Je šest hodin ráno pracovního dne. Čistím si zuby a následně se snažím namalovat si něco na obličej. Do toho slyším „Haf, hafhaf, haf,“ a zařvu: „Světluško, neječ!“

Je zvláštní nejen to, že u dveří vříská Světluška a ne obvyklá hlídačka Karamelka, která je jako mladší pes v hlídací službě mnohem častěji, a Světluch přichází zajímavost ořvat, až jí připadá, že to stojí za to. Nepřipadne vám zvláštní, že mám dvě psice stejné rasy a neomylně poznám, která štěká, i když je nevidím?

Jako dítě jsem toužila po tričku s nápisem jakéhokoli druhu a mám podezření, že kdyby to byla reklama na německý prací prášek, brala bych i to. Nedostatek tohoto druhu na socialistickém trhu mě šíleně mrzel, pak jsem nosila trika různě popsaná a dneska se hodně rozmýšlím, než na svůj drobný hrudníček něco vyvěsím.

Ne, tentokrát nebudu psát o rychlosti aut na dálnicích, byť tam jsem zjistila, jak barvitá slova dokážu používat, když jsem v autě sama – taková, co by dáma neměla v životě vypustit z pusy.

Celé naše životy jsou zrychlené. Všimli jste si, jak bleskově vám pokladní markuje zboží? I když to není příjemné ani pro vás, ani pro ni? Jak rychle s vámi probere lékař v nemocnici váš úraz, kdy vlastně ani pořádně neposlouchá, co mu říkáte?

Jé Vánoce, Vánoce přicházejí…. Tu písničku upřímně nesnáším, ale Vánoce miluju. Písnička z Vánoc vypíchla jen to absurdní, to už mám radši „žahnutý žuby nahoru“. Vánoce jsou pro mě spíš svátky rodinného setkávání. A miluju dárky – dávat i rozdávat.

Všimli jste si, jak často se v poslední době rozdávají jako dárky čaje? Ta úžasná dárková balení! A třeba navíc v plechovce! Nezastírám, že v tom případě toužím po obalu i obsahu – plechovky jsou můj favorit

Léta jsem dětem plnila adventní kalendář. Ušila jsem ho v jejich útlém dětství – filcové pytlíky s číslem namalovaným ředěným balakrylem. Nebyl tak dokonalý jako ty kupované, ale fungoval dobře a děti se na něj těšily. Pak se děti rozprchly na vyšší stupeň škol a došlo na kupované čokoládové, aby aspoň něco měly.

No a pro sebe jsme si začala taky pořizovat adventní těšení. Pravidelně si kupuju nebo dostávám adventní sadu čajů Sonnentor – každý čajíček je jiný a těším se na večer, že sáhnu do krabičky a vytáhnu si další číslo.

Nedávno na mě z facebooku vykoukla akce pořádaná ve strážnickém skanzenu. Pořad „Radujme se, veselme se“ sliboval vánoční zvyky a jarmark.

Měli jsme krušný pracovní týden, ale nedělní ráno bylo ještě pocukrované sněhem a avizovaná ledovka nedorazila, proto jsme po loudavé snídani do skanzenu vyrazili. Myslím, že jsme oba potřebovali klidnou procházku, a navíc jsme ve strážnickém skanzenu do té doby nebyli.

Informace pro návštěvníky – lidí tam bylo dost a aut taky, ale organizátoři na to mysleli. Potěšilo mě to.

V sobotu jsem byla pozvána do Prahy na prodejní výstavu „Vlna a co s ní“. Prodávala se vlna ve „skupenstvích“ mně neznámých – taková trochu zacuchaná, pak jemné vlněné česance – představte si to, co měly tři přadleny nahoře na kolovratu a táhly z toho nitku – i hotová přadena, ručně předená a barvená.

Nejdřív jsem byla trochu na rozpacích – moje obvyklá zkušenost s vlnou je taková, že mě kouše, až málem sežere Přadena s příměsí vlny kupuju tak, že s nimi přejedu po tváři – buď kouše, nebo nekouše…

Nejspíš je znáte, protože jste je viděli v nějaké vánoční nabídce. Jmenují se svítící domečky nebo vesnička.

Před Vánoci u mě obvykle nastupuje akutní potřeba čehokoli svítícího. Svíčky voňavé, svíce velké nevoňavé ve skleněném válci – aby byla bezpečnost zaručena, protože před letící Adélou si není nikdo jist majetkem ani životem – a světýlka za oknem, na okně, venku… prostě cokoli.

Už několik let jsem toužila po svítících domečcích a vždycky jsem měla smůlu, že je vyprodali dřív, než jsem se do dotyčného obchodu dokolíbala. Letos jsem je zadala Mušketýrovi k nákupu ovoce a zeleniny a dost jsem je loudila. Ukázala jsem je na obrázku v letáku a tvrdila, že je nutně potřebuju.

Dárkové koše si pamatuju z dob dětství. Mívali je v lepších prodejnách potravin a vždycky mě lákalo to, jak do proutěného košíku s dlouhým uchem naaranžovali obyčejné věci, do kterých přihodili něco exkluzivního, aby se to lépe prodávalo – vzpomínám si, že nedosažitelnou věcí obsaženou v koších býval ananasový kompot. Zabaleno v celofánu s kytičkou z umělého lýka mi to připadalo jako neobyčejný luxus.

Nikdy jsem nechápala, proč moje mamka takový koš nekoupila dědovi, i když si zcela pravidelně zoufala nad tradiční kombinací papuče-ponožky-zmijovka. Prý se tam zbytečně platí obyčejné věci. Ale mně se to vždycky tak líbilo!

„Nevíš, kde koupit babičkovské punčocháče?“ zeptala se mě kamarádka, když jsme se potkaly na ulici a bleskově probraly, co bylo potřeba. Zarazila jsem se. No jo, to vlastně nevím. Dřív člověk věděl, kam zajít pro tu nenáviděnou věc, která měla za chvíli vytahaná kolena, byla z žebrovaného úpletu ve strašlivé světle hnědé barvě a byla nejpohrdanější částí šatníku.

„Všude mají jen silnější silonové, v kdejakých barvách, ale to si babi neobleče, nemá cit v prstech a navíc jí to nebude kolem pasu, v jejích letech už není zrovna modelka.“ Rozumného nápadu jsme se nedobraly. Vím, kam zajít pro všemožné výstřelky včetně punčocháčů bez špičky, aby lodičky bez špice nedřely a přitom nečouhala ven punčocha, což je pranýřováno jako nevhodné, ale kam vlastně zajít pro pohodlné oblečení pro babičky? Když navíc bydlíte na venkově?