…má však cenné údaje“, zpívá se ve známé pohádce (tak známé, že si ani nevzpomenu na název, „Princové jsou na draka“?). Obráží to rozšířený pohled na exaktní vědy, který říká: Ano, vcelku mají pravdu, ale život je neskonale pestřejší a tyhle vědy ho v nejlepším případě postihují jen zčásti a není nad starý dobrý selský rozum a intuici. Ale ono to celé někdy může být docela jinak.

„Krále hrají ti druzí“ říká stará divadelní moudrost. Znamená to, že krále na jevišti dělá králem hlavně to, jak se k němu chovají ostatní. Jak je zahrán král jako takový, vlastně není tak moc důležité. Je to velice zajímavá myšlenka.

A napadlo mě, že něco podobného platí i pro hrdiny ve skutečném životě. Hrdinu totiž nedělá hrdinou to, co vykonal (někdy je to obdivuhodné, jindy výrazně méně), ale to, že ho za hrdinu považují všichni ostatní.

Historici ostatně často boří mýty, které se okolo hrdinů vytvořily. Někteří hrdinové vůbec nežili, činy řady dalších jsou mírně řečeno poněkud problematické. Velice dobře je to vidět na hrdinech novodobých, zejména ve Spojených státech.

Ta teorie docela zapadla. Vymyslel ji Paul MacLean někdy v sedmdesátých letech minulého století, u nás se o ní pár autorů okrajově zmínilo a pak zmizela ze scény. Přitom (alespoň pro mne) poskytuje možnost podívat se na své bližní a koneckonců i na sebe samého trochu jinak. Ta teorie totiž nabídla nový a originální pohled na lidský mozek. Pokusím se ji velmi stručně převyprávět.

Náš mozek je produkt dlouhého a intenzivního vývoje. Mozky ryby, plaza a savce se od sebe zřetelně liší, v každém vývojovém stupni přibývá další nová část a ty starší samozřejmě zůstávají. Nechci zde uvádět podrobnosti, anatomie mozku je dost složitá a je právem postrachem mediků.

Dnes se budu věnovat oblíbenému žánru starších pánů, totiž vzpomínání. Rád bych zde připomněl dva z lidí, kteří se výrazněji zapsali do mé paměti. To, že je spojuje profesorský titul, je víceméně náhoda, použitelná tak na efektní titulek.

Prof. Lubomír Hanzlíček

Na medicíně nám přednášel psychiatrii. Zlí jazykové tvrdí, že psychiatři se po nějakém čase buď podobají svým pacientům (stařičký vtip říká, že na psychiatrii se lékař od pacienta liší jen tím, že má klíče) nebo jsou z nich vyrovnané a košaté osobnosti. Profesor Hanzlíček byl samozřejmě to druhé. Měl krásné přenášky plné nadhledu a hlubokého porozumění, které zaujaly i toho, kdo k psychiatrii žádný vztah neměl.

Každé smečkové zvíře žije ve dvojím světě. Jednak v tom fyzickém, kde řeší hlad, žízeň, horko a podobné strázně a jednak v sociálním světě vztahů s ostatními členy smečky. Obě stránky života jsou pro ně důležité.

Světu fyzickému čelí přizpůsobením se, vývojem různých mechanismů přežití a životu ve světě sociálním napomáhá rozvinuté chápání a předvídání toho, jak se asi budou bližní chovat a co budou asi dělat ti druzí. Moc pěkně je to vidět na psech, kteří mají velmi rozvinuté to, čemu se někdy říká „sociální inteligence“. Ve skupině spolehlivě odhadnou vůdčí osobu, ví, kdo je rozčílený, co si ke komu mohou dovolit. Tohle vše je pro psa, jakožto smečkové zvíře životně důležité. A smečkovým zvířetem par excellence je samozřejmě i člověk.

Není v současné době bezproblémovějšího námětu pro společenskou konverzaci, než nadávání na politiky. Od poslední putyky po literární kavárny, od Chebu po Ostravu, tem všude je možno začít na politiky nadávat bez sebemenší obavy že narazíte a někdo s vámi nebude souhlasit.

Dokonce mám podezření, že na politiky se nadává i v parlamentní kantýně (rozhodně alespoň na ty nepřítomné). Ale celé je to téměř k ničemu. Reálný efekt nulový (ostatně ten nemá žádné nadávání), minimální efekt psychohygienický a jen znečištění karmy (duchovní pohled) či chronické ohrožování oběhové soustavy (medicínský pohled). Možnosti změny politiků ponechám povolanějším a budu se věnovat našemu subjektivnímu pohledu na ně. Ten je možné změnit s blahodárnými účinky jak na naši duchovní, tak na tělesnou stránku. Nabízím dva možné pohledy na politiky.

Obtíže hor jsou za námi, nyní nás čekají obtíže rovin. (Bertold Brecht)

„Největší volové jsou týlaři!“ byla jedna z prvních pouček, kterou jsem na socialistické vojně zaslechl. Byla to léty ověřená pravda, na kterou se dalo spolehnout. Vrtalo mi hlavou, proč jsem schopen se jakžtakž domluvit s lampasáky od bojových jednotek, ale s týlaři to bylo opravdu téměř nemožné. Časem mi to došlo: ti od dělostřelců byli následovníci bojovníků (já vím, tohle tvrdit o socialistickém oficírovi je dost odvážné), ale ti z týlového zabezpečení byli potomci královských úředníků, jejichž úkolem bylo prohánět a kontrolovat prostý lid.

Každý normální chlap, když dosáhne věku okolo padesátky, dospěje k pevnému přesvědčení, že za svůj život (samozřejmě zajímavý, pestrý a plně prožitý) nashromáždil spoustu opravdových moudrostí, jaké v žádné knize na světě nenajdete. A je jeho zásadní povinností to všechno předat nastupující generaci.

Nemá cenu mu to vymlouvat, je to přirozený proces, který má v ideálním případě zajistit mezigenerační předávání informací. Nastupující generace ovšem na moudra starců většinou celkem rozumně kašle a dělá si věci po svém. Když dospěje sama do téhož věku, zjistí s mírným překvapením, že dělá asi tak 95 % věcí úplně stejně jako jejich rodiče. Těch zbývajících pět procent se nazývá pokrok.