Ri

HOST DEDENÍKU – Ri: Jak hubnout se STOBem a s rozumem (3) Bílkoviny

Třetí díl populárního seriálu o hubnutí. Poté, co jsme se poučili, že nežrat není cesta k hubnutí, ale k průšvihu (zde), stejně jako o tom, že každý se ke své ideální spotřebě kilojoulů na zdravé hubnutí musí dobrat z jiné strany. No a dnes jsou na řadě bílkoviny – kámen úrazu ve výživové skladbě spousty lidí. Takže k čemu Ri došla?

 

Kamenem úrazu pro většinu lidí jsou bílkoviny. Tady jsem hodně čerpala z různých kulturistických webů. Vůbec bych řekla, že v otázce, jak neztratit svalovou hmotu, jsou daleko před všemi redaktory ženských časopisů a dokonce i před většinou „výživových poradců“. Protože jsem původně pátrala po výživě vytrvalostních sportovců a protože se bavíme o hubnutí, půjdeme nejprve spalovat tuky. Na procházku.

HOST DEDENÍKU – Ri: Jak hubnout se STOBem a s rozumem (2) Žravky a nežravky

Druhý díl úspěšného článku Ri o hubnutí v souvislostech – komu ušel první díl, najde ho zde.

 

Lidé jsou různé, jak říkala moje kamarádka. Takže já bych je pro další účely rozdělila do dvou part. Na žravky a nežravky. Ať je to jednoduché :)

A můžeme se rovnou vrhnout na STOB.

 

Žravky

Začnu žravkami. Je to pro mne jednodušší, protože jsem jednou z nich. Jsou to ty typy, které se ze stresu dovedou vyžrat. Nedělají si těžkou hlavu, obvykle nestojí o sladké, ví, kde mají co dobrého a je toho hodně. A nedrží diety.

HOST DEDENÍKU – Ri: Jak hubnout se STOBem a s rozumem

Někdy mi připadá, že v každém časopise, na každých stránkách pořád vyskakují reklamy a návody jak nejlíp hubnout. Hubnutí je na pořadu dne, je to denní téma, vycpávka pro okurkovou sezónu, otravuje všude a pořád. Každý ví, že musí hubnout, nejlíp rychle a brzo, včera měl začít a pokud to doporučí lékař, tím spíš.

 

Všude padají vágní rady, jako uberte tučné maso tučné sýry, tučné cokoli, jezte zeleninu, radši syrovou a drahou a cereálie (to je třeba mouka), nejezte po páté hodině, jezte aspoň šestkrát denně a vůbec. Nejlíp přestaňte jíst úplně, stejně jste tlustý!

PTÁCI: Zázrak zvaný vajíčko

kachně_1Začnu tam, kde jsem skončila v minulém povídání o zahradách. U kačenek. S kačenkami je to tak, že když dorostou do určitého věku a jsou pěkné a bílé, do rybníčku se nevejdou. Tak se jim najde ubytování jinde (v mrazáku) a slimáčí pohroma může začít nanovo. Kdyby tak ty kačky nerostly…

 

 

 

Asi jsme zdaleka nebyli první, koho to napadlo, existuje spousta malých plemen a mně se odedávna moc líbily smaragdové kachny. Jsou trochu menší, než divoké, celé černé s úžasným zeleným leskem. Dojeli jsme na JJM pro chovný kmen a pustili kačenky do ohrady. Z dvou kačenek a kačírka se během zimy stali dva kačeři a jedna kachnička.

KOČKY: Dárek k narozeninám a jiné nepřístojnosti

Mrně_1Jasně, že jsme jeli na dovolenou. Je přece léto, ne? A tak jsme se jako každý rok vypravili s karavanem a jako každý rok řešili problém, kdo bude pečovat o zvěřinec, který jsme postupem času nashromáždili.

 

 

Letos jsme vyrazili ve třech, i s Betkou. Druhé mládě se uvolilo hlídat dům, ale bere si sebou psa. Kam by ho taky dal. Godrik, zvaný též Blonďák by mohl být krásný zlatý retrívr, kdyby neměl asi tak patnáct kilo. Takhle je voříšek. Ale krásný. Godrik se s našimi psy zná. S Ronym si vždycky asi tak půl hodiny vyjasňují pozice, ale pak se zařadí do smečky a mezi psy nastane smír, kterým trpí jen zahrada. A samozřejmě kočky.

