Jako většina lidí mám doma mrazák. Tedy dva. Příruční malý v kuchyni pod lednicí a velký dole ve sklepě, památka to na doby minulé.

Věřím tomu, že existují lidé, kteří mají balíčky pečlivě popsané datem i druhem obsahu. Já to většinou poznám, ale mám tam pár věcí, kde váhám, ovšem rozmrazit to jen tak? Co když se mi to zrovna nebude hodit? Je to polívka? A jaká? Nemůže to být zelí?

Děti se odstěhovaly a probraly své věci. V psacím stole každého z nich zůstala krabice pastelek. Jsem osoba spořivá, tak jsem začala pastelky přebírat.

Je zajímavé, jaké pastelky lze skladovat. Třícentimetrový špaček už nikdo ani neořeže, ale přesto jsem jich několik našla. Taky pastelky rozkousané od některé psice tak, že se štípou na dlouhé třísky. Na co? No a pak ty neořezatelné – co je člověk ořezává a ořezává a stejně se tuha vždycky ulomí. To je zkouška odolnosti nervové soustavy.

Tak jsem se nakonec rozhodla. Karamelčiny falešky vyřeší kastrace a šmytec. Konec konců, nějaké zkušenosti už mám. Zalovila jsem v polici, našla jedno miminčí body – bílé s modrou sukýnkou – a pátrala dál, kde je to oranžové? Obě jsem měla už dřív pro fenky připravené, velikost 104 byla pro kavalírky akorát, spíš větší.

Ne tak ovšem pro Karamelku. Její štaflíkovitá figura je do všech stran o trošku delší, byť je hubená jako lunt. Takže body jí bylo na délku těsné. Když jsem jí ho ráno po operaci oblíkla, chodila v něm jako Robocop. Sice jsem ho nastřihla na zádech, ale ani tak to nebylo bůhví co.

Asi to zažila většina z vás. Po škrábání a bolení nosohltanu se spustí rýma a po ní následuje ztráta hlasu. Pokud to má někdo jinak, upřímně závidím. Moje hlasivky to prostě nemine a získám hlas postarší barové zpěvačky s dlouhou kariérou proloženou množstvím cigaret a alkoholu.

Obvykle už večer poznám, že to přijde. Hlas začíná být lehce skřehotavý a ráno je vymalováno. Pokus zavolat na kočku, ať proboha nemlátí do dveří od skříně, se silně nevyvede a já se naštvu dřív, než vstanu.

Znáte kudlibabky? Ježaté chlupaté kuličky z lopuchu, co se přilepí všude, na všechno a nejlíp do vlasů nebo do srsti? Teď na jaře jsou uschlé, a proto se uvolňují ve velkém, jak se přesvědčí psice při každém nízkém průletu křovím.

Onehdy Karamelka i Světluška profičely křovisky a už jsem ty tmavě hnědé chomáče na praporcích viděla. Vztekle se je pokusily vykousat, což jsem nedovolila, protože rozslintané kudlibabky jdou vytahovat hůř než suché. Světluška si část nechala vytahat, ale šlo to moc špatně. Zatím Karamelka využila mé nepozornosti a vlezla do dalšího křoví. Odtud vylezl zmateně v kruzích pobíhající pes.

Blíží se večer. Zvěřinec je potěšen, že jsem doma.

Oriášův výraz je jasný. Odvraťte tvář… prostě ten kocour se na mě nepodívá a nepodívá, pokud držím foťák v ruce, a když ho stihnu vyfotit nějak normálně, akorát ho naštvu.

Oriáš: Fakt mě musíš fotit???

Adélka má přístup opačný. Jéééé, co to máš? Navíc si všimněte poněkud psího přístupu k řešení situací. Strčili nám letáky do štěrbiny ve dveřích – vyletí tam hlídačka Karamel a Adelína sviští s ní, aby o nic nepřišla.  Kočka chce jít ven – tak mlátí do dveří packou stejně jako Karamel, ale navíc u toho povykuje, protože co kdybych ubohou pruhatou kočičku přehlídla?

Určitě jste zaregistrovali to, že některé obchody zrušily prodej igelitových tašek a prodávají jen papírové, polyesterové – tedy látkové, a pak obvykle i odolné ze silného plastu, co unesou i pytel jablek.

Nemám nic proti tomu, igelity rozvěšené po okolí mě přesvědčily dokonale. Jenže když už si tu věc musím koupit a dost dlouho s ní chodit, nemohla by aspoň trochu slušně vypadat?

Penny Market (ehm, jediný velký obchod v dojezdové vzdálenosti 15 minut autem) se pokusil lidi navnadit nabídkou hezkých tašek s obrázkovými motivy. Asi jsem měla smůlu, ale kdykoli jsem přišla, neměli u pokladen ani jednu tašku a v rohu police se k sobě zoufale choulilo pár silonových pytlíků na zeleninu (jak pravila sousedka: „To ušiju ze staré záclony“).

A jaké? To jsou dvě po sobě následující otázky, pokud je na první z nich kladná odpověď. Moje obvyklá odpověď by byla espreso nebo latté

Kávu piju mnoho let. Jako všichni jsem pila turka, pak mi přestal chutnat i dělat dobře na žaludek (jako jedna z mála věcí, jinak mám žaludek kachního typu). Přešla jsem na rozpustnou kávu a začala se šťourat v různých typech. Mnohé mi nechutnají, jako by v nich byl připálený karamel. Jenže já to kafe potřebuju, abych nespala!

Je to tak. Má šicí krize vrcholí. Snažím se šití vyhnout a dělat cokoli jiného – momentálně je to háčkování a pletení. Jenže mě Kačka vyslala do galanterie se zeptat na stuhu. Pokud já jdu do galanterie, je to jako vyslat jiné dámy do cukrárny – nikdy to není zadarmo a vždycky to má nějaké následky.

Žádanou stuhu neměli. Zato měli jiné a naprosto ÚÚÚŽASNÉ. Takže… co by to mohlo být? Ano, nová vodítka. „Nemáme popruh,“ pronesla omluvně paní galanterní. „Měli jsme dvě klubka a jsou vyprodaná.“