Nedávno na mě z facebooku vykoukla akce pořádaná ve strážnickém skanzenu. Pořad „Radujme se, veselme se“ sliboval vánoční zvyky a jarmark.

Měli jsme krušný pracovní týden, ale nedělní ráno bylo ještě pocukrované sněhem a avizovaná ledovka nedorazila, proto jsme po loudavé snídani do skanzenu vyrazili. Myslím, že jsme oba potřebovali klidnou procházku, a navíc jsme ve strážnickém skanzenu do té doby nebyli.

Informace pro návštěvníky – lidí tam bylo dost a aut taky, ale organizátoři na to mysleli. Potěšilo mě to.

V sobotu jsem byla pozvána do Prahy na prodejní výstavu „Vlna a co s ní“. Prodávala se vlna ve „skupenstvích“ mně neznámých – taková trochu zacuchaná, pak jemné vlněné česance – představte si to, co měly tři přadleny nahoře na kolovratu a táhly z toho nitku – i hotová přadena, ručně předená a barvená.

Nejdřív jsem byla trochu na rozpacích – moje obvyklá zkušenost s vlnou je taková, že mě kouše, až málem sežere Přadena s příměsí vlny kupuju tak, že s nimi přejedu po tváři – buď kouše, nebo nekouše…

Nejspíš je znáte, protože jste je viděli v nějaké vánoční nabídce. Jmenují se svítící domečky nebo vesnička.

Před Vánoci u mě obvykle nastupuje akutní potřeba čehokoli svítícího. Svíčky voňavé, svíce velké nevoňavé ve skleněném válci – aby byla bezpečnost zaručena, protože před letící Adélou si není nikdo jist majetkem ani životem – a světýlka za oknem, na okně, venku… prostě cokoli.

Už několik let jsem toužila po svítících domečcích a vždycky jsem měla smůlu, že je vyprodali dřív, než jsem se do dotyčného obchodu dokolíbala. Letos jsem je zadala Mušketýrovi k nákupu ovoce a zeleniny a dost jsem je loudila. Ukázala jsem je na obrázku v letáku a tvrdila, že je nutně potřebuju.

Dárkové koše si pamatuju z dob dětství. Mívali je v lepších prodejnách potravin a vždycky mě lákalo to, jak do proutěného košíku s dlouhým uchem naaranžovali obyčejné věci, do kterých přihodili něco exkluzivního, aby se to lépe prodávalo – vzpomínám si, že nedosažitelnou věcí obsaženou v koších býval ananasový kompot. Zabaleno v celofánu s kytičkou z umělého lýka mi to připadalo jako neobyčejný luxus.

Nikdy jsem nechápala, proč moje mamka takový koš nekoupila dědovi, i když si zcela pravidelně zoufala nad tradiční kombinací papuče-ponožky-zmijovka. Prý se tam zbytečně platí obyčejné věci. Ale mně se to vždycky tak líbilo!

„Nevíš, kde koupit babičkovské punčocháče?“ zeptala se mě kamarádka, když jsme se potkaly na ulici a bleskově probraly, co bylo potřeba. Zarazila jsem se. No jo, to vlastně nevím. Dřív člověk věděl, kam zajít pro tu nenáviděnou věc, která měla za chvíli vytahaná kolena, byla z žebrovaného úpletu ve strašlivé světle hnědé barvě a byla nejpohrdanější částí šatníku.

„Všude mají jen silnější silonové, v kdejakých barvách, ale to si babi neobleče, nemá cit v prstech a navíc jí to nebude kolem pasu, v jejích letech už není zrovna modelka.“ Rozumného nápadu jsme se nedobraly. Vím, kam zajít pro všemožné výstřelky včetně punčocháčů bez špičky, aby lodičky bez špice nedřely a přitom nečouhala ven punčocha, což je pranýřováno jako nevhodné, ale kam vlastně zajít pro pohodlné oblečení pro babičky? Když navíc bydlíte na venkově?

Letošní babí léto se vážně vydařilo. Dlouho bylo teplo, a přesto se začalo barvit listí. Byla jsem nadšená a okukovala škálu barev, které mám ráda.

Pro mě je podzim časem zrání, sklizně a tedy i vítězství – prostě se zadařilo a bude! Nejen víno, jak by si někteří podle mého bydliště mysleli, ale bude kde co, asi až na brambory, ty se snad uvařily už v hlíně. Je spousta jablek, hrušek, i švestky se objevily, takže máme křížaly, kompoty, marmelády… jak říkává Yga, moravská kolenovrtka zpracuje všechno

Při domácí diskuzi o tom, jak naši kamarádi jedou na dovolenou na Malé Divy (i Velké Divy) jsem nadhodila, že to je dobrý, ale je jsem třeba nebyla pořádně v Polsku. Míněno tím jinde než v příhraniční tržnici.

Bylo to vyhodnoceno jako dobrý nápad, a tak jsme vyrazili na tři dny do Krakova. Wawel byl samozřejmě impozantní a v pondělí zavřený, ovšem přece jen dvě expozice otevřeli – a to zadarmo. Jedna z nich byla zbrojnice, takže za nás dobrý

Já vím, že to zní děsně, ale zero waste taky není bůhvíco.

Spousta lidí kolem mne se zajímá o nakupování bez obalu, tedy že si třeba nevezmete na zeleninu mikrotenový pytlík, nýbrž si přinesete látkové prací sáčky (doporučují se ze starých záclon). Nevím, jestli to není tím, že za kopcem je skládka a všichni víme, že po silném větru to v okolí vypadá jako ve strašidelném lese. Na každé větvičce visí pytlík a hrozí, že na vás těmi igelitovými cípy sáhne. Hu.

„Měla by se dotrhat jablka,“ padlo na chalupě během kávové pauzy. Sluníčko svítilo, obloha byla modrá, prostě ideál. Švagrová mi podala z půdy bedny, popadly jsme kýble na padančata a šly trhat. Společnost nám dělaly psice a dvouletý synovec.

Na stromě byly jen zbytky po letošní obří úrodě, která už částečně prošla moštárnou, sušičkou, štrůdlem, zavařovačkami a teď je bezpečně uložena v policích nebo v bečkách. Nepřipadalo nám, že by toho bylo mnoho.

„Ondro, to je fuj jablko! Zase hryže shnilý!“

„No, asi mu připadá měkčí.“

„Dáš si čaj nebo kafe?“ zní obvyklá česká otázka. Angličtina by použila šálek čaje nebo kávy, jak mi natloukli do hlavy ve škole. Z čeho vlastně piju já?

V práci z hrnku. Kávu tam mám jen instantní, a tak mám dojem, že klasický hrnek je tak akorát. Je to dávka, která mi po ránu vleje do žil trochu energie a dodá zdání inteligence. S mlékem, prosím.

Pokud jde o čaj, obvykle doma hrábnu do krabice s různými pytlíkovými čaji, nasypu výběr do igeliťáku a pak v práci vytahuji podle chuti. Hrnek mám půllitrový a poněkud omšelý, ale je ještě pořád celý – což ve společné kuchyňce nutně nemusí být.