Letošní babí léto se vážně vydařilo. Dlouho bylo teplo, a přesto se začalo barvit listí. Byla jsem nadšená a okukovala škálu barev, které mám ráda.

Pro mě je podzim časem zrání, sklizně a tedy i vítězství – prostě se zadařilo a bude! Nejen víno, jak by si někteří podle mého bydliště mysleli, ale bude kde co, asi až na brambory, ty se snad uvařily už v hlíně. Je spousta jablek, hrušek, i švestky se objevily, takže máme křížaly, kompoty, marmelády… jak říkává Yga, moravská kolenovrtka zpracuje všechno

Při domácí diskuzi o tom, jak naši kamarádi jedou na dovolenou na Malé Divy (i Velké Divy) jsem nadhodila, že to je dobrý, ale je jsem třeba nebyla pořádně v Polsku. Míněno tím jinde než v příhraniční tržnici.

Bylo to vyhodnoceno jako dobrý nápad, a tak jsme vyrazili na tři dny do Krakova. Wawel byl samozřejmě impozantní a v pondělí zavřený, ovšem přece jen dvě expozice otevřeli – a to zadarmo. Jedna z nich byla zbrojnice, takže za nás dobrý

Já vím, že to zní děsně, ale zero waste taky není bůhvíco.

Spousta lidí kolem mne se zajímá o nakupování bez obalu, tedy že si třeba nevezmete na zeleninu mikrotenový pytlík, nýbrž si přinesete látkové prací sáčky (doporučují se ze starých záclon). Nevím, jestli to není tím, že za kopcem je skládka a všichni víme, že po silném větru to v okolí vypadá jako ve strašidelném lese. Na každé větvičce visí pytlík a hrozí, že na vás těmi igelitovými cípy sáhne. Hu.

„Měla by se dotrhat jablka,“ padlo na chalupě během kávové pauzy. Sluníčko svítilo, obloha byla modrá, prostě ideál. Švagrová mi podala z půdy bedny, popadly jsme kýble na padančata a šly trhat. Společnost nám dělaly psice a dvouletý synovec.

Na stromě byly jen zbytky po letošní obří úrodě, která už částečně prošla moštárnou, sušičkou, štrůdlem, zavařovačkami a teď je bezpečně uložena v policích nebo v bečkách. Nepřipadalo nám, že by toho bylo mnoho.

„Ondro, to je fuj jablko! Zase hryže shnilý!“

„No, asi mu připadá měkčí.“

„Dáš si čaj nebo kafe?“ zní obvyklá česká otázka. Angličtina by použila šálek čaje nebo kávy, jak mi natloukli do hlavy ve škole. Z čeho vlastně piju já?

V práci z hrnku. Kávu tam mám jen instantní, a tak mám dojem, že klasický hrnek je tak akorát. Je to dávka, která mi po ránu vleje do žil trochu energie a dodá zdání inteligence. S mlékem, prosím.

Pokud jde o čaj, obvykle doma hrábnu do krabice s různými pytlíkovými čaji, nasypu výběr do igeliťáku a pak v práci vytahuji podle chuti. Hrnek mám půllitrový a poněkud omšelý, ale je ještě pořád celý – což ve společné kuchyňce nutně nemusí být.

Onehdy jsem na nějakém fóru narazila na otázku, která mě zaujala – mohou ženy středního věku nosit růžovou barvu? Nejdřív mě zaujala absurdnost té otázky – proč se nikdo nezeptá, jestli můžou nosit modrou nebo zelenou? Co je divného na růžové?

Růžová byla v historii barva mužů. Takový rokokový růžový kavalír byl naprosto obvyklý. Až ve dvacátém století se z ní stala barva holčiček. A všimli jste si, že Panna Marie je obvykle oblečená v modré?

Pak jsem schválně nakoukla do katalogů s oblečením a zjistila jsem, že růžová není pro dospělé ženy zrovna preferovaná barva. Pokud ano, dokážou ji výrobci spojit s nějakým rádoby sladkým romantickým prvkem a dojde ke katastrofě.

Jednoho horkého večera na konci léta se Adélka začala tvářit divně, z misky jen uďobla a povalovala se víc než obvykle, navíc jaksi malátněji. Šla jsem ji pohladit, abych ji trošku prohlídla, a jak dlaň putovala ze zad přes ocásek, asi 5 cm od kořene ocásku jsem nahmátla bouli.

Chtěla jsem si ji prohlídnout pořádně, ale kočka se mi vyškubla a poodešla. Na bouli jsem nic zajímavého neviděla. Nicméně Adélka začala bouli lízat, takže byla líp vidět, a při další prohlídce byla nalezena malá ranka, jako od třísky nebo jednoho kočičího špičáku.

Letos jsme na dovolenou zamířili do Toskánska. Cestou jsme si u dálnice všimli odbočky na Museo Leonardino ve Vinci, což nás zaujalo. Při návštěvě oblastního muzea v Cecině mi Ital, co vybíral vstupné a rozdával informační letáčky s popisem muzea v angličtině, na dotaz nadšeně vysvětlil, že muzeum je hezké, a hlavně je to krásná vesnice. Měl pravdu.

Vinci je typická vnitrozemská toskánská vesnice střední velikosti. Jelikož v Toskánsku opomněli během rozvoje bourat to staré a v kamenných středověkých domech se tam stále bydlí, zůstaly vesnicím i hrady. Každá druhá dědina má svůj hrad a v tom ve Vinci (Castello dei Conti Guidi) se rozhodli vytvořit Leonardovo muzeum. V prvním patře uvidíte jeho nákresy včetně těch anatomických, které tvořil při tehdy nelegálních pitvách. No a potom se tvůrci muzea rozhodli vytvořit modely jeho vynálezů, aby si je návštěvník lépe představil.

Minulý týden jsem strávila mimo jiné povalováním na pláži u moře. Jelikož se nedaleko nacházela Florencie, četla jsem si první díl Assassin´s Creed – Renesance (modří vědí – děj se odehrává právě tam).

Když jsem dočetla, začala jsem se rozhlížet po lidech kolem sebe. Jelikož osazenstvo pláže tvořily hlavně maminky a babičky s dětmi, očekávala jsem nějakou ruční práci. Kdepak! Zato mě překvapilo, kolik lidí si četlo knížku.

Pravda, neposoudím, co četli, protože jsme byli jednou ze dvou českých rodin v letovisku, které jinak obývali hlavně Italové na prázdninách a dovolené se svými dětmi, prarodiči, psy a kočkami Ale neviděla jsem ani jednu čtečku a pokud drželi v ruce mobil, tak telefonovali.