ROZHLEDNÍK: Naše zahrádky

Trochu mě inspirovala LenkaS a její pěstovací návody. Uvědomila jsem si totiž, že ač oba panelákoví, máme za sebou už spoustu vypěstované zeleniny a hory překopané hlíny. A několik zahrad, které povstaly ne zrovna z popela, ale z plevela jo. Tak jsem vzpomínala a psala. Třeba potěším ty, kteří se na zahrádkaření teprve chystají.

 

 

V písku nic neroste

ROZCESTNÍK: Cres – vysušené kosti Země

Cres – den první: kam jsme se to vypravili? Po loňském propršeném pobytu na Usedomu jsem souhlasila, že letos pojedeme někam do tepla. Na jih. Chorvatsko se nám zdálo tak akorát daleko. Prostudovala jsem mapy a diskuse na karavanových fórech a mohli jsme vyrazit. Jen tak. V kempu se nějaké místo vždycky najde.

 

 

S přívěsem se cestuje hlavně pomalu. S bídou jsme přejeli Rakousko a pak i Slovinsko. Po dálnici. Měli jsme namířeno k Rijece. Jenže nám nakonec nezbylo než přespat těsně před hranicemi. Takže do Chorvatska jsme vjeli hned po ránu. Kdysi už jsem tady byla. Rijeku si pamatuju jako město na skále, tehdy jsme jezdili sem a tam a hledali známé. Teď jsme projeli v podstatě po obchvatu.

ROZCESTNÍK: Jak jsme přežili cestu kolem Světa

Proč se lidi ptají, kam pojedeme na dovolenou? A co jim mám říkat? Copak já vím, co nás napadne, až zapřáhneme karavan? Třeba letos v létě… říkám všem, že jedeme kolem Světa. A taky jo.

 

 

 

Mám kolegyni, která jezdí každý rok na Staňkov. S karavanem. Líčí, jak je to bezva místo. Třeboňsko, rybí restaurace, příroda, cyklostezky… ráj na zemi. A nám zbyl malý kousek dovolené.

Třeboňsko jsme našli snadno, Staňkov taky, kemp ne. Ztratili jsme se na divokých lesních pěšinách. A ztráceli se tam skoro celou dobu našeho pobytu.

MLSOTNÍK: Dýně, dýně kam se podíváš

Každý rok se něčemu nedaří, říkají na i-fauně. A každý rok se něčemu daří. Letos nějak nemáme rajčata. Zato máme dýně.

 

 

 

Dýně pěstujeme každý rok. Ne ty velikánské, goliáše. Ta, kterou sázíme my, se jmenuje tykev olejná. Je tuhá, tmavě zelená, později se svislými žlutými proužky. Pevná slupka brání vysychání, takže položená na podlaze na chodbě nebo v garáži vydrží do jara. I když pak už je lepší na ni vzít sekáček než kuchyňský nůž. Letos jsme přidali i dýni Hokkaidó. Je ještě menší, mnohem žlutější a mnohem sladší. Vysadili jsme jich raději víc, co kdyby nevzešly …

PSI: O psech asistenčních a jiných

Tak jsem po dlóóóóuhé době našel svůj notes a vidím, že jsem si už hodně dlouho nic nezapsal. Ne, že by se nic nedělo, ale v rachotu všedních dní pes nějak nestíhá večer ještě rekapitulovat zážitky, ale teď teda musím. A začnu zeširoka.

Jako každé léto nám páníci opatřili spoustu nových zedníků na hraní. Byli tu skoro každý den. Někdy dokonce, i když páník odjel do práce. Přijeli, sami si otevřeli bránu a zacouvali velkým autem do dvora. My jsme neutíkali, aby nás nezavřeli venku. Někdy bourali, někdy kopali nebo stavěli a já se díval vždycky zblízka, co dělají. Když dělali beton, přeskočil jsem každou zábranu, abych se mohl podívat, co to pod něj schovali. Zůstávaly za mnou hluboké stopy a někde jsem i hrabal. Ke konci se naučili stavět ploty z pletiva a tam už jsem nelezl. Panička nemá ráda, když bourám ploty.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN