Znáte kudlibabky? Ježaté chlupaté kuličky z lopuchu, co se přilepí všude, na všechno a nejlíp do vlasů nebo do srsti? Teď na jaře jsou uschlé, a proto se uvolňují ve velkém, jak se přesvědčí psice při každém nízkém průletu křovím.

Onehdy Karamelka i Světluška profičely křovisky a už jsem ty tmavě hnědé chomáče na praporcích viděla. Vztekle se je pokusily vykousat, což jsem nedovolila, protože rozslintané kudlibabky jdou vytahovat hůř než suché. Světluška si část nechala vytahat, ale šlo to moc špatně. Zatím Karamelka využila mé nepozornosti a vlezla do dalšího křoví. Odtud vylezl zmateně v kruzích pobíhající pes.

Blíží se večer. Zvěřinec je potěšen, že jsem doma.

Oriášův výraz je jasný. Odvraťte tvář… prostě ten kocour se na mě nepodívá a nepodívá, pokud držím foťák v ruce, a když ho stihnu vyfotit nějak normálně, akorát ho naštvu.

Oriáš: Fakt mě musíš fotit???

Adélka má přístup opačný. Jéééé, co to máš? Navíc si všimněte poněkud psího přístupu k řešení situací. Strčili nám letáky do štěrbiny ve dveřích – vyletí tam hlídačka Karamel a Adelína sviští s ní, aby o nic nepřišla.  Kočka chce jít ven – tak mlátí do dveří packou stejně jako Karamel, ale navíc u toho povykuje, protože co kdybych ubohou pruhatou kočičku přehlídla?

Určitě jste zaregistrovali to, že některé obchody zrušily prodej igelitových tašek a prodávají jen papírové, polyesterové – tedy látkové, a pak obvykle i odolné ze silného plastu, co unesou i pytel jablek.

Nemám nic proti tomu, igelity rozvěšené po okolí mě přesvědčily dokonale. Jenže když už si tu věc musím koupit a dost dlouho s ní chodit, nemohla by aspoň trochu slušně vypadat?

Penny Market (ehm, jediný velký obchod v dojezdové vzdálenosti 15 minut autem) se pokusil lidi navnadit nabídkou hezkých tašek s obrázkovými motivy. Asi jsem měla smůlu, ale kdykoli jsem přišla, neměli u pokladen ani jednu tašku a v rohu police se k sobě zoufale choulilo pár silonových pytlíků na zeleninu (jak pravila sousedka: „To ušiju ze staré záclony“).

A jaké? To jsou dvě po sobě následující otázky, pokud je na první z nich kladná odpověď. Moje obvyklá odpověď by byla espreso nebo latté

Kávu piju mnoho let. Jako všichni jsem pila turka, pak mi přestal chutnat i dělat dobře na žaludek (jako jedna z mála věcí, jinak mám žaludek kachního typu). Přešla jsem na rozpustnou kávu a začala se šťourat v různých typech. Mnohé mi nechutnají, jako by v nich byl připálený karamel. Jenže já to kafe potřebuju, abych nespala!

Je to tak. Má šicí krize vrcholí. Snažím se šití vyhnout a dělat cokoli jiného – momentálně je to háčkování a pletení. Jenže mě Kačka vyslala do galanterie se zeptat na stuhu. Pokud já jdu do galanterie, je to jako vyslat jiné dámy do cukrárny – nikdy to není zadarmo a vždycky to má nějaké následky.

Žádanou stuhu neměli. Zato měli jiné a naprosto ÚÚÚŽASNÉ. Takže… co by to mohlo být? Ano, nová vodítka. „Nemáme popruh,“ pronesla omluvně paní galanterní. „Měli jsme dvě klubka a jsou vyprodaná.“

Je šest hodin ráno pracovního dne. Čistím si zuby a následně se snažím namalovat si něco na obličej. Do toho slyším „Haf, hafhaf, haf,“ a zařvu: „Světluško, neječ!“

Je zvláštní nejen to, že u dveří vříská Světluška a ne obvyklá hlídačka Karamelka, která je jako mladší pes v hlídací službě mnohem častěji, a Světluch přichází zajímavost ořvat, až jí připadá, že to stojí za to. Nepřipadne vám zvláštní, že mám dvě psice stejné rasy a neomylně poznám, která štěká, i když je nevidím?

Jako dítě jsem toužila po tričku s nápisem jakéhokoli druhu a mám podezření, že kdyby to byla reklama na německý prací prášek, brala bych i to. Nedostatek tohoto druhu na socialistickém trhu mě šíleně mrzel, pak jsem nosila trika různě popsaná a dneska se hodně rozmýšlím, než na svůj drobný hrudníček něco vyvěsím.

Ne, tentokrát nebudu psát o rychlosti aut na dálnicích, byť tam jsem zjistila, jak barvitá slova dokážu používat, když jsem v autě sama – taková, co by dáma neměla v životě vypustit z pusy.

Celé naše životy jsou zrychlené. Všimli jste si, jak bleskově vám pokladní markuje zboží? I když to není příjemné ani pro vás, ani pro ni? Jak rychle s vámi probere lékař v nemocnici váš úraz, kdy vlastně ani pořádně neposlouchá, co mu říkáte?

Jé Vánoce, Vánoce přicházejí…. Tu písničku upřímně nesnáším, ale Vánoce miluju. Písnička z Vánoc vypíchla jen to absurdní, to už mám radši „žahnutý žuby nahoru“. Vánoce jsou pro mě spíš svátky rodinného setkávání. A miluju dárky – dávat i rozdávat.

Všimli jste si, jak často se v poslední době rozdávají jako dárky čaje? Ta úžasná dárková balení! A třeba navíc v plechovce! Nezastírám, že v tom případě toužím po obalu i obsahu – plechovky jsou můj favorit

Léta jsem dětem plnila adventní kalendář. Ušila jsem ho v jejich útlém dětství – filcové pytlíky s číslem namalovaným ředěným balakrylem. Nebyl tak dokonalý jako ty kupované, ale fungoval dobře a děti se na něj těšily. Pak se děti rozprchly na vyšší stupeň škol a došlo na kupované čokoládové, aby aspoň něco měly.

No a pro sebe jsme si začala taky pořizovat adventní těšení. Pravidelně si kupuju nebo dostávám adventní sadu čajů Sonnentor – každý čajíček je jiný a těším se na večer, že sáhnu do krabičky a vytáhnu si další číslo.