V našem seriálu o zajímavých záhadách kolem nás si už potřetí představíme rukopisnou památku. Knihovník Národního muzea a básník Václav Hanka údajně 16. září roku 1817 nalezl ve věži děkanského kostela ve Dvoře Králové sedm dvojlistů z pergamenu, hustě popsaných po obou stranách. Celé je to tedy tvořeno 24 stranami a také čtyřmi proužky, což jsou zbytky po ořezu.

Rukopisnou památkou už jsem se v seriálu o moderních záhadách zabýval, a to hned v prvním díle. Nyní se podíváme do této oblasti znovu. Ta záhada leží v chrámu naší historie, v knihovně v Národním muzeu, v oddělení rukopisů.

Roku 1817 nalezl důchodní (hospodářský úředník na feudálním panství) Josef Kovář ve sklepě zámku Zelená Hora (toho u Nepomuku) pergamenový rukopis sestávající ze čtyř listů. Příliš mu nerozuměl, nezabýval se historií ani literaturou, poznal však, že text na pergamenu je český a zanesl jej nepomuckému děkanovi panu Františku Boubelovi, který už byl schopen rukopis přečíst a podle jeho obsahu ho začali pracovně nazývat Libušin soud.

Nejdřív se vás zeptám – byli jste někdy na hradě Houska? Leží blízko známějšího Bezdězu a založil jej král Přemysl Otakar II. někdy po roce 1270. Mnozí jste tam jistě byli, ale pro ty, kteří ne, si připomeňme několik zajímavostí o tomhle hradu.

Liší se totiž od běžných hradů velmi významně například orientací svého opevnění. Běžné hrady mají fortifikace orientovány směrem ven, jinými slovy tak, aby chránily to, co leží uvnitř hradu, před nebezpečím zvenčí. Houska je postavena přesně naopak, tak, aby okolí chránila před něčím, co uzavírá uvnitř. Tento fakt je sice k poznání až při pohledu zblízka (nebo z výšky), ale skutečnost, že hospodářsky „citlivé“ budovy jsou umístěné mimo opevnění, zaujme už při zběžném pohledu.

Jan Frostis překvapeně stanul proti šest stop vysokému, zrzavě chlupatému stvoření, nejasně připomínajícímu opici. Polekaný, nevěda, co si počít, hodil po něm lano, načež se ten tvor vymrštil přímo na Frostise. Ten se pokusil uskočit, ale měl na nohou lyže, neuhnul tedy včas a podivný tvor jej srazil do sněhu, zalehl a zakousl se mu do paže, kterou Frostis útočníkovi nastavil, chráně si krk.

Při příležitosti Světového dne moří a oceánů je tento článek věnován všem, kteří poznali jejich odvrácenou tvář. Ať už díky lidské hlouposti, zlobě a pýše, nebo naopak díky odvaze a průkopnickému duchu. Všem obětem námořních katastrof.

Nedávno jsem při hledání čehosi na internetu narazil na tento obraz a dlouho jsem se na něj se smutkem díval. Protože myslím, že je trochu škoda že to, co obraz představuje, není mezi lidmi v širším povědomí, mohli bychom si něco povědět o jedné z nejohavnějších tragédií v dějinách námořních katastrof. O událostech, známých jako tragédie prámu Medusy.

Čas od času se někde ve světě vyskytne nebožák, který po zcela bezproblémovém dosavadním životě začne jednoho dne trpět děsivými zážitky, které se neustále zhoršují, až se začnou podepisovat na jeho zdraví.

Postižení se kroutí v šílených křečích a zaujímají prapodivné a hrozné polohy, budící dojem, že jsou zcela mimo možnosti lidských kloubů a kostí vůbec a v těchto polohách strnule setrvávají řadu minut nebo hodin. Vydávají zvuky, pro které označení „nelidský řev“ je zavádějící výraz. Jsou totiž zvuky, které může vydat člověk, a jsou zvuky, které vydá zvíře, ale toto bývají zvuky, které nelze zařadit ani do jedné z těchto kategorií a nemusí se jednat jen o hlasitý křik, ale například i o jakési zlověstné zvrhlé skučení, které se bohužel vymyká jakémukoliv slovnímu popisu, jehož jsem schopen.

Nedávné poutavé vyprávění o Rudnickém propadání a návazně v diskusích o Vláčilově filmu Ďáblova past mi připomnělo jiné příběhy. Temné a tísnivé legendy o Černých školách, legendy Horní Lužice, to je území u naší severní hranice mezi Německem (tam ho leží větší část) a Polskem.

Počátkem osmnáctého století se tam totiž vyprávělo o existenci mlýnů, postavených v Bohem zapomenutých krajinách uprostřed bažin, vřesovišť, hlubokých lesů a zádumčivých luhů. Mlýnů, v nichž fungovaly takzvané Černé školy. Mlynář, který byl v takové škole mistrem, používal k výuce žáků staré magické knihy, které jsou velmi obtížně k mání, protože bývaly většinou jen opisované ručně či tištěné tajně (je to například Menší klíč Šalamounův – Clavicula Salomonis, Grand Grimoire, Červený drak nebo Zlatá ratolest).

Ještě než jsem dopsal text o Voynichově rukopisu, tak mi jeden známý navrhl hypotézu, že by se v něm mohl skrývat návod na výrobu Kamene mudrců. Nemyslím si to, nic tomu nenasvědčuje a onen známý to ostatně řekl jen tak. Ale protože jsem i od jiných Zvířetníků zaregistroval zájem, tak si povězme, co to vlastně Kámen mudrců (též Kámen filosofů) je, přesněji řečeno, co by měl být.

***

Verbum sine mendacio, 

certum et verissimum:

Quod est inferius, est

sicut quod est superius

et quod est superius, est

sicut quod est inferius,