Bejt bezpsí nejni ono. No fakt! Zvlášť, když je teplo a Evelín courá nejspíš ve čtvrtém rozměru. Vynoří se z časoprostoru, odloží na schod nejčerstvější myš a jde ječet na okno – „hlaaad, já mám hlaad!“ Splivne půl konzervy a už z něj vidím jen ocas, neboť je nutno ztrestat toho zrzavýho vometáka, co mu leze pod „jeho“ auto.
Takovej pes, uvažovala jsem, aspoň neleze na střechu a pohybuje se po zemi, takže jeho trasy možno lépe rekognoskovat. Neječí po nocích na hradbách a neleze domů oknem v prvním patře. Mým snem se pomalu stával pes, co neleze na ledničku a neshazuje konzervy. A nesežere mi oběd, když otočím od linky v kuchyni. A nešátrá mi prackou v talíři, aby mi pod nosem čajznul řízek. Něco, co neproletí kuchyní, jak kulový blesk a neodnese sebou do svého kočičího vesmíru i plátek jater.
