No a proto za nim já musim jezdit. Do Bedřicha. Tam je dycky lábuš. Už to tam znám tak dobře, že nejen že hopikám, když dorazíme na místo a já se katapultuju z kufra, ale dycky běžim přesně do našeho pokoje. Pán a pani Rohlikovi nám dycky daj ten stejnej pokoj. A dycky mě vítaj a dycky pro mě mají ty rohliky. Jako letos. Ešče sme se ani neubytovali a já už vítal pani Rohlikovou před hospůdkou. Mám ji rád, i bez rohliků náhodou, vona je moc milá.
Já to vím, vím, že psů, kteří hledají nový domov, je moc a pořád se nějaký inzeruje. Proto mi to taky tak dlouho trvalo, než jsem článek začala psát. Říkala jsem si, že jen já sama už jsem sem psala několikrát a úspěch bude minimální. Jenže, taky vím, že… „líná huba-holý neštěstí“… se říká. Takže jsem prostě sedla a začala psát.
Psát o Benovi, který, tak jak se to často stává, doplácí na lidskou nezodpovědnost a krutost. Ben je velký kříženec – možná německého ovčáka, možná hovawarta a některého z pastevců. Do útulku se dostal ve velmi zuboženém stavu, neuvěřitelně vyhublý, po těle bleší invazi a hlavně krvavé rány, boláky. Přes všechnu nepřízeň, které se mu od lidí dostalo, na ně tenhle velký a hrdý pes nezanevřel.
S dovolením si bez dovolení dovolím poprosit za Chudínka. Kdo že je Chudínek? Tohle je Chudínek, jen se podívejte…
Tohle z něj udělal jeho majitel. Když ho na stránkách útulku našla Lucynka od koček, bylo jí jasné, že v tom stavu v kterém Chudínek je (strašná podvýživa, neudrží v sobě jídlo – okamžitě má průjem) a v tomto počasí, nemá v útulku mnoho šancí na přežití a rozhodla se, že se ho pokusí zachránit a vezme jej k sobě domů, kde se jeho šance zvýší. A já věřím, že pokud to jen trochu půjde a bude šance, tak se to Lucynce s jejími zkušenostmi podaří.
