Stojím v obchodě a zamyšleně zírám na plátěnou tašku s hezkým obrázkem. Pak se jako obvykle podívám na cenu a zamyslím se. „Ne, za ty prachy si to nekoupím, to si přece namaluju sama!“

Nejde jen o tašky, svetry, šály nebo marmelády. Jde o spoustu věcí, u kterých jsem přesvědčena, že si je přece vyrobím sama, protože těch peněz… a tak jsem nakonec bez tašek, svetrů a šál, protože množství mého času je silně omezené. Značnou část ho sežerou domácí práce, venčení psů a konec konců i zaměstnání. Vymlouvat se vlastně nemůžu jen u těch marmelád, tam se výroba nedá odložit, protože by suroviny shnily

Ráno nejdřív přijdu do kuchyně, pustím domů Oriáše a začnu vydávat krmení zvěři. Obvykle z kočičí kapsičky uberu půl lžičky a dám do misek psům ke granulím. Když nemám hned po ruce lžičku, naberu dvěma prsty, opláchnu se, automaticky sáhnu po utěrce… a ta nikde. Sherlocka by to chtělo!

Nějakou dobu jsem uvažovala, kam ty dvě utěrky vždycky zmizí, když jsem pak zahlédla Adélku, jak bleskovým výskokem strhne utěrku z topení nebo ze židle a s dotyčnou textilií v zubech mizí v obýváku. Doběhla jsme ke dveřím a zjistila, že už vidím jen cípek utěrky mizet pod pohovkou.

Myslím, že obecně málo chválíme. Spoustu věcí považujeme za samozřejmost a v případě obchodníků a obecně „službařů“ za povinnost. Jenže v současném světě, který jim spíš hází klacky pod nohy, než pomáhá, je často chvála jejich jedinou radostí, protože ty peníze mají za práci stejně jako každý z nás.

Bydlím na dědině. Máme tu tři obchody – dodají maso a uzeniny, potraviny ve slušném sortimentu a zverimex. A jedno květinářství spojené s dárkovým zbožím. Pro další věci je nutno vyrazit dál

„Podívej, co ti nesu,“ řekl mi kolega a podal květináček s něčím malým zeleným. „Schválně, jestli uhodneš, co to je?“ Promnula jsem lístek v ruce, přičichla… a byla jsem na prázdninách. Ta specifická vůně mě přenesla o desítky let zpět.

Byla to saturejka. Takhle voněla v létě jen babiččina zahrada. Saturejka tu volně rostla mezi růžemi a děda ji mnul v ruce a dával mi k té vůni přičichnout. Jako koření ji do ničeho nepoužívali, o její prospěšnosti v luštěninových jídlech jsem se dozvěděla až jako hodně dospělá. Ale ta zahrada saturejkou voněla celá.

Je zajímavé, že stejně jako lidé mají různě velký osobní prostor, kde mají rádi fyzický kontakt, jsou na tom stejně i zvířata.

Borůvka na mě byla často prostě přilepená. Světluška byla a je daleko víc introvert. Jako malá nás očividně milovala, ale zdaleka se k nám tolik nevinula, to přišlo až s věkem. Ale stejně si radši lehne vedle mě nebo k mým nohám na zemi nebo na pohovce.

Mám moc ráda léto. Nemusím se moc oblékat ani obouvat. Jen jeden druh obuvi ve mně už několik let vzbuzuje rozporuplné pocity. Jsou to sandály.

Ehm, nejsem zrovna sportovní typ. Zato jsem dost žensky formovaná. Ve sportovním oblečení chodím leda venčit psy, protože si v něm nepřipadám. No, a tady se dostáváme k otázce bot.

Hodně nosím tenisky, ale v místních vedrech získají za 14 dní kvality, které jinak přičítáme spíš sýrům jistého druhu. Víc by se mi líbily sandály. Už několik let se snažím si koupit vyhovující, ale úspěchy jsou střídavé a někdy dost nevalné. Navíc typově jsou potřeba jiné k šatům do práce a jiné ke kraťasům, že ano.

Podle posledních zpráv v České republice dochází k likvidaci alejí, v Čechách víc než na Moravě. Aleje přitom bývaly velmi užitečné. V zimě vytyčovaly cestu na zasněžené pláni a v létě chránily před vedrem koňské i kravské povozy. Zdá se, že auta nic z toho nepotřebují, a navíc občas se některý řidič-sebevrah o strom roztříská. Opak je pravdou.

Aleje dokáží lidi zpomalit, protože nikdy nevíte, jestli na vás někde nejukne zajíc, bažant nebo srna. Ti dokáží auto minimálně pocuchat, v horším případě to odnese i řidič. Místní obvykle vědí, kde je území sebevražedných bažantů a podobně, ale ostatní si musí dávat pozor všude.

Na usínání mnozí lidé používají rituály – někdo si musí chvíli číst, jiný si vezme bylinkový čaj nebo sklenici mléka, počítá ovečky nebo se snaží přivodit si hezké myšlenky.

Já jsem opačný případ – večer se zoufale snažím neusnout. Jsem unavená z celodenního shonu a s chutí bych si dávala sirky mezi víčka. Pokud mám starosti, vzbudím se o půl čtvrté ráno. Zajdu se napít, na toaletu a zalezu do postele. A v tu chvíli nastane kolotoč mého uspávání.

Jaro máme definitivně tady. V akátových lesících rozkvetly křivatce a fialové hluchavky, na polích rozkvétají den za dnem takové světle fialové nízké kytky, kterých tu bude za chvíli plno. Psicím se venku dobře běhá a na zahradu pořádá výpravy Adélka, zatímco po nocích tam řádí Oriáš.

Pole byla dlouho světle hnědá se slaboučkým nádechem zelené, ale během dvou dnů se zazelenala jako hrom, i když je dost sucho. Naše procházkové okruhy jsou delší a delší, když konečně nefouká ten ledový vichr, se kterým jsme si letos dost užili.

No ano, měla bych být korektní a říct „změnili nám čas“, ale obávám se, že to zdaleka nevystihuje mé rozpoložení. Po letech jsem se totiž stala člověkem, který vstává dost brzy ráno. Tudíž mi to fakt vadí.

Pomineme to, proč vstávám ve čtvrt na šest, abych byla ve čtvrt na sedm v práci. No dobře, je to kvůli psům, abych měla i v zimě odpoledne dost času jít s nimi ven za světla. Mám tu možnost si pracovní dobu takhle posunout, tak jsem to udělala (v nepsích dobách by mě k tomu nikdo nedonutil).