Závist je určitě velice špatná vlastnost. Předpokládám o sobě, možná právem a možná trochu domýšlivě, že mám tuto nectnost jen v nepatrné míře, a v tak trochu neběžném pojetí. Nezávidím bohatým majetek: nebyl to nikdy můj cíl. Nezávidím mladým jejich mládí: bylo by to nejen zbytečné, ale velmi pošetilé.

Vídávám ale občas na internetu fotografie milých starších pánů, kteří se tam kdesi daleko, většinou na jižní polokouli, setkávají se svými krajany u totemu a táboráku, připomínajíce si tradici trampského potlachu. Několik účastníků těchto potlachů hraje na kytaru a všichni dohromady hezky zpívají. Trochu jim závidím, ale není to obdoba písně „Závidím“, která textem Jiřího Grossmanna je vlastně opěvováním života, ve své době proslaveným nádherným hlasem Nadi Urbánkové.

Dveře z pokoje na zahradu jsou prosklené. Brzy ráno a několikrát během dne za nimi vidíme našeho černého kocourka, jak se dívá do bytu a dává tak najevo, že by chtěl dovnitř. Vyhovíme mu vždy a celkem rádi, náš černý, chlupatý kamarád je milý, a pro svou přítulnost, dávanou okázale najevo, je miláčkem všech v domě.

Když pootevřeme dveře, kocourek se protáhne dovnitř do pokoje a jemně mňoukne, což je jeho tradiční způsob pozdravu i poděkování. Někdy se ráno trochu opozdí. V tom případě se díváme sklem dveří ven, zjišťujeme, že obvyklá černá silueta za dveřmi není, a v té chvíli máme tak trochu strach. Nestalo se něco našemu drahouškovi? Snad ne, nechodí nikam daleko a dobře slyší, kdyby přebíhal silnici, kde občas projede auto, slyšel by je a stačil by odběhnout…

Od časných dětských let, od chvíle, kdy jsem byl schopen chápat mluvené slovo, a hlavně nepatrně později, kdy jsem dokázal vnímat věty složené z těchto slov, snažilo se mě mé okolí, tedy hlavně rodiče a škola, ovlivňovat dogmatickými poučkami velké a nadčasové platnosti. Mysleli to dobře, uznávám, chtěli dát mé cestě životem solidní morální základ, a já bych jim měl být vděčen. Snad také i jsem. Že životní zkušenosti a poznatky mne naučily mnohé, naoko přijímané všeobecně uznávané pravdy zpochybňovat, není vinou těch, kdo se mne snažili vychovávat.

Jako většina lidí, tak i já se denně myji před zrcadlem. Mívám nejednou chuť říct tomu obličeji naproti mně to, co si o něm myslím: „Víš, nelíbíš se mi, ale i tak tě musím každý den umýt a obden i oholit“.

Vídávám tak sám sebe v zrcadle přinejmenším ráno a večer, někdy i častěji, a téměř nevnímám tu nemilou skutečnost, které jsem si až příliš dobře vědom: že čas pracuje proti mně… Výrazněji si to uvědomím, když náhodou najdu nějaké své starší fotografie. Ano, ten celkem pohledný mladík, s bohatou hřívou černých vlasů, to jsem byl já. Jenže kde ty loňské sněhy jsou… Tenkrát jsem byl občas schopen spát jen čtyři hodiny za dva dny, dnes už by to pro mne bylo asi dost náročné.

Říkává se, že co je moc, to je moc, říká se, že všeho moc škodí, říká se také, že čeho je moc, toho je příliš. V paměti uvízly i zlomky výroků, vztahujících se k prožívané roční době. Teď právě je to pro mne „Léto budiž pochváleno“ nebo „Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…“ a zlobte se na mne nebo nezlobte, dál si to nepamatuji.

Ach léto, léto v mých školních letech, rád jsem plaval pomalu a rozvážně, zato dlouho a snad i daleko, přeplavat Vltavu nebo na Máchově jezeře doplavat na ostrůvek uprostřed, což se nemá či dokonce nesmí, nebylo pro mne problémem a připadalo mi to romantické. Několikrát se mně stalo, že jsem byl po tom plavání u vody nečekaně spálený od sluníčka, ač jsem se nikdy úmyslně neopaloval.

Tak jako opice na holé a chlupaté, i lidi dělí se na chudé a bohaté… to je citát z jedné starší písně Voskovce a Wericha. Dělení podle majetku je jedním z hlavních, těmi, kdo se mají dobře, důsledně zamlčovaným, ukazatelů. Lidově se také říkávalo, a možná se to někde ještě říkává, že lidé jsou různé, a toto hodnocení se užívá hlavně v tom případě, že chceme zpochybnit správnost nebo rozumnost jednání úřadů nebo prostě jen našich bližních. Mně ale teď napadlo jiné dělení lidí: na pořádné a nepořádné.

Ano, budou Vánoce… Setkali jsme se s přítelem Vladimírem v jedné hospůdce, a toto setkání bylo, ač se to tak na první pohled nezdá, součástí předvánočního času: vezl jsem mu vánoční cukroví, které napekla moje paní.

Ta je totiž takový pracovitý účinlivý dobrák, nebo – chcete-li, taková pracovitá dobračka, že i když ji to namáhá a unavuje, peče každoročně cukroví pro několik různě mlsných lidí, kteří pro výrobu cukroví nemají dost znalostí, zkušeností, nebo jak je tomu v případě mého přítele, nemají nikoho, kdo by jim mohl vánoční dobrotu napéct. Já sám jsem tu jenom poslem a doručovatelem.