Znáte duhové klubko? Je to úžasnost, na kterou můžete narazit při návštěvě galanterie (tu vždycky vyměním za cukrárnu, jako další miluju knihkupectví a zahradnictví).

Pokud večer něco nedělám rukama, okamžitě usínám. Navíc potřebuju rozhýbat pravé zápěstí ztuhlé od počítače a někteří lékaři na to doporučují pletení nebo háčkování. Já jsem se vrhla na obojí, ale z duhového klubka háčkuju. Schválně kroutím rukou o trošičku víc, než je nutné – jako rehabilitace to vážně funguje.

V poslední době to počasí vážně přehání. Nějak nepamatuju, kdy nepršelo, a voda stojí i na našem štěrkopísku, kde to obvykle udělá „srk“ a voda je pryč.

Jediný pohled z okna mi stačí na mizernou náladu, obzvlášť když bahno doprovází silný vítr. Ten už ani ty kaluže nevyfouká, jen prudí.

Komu to ovšem nevadí, jsou naše psice. To, že obvyklých 5 km jdu částečně v blátě, je jim ukradené a Karamel navíc začala brodit kaluže středem. Vanilka nebrodí, protože podkožní tuk zapomněla někde při lítačce na poli a pokud má dlouhé chlupy mokré, bývá jí zima. I když se zdatně zahřívá pohybem.

Žijeme v podivné době. Podivné nejen tím, co se děje, ale i vyjadřováním.

Začalo to už tak před dvěma lety, kdy byla léta horká až přehorká. Novináři a moderátoři se předháněli v tom, kdo ohlásí vyšší denní teplotu – teplotní rekord, který spoustu lidí potrápil svými účinky.

V současné době máme rekord nakažených, zemřelých… a ještě před pár lety jsem si slovo rekord bláhově spojovala s něčím kladným! Třeba sportovní rekord. Něco, co je úžasné, překonání hranic a je třeba to obdivovat. Teď už máme rekordy jen nepříjemné. Kdo jim dovolil tohle slovo tak zprofanovat?

Psice hned ráno zjistily, že venku opravdu prší. Jednak se přiřítily mokré kočky, druhak to ošklivě pleskalo o terasu a to je každé pejsce jasné, oč jde.

Vanilka na zahradě předvedla neuvěřitelnou etudu, jak se vyvenčit, aby se jí přitom mokrá tráva nedotkla pod ocáskem. Při venčení poskakovala z jedné nohy na druhou v blahé naději, že to pomůže. Karamelka k věci přistoupila stoicky, ale už ve dveřích na mě vrhla pohled „tak to bylo dneska naposledy“. Odpoledne jsem je na zahradu už nedostala.

Karamel

Vanilka se projevuje jako pes zahradnický. Jak bych to jenom… mám lopatkovec (spathyphillum). Tedy měla jsem velký lopatkovec.

Ve štěněčím věku Vanilka došla k názoru, že lopatkovci tolik listů nesluší a pečlivě uškubávala ty větší. Jsou v nich šťavelany, takže si občas ublinkla, ale následky to mělo spíš pro tu kytku. Pak probrala kamení a škeble uložené v minulosti na hlíně v květináči, aby to nelákalo kočičí obyvatele – Adélka sice z kotěcího věku už odrostla, takže ji květináče přestaly zajímat, když může trajdat venku, ale tak nějak ze zvyku jsem nechala vše na svém místě. Byla to chyba.

Uznávám, že každý žijeme v jiné sociální bublině. Já žiju na trochu větší dědině a vedu řeč i s prodavačkami v obchodě, známými na procházkách a kamarády i z jiných míst. Jako většina z nás.

Kupodivu problémem se pro mě staly moje kulaté narozeniny, což by pro mě za jiných okolností byla rodinná událost s příjemným setkáním. Jelikož dcera žije v jiném státě, stalo se z plánování narozenin strategické cvičení s vyšší matematikou. Budou moci přijet? I s rodinou přítele? Nebudou muset mít testy? Kolik by jich přijelo v případě testů?

Je léto a léto je pro mě doba šatičková. Ráno se jen rozhodnu, které šaty si vezmu, hodím je na sebe a jsem připravena vyrazit mezi lidi. Prosté, milý Watsone. Nemusím složitě kombinovat.

Jelikož v práci nosím bílé pracovní oblečení, dokážu si šaty užít. Proto přijdu domů, odhodím nákup někam, kde ho kočky nesežerou, popadnu vodítka a k šatům místo lepších sandálů obuju tenisky. V šatech a teniskách vyrážím se psy na lítačku ven. Konec konců, ty šaty taky potřebují pořádně vyvětrat a já si je musím užít. Místní si už zvykli, že ta paní z konce dědiny lítá v šatech po poli, a přestali se divit.