No a proto za nim já musim jezdit. Do Bedřicha. Tam je dycky lábuš. Už to tam znám tak dobře, že nejen že hopikám, když dorazíme na místo a já se katapultuju z kufra, ale dycky běžim přesně do našeho pokoje. Pán a pani Rohlikovi nám dycky daj ten stejnej pokoj. A dycky mě vítaj a dycky pro mě mají ty rohliky. Jako letos. Ešče sme se ani neubytovali a já už vítal pani Rohlikovou před hospůdkou. Mám ji rád, i bez rohliků náhodou, vona je moc milá.