii, psali jeho historii Féničané, Arabové, Řekové, Římané i Španělé.
Část zdejších starousedlíků se však dodnes hlásí k dávnému kmenu Siculi, podle něhož dostala Sicílie své jméno, a považuje svoji zem za samostatný stát s vlastním národem i vlastním jazykem. Původní sikulštinou je ostatně psán i nejstarší vůbec známý doklad o existenci slova víno: na víku jedné z dochovaných terakotových amfor, pocházejících z doby kolem 5. století před naším letopočtem, lze přečíst nápis „… emponitanto mered es viinobrtom“.
Milí mlsotníci, vítejte znovu v sychravé, ale kuchařsky zdatné Galicii. Konečně jsme totiž dospěli ke snad nejznámějšímu pojmu galicijské kuchyně, a tím je empanada. Tohle svižné, praktické jídlo vtrhlo k nám domů už před lety a cestu mělo usnadněnou, protože jsme v té době znali (a pekli) lotrinské quiche nebo alsaské a vogézské slané dobroty. Myslím, že si zaslouží být samostatnou kapitolou v našem cestování s vařečkou.
Galicii najdeme na mapě v okrajové severozápadní části Španělského království. Má poměrně studené a vlhké podnebí a členitý terén jejího víc než 1 000 km dlouhého skalnatého pobřeží býval historicky jedním z nejchudších krajů Španělska. Dodnes tu malé rodinné farmy pěstují především zeleninu a brambory, mnoho lidí živí rybaření. Nicméně jsou Galicijci národ sebevědomý a hrdý, odvozující svůj původ od Keltů – keltské legendy, rituály a obecně keltská mystika jsou tu dodnes velmi živé.
