Letošní Vánoce mě teda se sněhem dost vypekly. Pod stromeček sníh nenadělily. Když teda nebudu počítat ten jeden jedinej den, kdy byly pocukrovaný pole. To jsem zrovna vyvezl Aischu na výlet. Její malinkatá pánčička byla totiž nemocná a tak chudák Aischa nemohla pořádně výletit. Napadlo mě, že jí trochu helfnu a vezmu jí na výlet. Protože uznejte, že procházkovat se okolo Silvestra po sídláku, to nejni zrovna žádná výhra.
Nastal čas tmy. Jak nastane čas tmy, vim, že věci sou vzhůru nohama. Už jen to, že mě venčí především pánik, protože ten chodí domů za světla a tak spolu můžem vyrazit do polí. Venčení s pánikem má jinej jízdní řád než z pánčičkou. S pánikem se procházíme, nebo kopeme tenisáka. Někdy ho taky ztratíme.
No nejsem, no. Nejsem vosobijec. I když… vono jak se to vezme, že jo. Sice pravda, lehce – ale fakt jako zleeehýnka zpanikařim, když jsme na chalupě a u Jadranu popolítne vosa, včela nebo čmelák, ale divte se mi, když sem byl už tolikrát zatakovanej timdle zákeřným hmyzem (a to doslova zákeřnym, páč na zahradě kolikrát číhaj fakt za keřem!!). Takže jako z tohodle pohledu teda vosobijec úplně nejsem, pravda.
Překvapila pánčička. Bez varování. Prostě z ničehož nic najednou začla snášet. Intenzivně, začla v podstatě už na chalupě, kdy sebrala naše stopovací krabičky, stopovací síťku, do který strká syrový kuře, co musim pak stopovat a vodítko a holinky. A tepláky s naprosto příšernou růžovou barvou. A doma to vzala ešče důkladnějš, vyrabovala skřiň a vyndala fšechny teplý mikiny co má.
Vytvořila hromadu zvící Řípy, kde jsme byli předloni. A snažila se jí nacpat do tašky. Což se jí nakonec povedlo, ale pánikovi se tam pak vešel už enem kapesnik. Taky můj batoh se začal plnit, ale nedala mi tam krysu převlečenou za krtka (trochu jsem jedný z mých Vasilis upravil fazónku a vypadala tak díky tomu jako krtek), tak sem si jí tam nenápadně dodal. A jak se ukázalo, dobře sem udělal.
Loni po návštěvě útulku Dášenka jsem psala o Cvokovi a tom, že se pro něj hledá Cvokhaus. A to cvokhaus doslova, protože to, co Cvok dokázal vyrábět, to patří opravdu do cvokhausu. Cvok měl nakonec štěstí a v květnu svůj cvokhaus našel. Páníček měl před tím rottweilera, takže zkušenosti s velkým a energickým psem mu nechybí a Cvok se určitě nudit nebude.
Letošní návštěva probíhala v podstatě skorem stejně jako ta loňská, jen aktéři se trochu vyměnili. Ne všichni, pochopitelně, protože jako v každém útulku i tady jsou starousedlíci, pejsci nemocní, pejsci tak bázliví, kteří prostě do nového domova nemohou a pejsci, kteří jen prostě nemají štěstí.
Tentokrát mě zaskočila. Pánčička. Dycky snáší a teď nic. Zato celej tejden furt fňukala, ležela a dělala nemocnou. To mě neba, když je nemocná. Jen leží a nic nedělá a jen cípá. Tetkon taky cípala. Pak přišla celá nažhavená a vařila si lektvar. A jedla cibul a česnek. A zas si vařila lektvar. A pak začla zničehož nic juchat a snášet.
A pánik vytáhnul prkna. Karty byly rozdaný, je to jasný, zas bude jezdit na tyči nahoru a na prknech dolu. Pánčička vytáhla můj postroj, jo karty byly rozdaný, budem chodit po horách. A to sem ešče nevěděl, že nejen to!! Že pánčička pro mě chystá překvápko zasejc.
No srazil sem se. A to mě ani nemuseli vyprat na devadesát. Stačilo, že pánčička zas něco vymyslela. Myslitelka naše jedna. Ale tentokrát to náhodou vymyslela moc fajn. Aspoň taky z toho jejího datlování do přístroje něco mám. Jinak mám akorát nudu, když datluje.
Místo aby mezi mícháním v hrnci mi házela pana Broučka Pytlika, co sem dostal od Peti Adamusový, tak si odbíhá k přístroji a ťuká do něj nějaký blbostě. Tak jednou taky nevyťukala (to asi omylem!) blbostě, ale vymyslela, že se sejde pár pánčiček vod nás psůch. Když se můžou scházet do dívadla (na co se tam byly dívat, to teda nevim dodneška), tak se taky jednou můžou sejít na procházení a to pochopitelně s náma štěkavcema.
Ano, na Skřivany jsme se konečně po dlouhé době vydali předposlední listopadovou sobotu s věcmi ze Zvířetnického srazu. Dříve to bohužel nevyšlo. Protože jednak se dříve nepodařilo dostat sebrané věci – a že jich tedy bylo – od Boxíkové k nám do Prahy a pak – letošní stavební úpravy na chalupě se zcela vymkly kontrole a skončily téměř s uzavřením sezóny a tím pádem nebyl ani jeden volný víkend.
BARF, BARF, BARF, jak já tohleto slovíčko nemám moc ráda. Vlastně ho nemám ráda ani trochu. Protože se mi moc nelíbí, když se dávají „spešl“ názvy normálním věcem. A milý BARF není nic jiného, než normální psí krmení. Respektive snaha se tak nějak přiblížit co nejpřirozenější psí krmi, která je pochopitelně založená na čem? No na masíčku, páč pes je prostě ten masožravec. No jo, jenže lidi by nebyli lidmi, kdyby se vždycky nesnažili všechno nafouknout. Tak jako se nafoukla kdysi před pár lety granulovaná bublina, tak teď se zase nafukuje barfovací bublina.
Až si zase budu chtít pořídit psího hošíčka, žádám preventivně o to, aby mi to někdo rozmluvil. A důrazně rozmluvil. Na psích hošíčcích se mi vždy líbilo, že jsou tak trochu nezávislejší. Samostatnější. Jo, já vím, nemám to v hlavě asi vždycky úplně v pořádku. Ale to je ostatně v naší rodině dost častý jev.
A neunikl mu právě ani Náčelník Zrzavá huba. To je ostatně už i všeobecně známo. Netajím se s tím. A jeho to pochopitelně netrápí. Ono, taky s jednou osamocenou buňkou v mozkovně se žije v podstatě dost lehký život. Netrápí vás totiž vůbec nic a skoro pořád se radujete.
