Normální děti s tím obvykle přichází tak v desíti – dvanácti letech. Naší Sarin bylo dvacet, když za mnou jednoho dne přišla s tou větou: Miki, já bych chtěla psa….
Chvíli jsem na ni v údivu civěla a nechápala. Jak to myslíš? Máme DVA psy! Nevšimla sis? No, ale já chci psa, který by byl MŮJ. Co máš proti Yummině a Dennymu? Musíš uznat, že Yummi je závislá na tobě a nás bere jen jako náhražky… a Denny? Denny neuzává nikoho.
Všichni víme, že základem pro bezproblémové spolužití člověka a psa je správná výchova. Nevím, jestli přivolání spadá ještě pod výchovu, nebo je to už výcvik, ale faktem zůstává, že pokud nechceme být celý život spoutáni vodítkem, je dokonalé zvládnutí povelu „ke mně“ nevyhnutné. A jak takový nácvik probíhá?
Nejlépe během procházky na bezpečném, klidném a nerušeném místě.
Nejdřív ze všeho se ujistíme, že si panička nachystala ty správné pamlsky. Pokud má nachystaný sýr, zatímco my máme chuť na šunku, ignorujeme ji a výcvik přesuneme na příště. Předpokládejme, že panička tentokrát překvapila a ty správné pamlsky vzala. Po odepnutí z vodítka předstíráme čmuchání a počkáme, až se panička vzdálí. Jak daleko, necháme na paničce. Panička, poučena ze psí školy, poodejde pár kroků. 
Kdo si hraje, nezlobí. Tak staré, tak otřepané, a tak… tak pravdivé úsloví. Takže, Yummi, s čím si budeme hrát?
Naše nejoblíbenější hračky jsou ty aportovací. Obzvláště balonky. Za ty by naše Yummča dala život. Dříve oblíbené tenisáky prý ničí zuby a tak jsem je vyměnila za balonky na šňůrce. Jsou z pevné gumy, která neobrušuje zoubky a provázek je praktický. Hlavně pokud máme psa s krokodýlí tlamou, který zároveň s hračkou omylem schramstne i naše prsty. A navíc, psisko se nejen vyběhá, ale můžeme zároveň hrát i na přetahovanou.
