Regi

POVÍDKA – Regi: Portrét jako živý

„Diego, víš, co bych si přála?“ „Hmm…“ „Pamatuješ, jak jsme jako děti jezdívali k tetě Dulcinei? Dole ve vesnici často pořádali fiesty… Vzpomínáš na hostinského? A jeho ženu? A kytaristu Juana? Chtěla bych si zase zatančit flamenco… Hej, Diego, slyšíš?“

 

„Pracuji, Rio, nevidíš?“

„U práce si ale můžeš povídat, ne? Štětec přece držíš v ruce, ne v ústech.“

„Ale do úst vkládá slova mozek. No a ten teď používám na něco jiného, než na tlachání. Portrét paní Polyxeny z Lobkovic musím odevzdat už za tři dny.“

HOST DEDENÍKU – Regi: Pejsek v práci

Moudra i pindy psí slečny Indy: Dneska vám povím, jak jsem složila canisterapeutické zkoušky a jak teď chodím dělat radost babičkám a dědečkům.

 

 

Víte, jak to vlastně celé začalo? Něco jsem už psala před těma zkouškama, v článcích „Já ti budu pomáhat, jo?“ a „Moje boje„. Měly jsme s Regi trošku strach, abych to zvládla. A řeknu vám, bylo to vážně o fous. Nejdříve jsme totiž od rána až do odpoledne všichni jenom seděli a poslouchali, co nám různé paní povídají. Říkali tomu seminář, ale nevím, žádná semínka jsem tam neviděla. Naše lidi to fakt zajímalo, jenže pro pejsky to byla hrozná nuda.

HOST DEDENÍKU – Regi: Jak Indy hledala nejdůležitější orgán

Ahoj, já jsem Indy. Bývala jsem štěně, ale to už je hodně dávno. Skoro rok. Teď jsem docela dospělá border kolie a ledacos vím. A protože jsem chytrá psí slečna, pořád se učím něco nového. Tuhle jsem se dozvěděla, co je to orgán.

 

To je nějaký kousek něčeho (například pejska), který je tak důležitý, že tu věc, kterou umí, nemůžete udělat ničím jiným.

Jak to myslím? Třeba dát pac. Už jste zkoušeli dát pac ocáskem? Nejde to, že? A takový ocásek – dalo by se mávat a vrtět, co já vím… jazykem? Ušima by zase určitě nešlo olíznout Regi a Honzovi (to jsou lidi z mojí smečky) na přivítanou nos.

POHÁDKOVÉ VÁNOCE NA DEDENÍKU: Ježibaba vypravuje

1223dar1_1Už mě nebavilo sedět v lese a čekat, až mi sem někdo konečně přijde loupat perníček. Vánoce na krku, v chalupě ani kůrka chleba a perník už nemůžu ani vidět. Tak jsem ho nabrala vrchovatou nůši, hodila na sebe matoucí kouzlo, ať nějak vypadám a neděsím kunčafty, a hajdy na vánoční trhy. Něco prodám a koupím si klobásu.

 

A jak tak sedím ve stánku, přijde takové mláďátko mrňavé – akorát by se vešlo na lopatu. Kouká a mlčí.

„Co by sis přála?“

Holka nic, jen zírá na perníkové srdce s mašličkou.

„Chtěla bys tohle? Stojí padesát korun.“

HOST DEDENÍKU – Regi: Štěně a moře

Ahoj, já jsem Indy. Teda do pasu mi napsali Indira, ale takhle mi moji lidi říkají  jen když zlobím. Regi povídala, že můžu něco napsat o tom, jak jsem v moři lovila kachnu. Prý už sem píšou kočky a kocouři a dokonce i jeden pejsek. Takže se můžu přidat.

 

 

Já vím, že vy lidi už skoro všichni moře znáte, ale já ho viděla prvně v životě. A řeknu vám, byl to zážitek. Nejdříve jsme ale museli na veterinu, kde jsem dostala dva píchance do kožíšku, moc dobrou granulku a krásný modrý pas s fotkou, skoro stejný, jako mají lidi z mojí smečky.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD