A jaké? To jsou dvě po sobě následující otázky, pokud je na první z nich kladná odpověď. Moje obvyklá odpověď by byla espreso nebo latté

Kávu piju mnoho let. Jako všichni jsem pila turka, pak mi přestal chutnat i dělat dobře na žaludek (jako jedna z mála věcí, jinak mám žaludek kachního typu). Přešla jsem na rozpustnou kávu a začala se šťourat v různých typech. Mnohé mi nechutnají, jako by v nich byl připálený karamel. Jenže já to kafe potřebuju, abych nespala!

Je to tak. Má šicí krize vrcholí. Snažím se šití vyhnout a dělat cokoli jiného – momentálně je to háčkování a pletení. Jenže mě Kačka vyslala do galanterie se zeptat na stuhu. Pokud já jdu do galanterie, je to jako vyslat jiné dámy do cukrárny – nikdy to není zadarmo a vždycky to má nějaké následky.

Žádanou stuhu neměli. Zato měli jiné a naprosto ÚÚÚŽASNÉ. Takže… co by to mohlo být? Ano, nová vodítka. „Nemáme popruh,“ pronesla omluvně paní galanterní. „Měli jsme dvě klubka a jsou vyprodaná.“

Je šest hodin ráno pracovního dne. Čistím si zuby a následně se snažím namalovat si něco na obličej. Do toho slyším „Haf, hafhaf, haf,“ a zařvu: „Světluško, neječ!“

Je zvláštní nejen to, že u dveří vříská Světluška a ne obvyklá hlídačka Karamelka, která je jako mladší pes v hlídací službě mnohem častěji, a Světluch přichází zajímavost ořvat, až jí připadá, že to stojí za to. Nepřipadne vám zvláštní, že mám dvě psice stejné rasy a neomylně poznám, která štěká, i když je nevidím?

Jako dítě jsem toužila po tričku s nápisem jakéhokoli druhu a mám podezření, že kdyby to byla reklama na německý prací prášek, brala bych i to. Nedostatek tohoto druhu na socialistickém trhu mě šíleně mrzel, pak jsem nosila trika různě popsaná a dneska se hodně rozmýšlím, než na svůj drobný hrudníček něco vyvěsím.

Ne, tentokrát nebudu psát o rychlosti aut na dálnicích, byť tam jsem zjistila, jak barvitá slova dokážu používat, když jsem v autě sama – taková, co by dáma neměla v životě vypustit z pusy.

Celé naše životy jsou zrychlené. Všimli jste si, jak bleskově vám pokladní markuje zboží? I když to není příjemné ani pro vás, ani pro ni? Jak rychle s vámi probere lékař v nemocnici váš úraz, kdy vlastně ani pořádně neposlouchá, co mu říkáte?

Jé Vánoce, Vánoce přicházejí…. Tu písničku upřímně nesnáším, ale Vánoce miluju. Písnička z Vánoc vypíchla jen to absurdní, to už mám radši „žahnutý žuby nahoru“. Vánoce jsou pro mě spíš svátky rodinného setkávání. A miluju dárky – dávat i rozdávat.

Všimli jste si, jak často se v poslední době rozdávají jako dárky čaje? Ta úžasná dárková balení! A třeba navíc v plechovce! Nezastírám, že v tom případě toužím po obalu i obsahu – plechovky jsou můj favorit

Léta jsem dětem plnila adventní kalendář. Ušila jsem ho v jejich útlém dětství – filcové pytlíky s číslem namalovaným ředěným balakrylem. Nebyl tak dokonalý jako ty kupované, ale fungoval dobře a děti se na něj těšily. Pak se děti rozprchly na vyšší stupeň škol a došlo na kupované čokoládové, aby aspoň něco měly.

No a pro sebe jsme si začala taky pořizovat adventní těšení. Pravidelně si kupuju nebo dostávám adventní sadu čajů Sonnentor – každý čajíček je jiný a těším se na večer, že sáhnu do krabičky a vytáhnu si další číslo.

Nedávno na mě z facebooku vykoukla akce pořádaná ve strážnickém skanzenu. Pořad „Radujme se, veselme se“ sliboval vánoční zvyky a jarmark.

Měli jsme krušný pracovní týden, ale nedělní ráno bylo ještě pocukrované sněhem a avizovaná ledovka nedorazila, proto jsme po loudavé snídani do skanzenu vyrazili. Myslím, že jsme oba potřebovali klidnou procházku, a navíc jsme ve strážnickém skanzenu do té doby nebyli.

Informace pro návštěvníky – lidí tam bylo dost a aut taky, ale organizátoři na to mysleli. Potěšilo mě to.

V sobotu jsem byla pozvána do Prahy na prodejní výstavu „Vlna a co s ní“. Prodávala se vlna ve „skupenstvích“ mně neznámých – taková trochu zacuchaná, pak jemné vlněné česance – představte si to, co měly tři přadleny nahoře na kolovratu a táhly z toho nitku – i hotová přadena, ručně předená a barvená.

Nejdřív jsem byla trochu na rozpacích – moje obvyklá zkušenost s vlnou je taková, že mě kouše, až málem sežere Přadena s příměsí vlny kupuju tak, že s nimi přejedu po tváři – buď kouše, nebo nekouše…

Nejspíš je znáte, protože jste je viděli v nějaké vánoční nabídce. Jmenují se svítící domečky nebo vesnička.

Před Vánoci u mě obvykle nastupuje akutní potřeba čehokoli svítícího. Svíčky voňavé, svíce velké nevoňavé ve skleněném válci – aby byla bezpečnost zaručena, protože před letící Adélou si není nikdo jist majetkem ani životem – a světýlka za oknem, na okně, venku… prostě cokoli.

Už několik let jsem toužila po svítících domečcích a vždycky jsem měla smůlu, že je vyprodali dřív, než jsem se do dotyčného obchodu dokolíbala. Letos jsem je zadala Mušketýrovi k nákupu ovoce a zeleniny a dost jsem je loudila. Ukázala jsem je na obrázku v letáku a tvrdila, že je nutně potřebuju.