Moje soužití se Sisskou trvá už čtyři a půl roku. Musím říct, že si v jejích starostlivých tlapkách vysloveně hovím. Díky tomu, že jsme dlouho samy, staly se z nás vzájemné závislačky.
Není to tak dlouho, co mi jeden člověk řekl, že patřím do péče psychiatra, ale že ani on mi nepomůže, protože si nepřipouštím, že bych odbornou pomoc potřebovala. Možná nejsem až tak úplně normální (nakonec to vím moc dobře i bez odborníka v oboru psychiatrie), ale brát ohledy na zvíře, kterému už jednou člověk hodně ublížil, mi zas moc nenormální nepřipadá.