Tenhle víkend jsem byla členkou švédského vojska na dobývání města Brna. Proběhl pochod, bitva a vystoupení jednotlivých skupin. Všechny aktivity byly zacílené na malé i velké obecenstvo.

Obecenstvo je pro mě po letech letoucích šermu stále záhadou. Na bitvu, kde se prokazatelně střílí z děl, vezmou rodiče i velmi malé děti. Některým je to jedno a spokojeně sledují, jen si zakryjí rukama uši. Jako markytánky obvykle stojíme někde tak, aby na nás lidé viděli, a my si ty uši zakrýváme okatě také, aby si všichni všimli a třeba nás i napodobili. Ale proč tam berou děti, které se viditelně bojí hlasitých zvuků a pláčou už při menším hluku, to nevím. Nácvik nelekavosti bych rozhodně nezkoušela u děl.

Se dvěma psy a kocourem máme doma chlupy. Taky máme dlouhovlasou dceru. Kombinace tohoto a nepřítomnosti koberců vytváří v domě tzv. králíky – chlupy, vlasy a prach se semknou dohromady do koulí, které se objevují pod nábytkem a v rozích místností.

Sebemenší závan průvanu je rozpohybuje, proto je zametání a lépe luxování častou domácí prací. Jenže nikdo z nás ji nemá rád, a tak do naší domácnosti vstoupil Funimír. Funimír je robotický vysavač. Denně krouží po domě a udržuje jej v obyvatelnějším stavu.

Sedím u počítače a píšu. Je osm večer, v domě je 30 a venku 33 stupňů. Psi jen funí a hledají místa, kde by mohlo být trochu chladněji. Přes den je to dlažba v předsíni. Psice mají vytipovaná místa, kam nedopadají sluneční paprsky.

Vyhrává ta, která jako první zabere místo pod proutěným křesílkem, o které si kocour brousí drápy (rezignovali jsme a připustili, že originál škrabadlo by bylo dražší). Obvykle je to Karamelka.

Mám teplo ráda. Jinak bych nemohla bydlet na dohled od Pálavy. Ale občas je to jak v cirkusu Humberto – čeho je moc, toho je příliš. Ale v listopadu budu vzpomínat

Je léto, odhalují se všichni, čím méně oblečení, tím líp. Jižní národy to vidí jinak. Pouštní kmeny se zahalují, protože pod oblečením z přírodních vláken si vytvoří mikroklima, které se dá na rozdíl od odhalené kůže snášet celý den.

Vyzkoušela jsem to a v mnohém dávám za pravdu. Lehká vlající tkanina je příjemnější než spálená záda. A co teprve když si člověk spálí třeba stehna!

Současná společnost je vůči odhalování velmi tolerantní. Někdy si říkám, že až přespříliš. Ultrakrátké sukně, džíny s děrami i tam, kde ukazují i to, co nemají, obrovské výstřihy s čouhajícím prádlem…

Na začátku července Karamelka dohárala. Stejně jako po prvním hárání se z ní stal 150% mazel s razancí přílivové vlny. Když jsem viděla, jak zaregistrovala páníka usedajícího na pohovku, rozběhla se a jediným skokem mu přistála na břiše, až vyhekl, přední packy položila kolem krku a něžně mu přiblízla ucho, došlo mi, že tu zas máme něco jako náběh na falešku a vyhnala jsem psice ven.

Onehdy jsme objednávala zvířectvu granule a mohla jsem si za utržené body vybrat některou z nabízených prémií. Nezacílila jsem na pamlsky, ale vybrala pískací latexové vejce, kterému se po stisknutí zvedne vršek skořápky a vykoukne kuřecí hlava (ne, ještě z těch kuřat neblázním, to bylo před mou kuřecí kariérou). Hračka je měkká a píská velmi snadno.

Karamelka byla po obdržení hračky nadšena. Tři dny ji odmítala vydat a nosila mi ji i do postele, aby na ni mohla v noci dohlídnout. Obrovské nadšení posléze trochu opadlo, ale vášeň pro pískací vejce tam zůstala.