To, co napíšu, je společensky naprosto nevhodné: na dovolené mi vadí cizí děti. Vlastně ne, nevadí mi všechny děti. Jen ty příšerné.

Abych to vysvětlila – mám děti, vychovala jsem z nich normální sebevědomé lidi a mám i malého synovce, takže v oboru malých dětí jsem nevyšla ze cviku. Jenže poslední roky mám pocit, že leckteré – hlavně české děti – jsou zoufale protivné. Jezdíme na dovolenou do zahraničí a od dětí hlučnost a aktivitu očekávám. Dokonce mě i těší dívat se na čiperné dítko, které se ráchá v moři, kaluži, říčce a u toho povykuje a výská. Některé národy mají hlučnější děti (třeba Italové) a ani to mi nevadí.

Přiznám se, letos se mi to nějak nepovedlo. Po dovolené bych měla být teoreticky odpočatá a plná sil, ale měla jsem dojem, že bych klidně užila další volno. Po příchodu z práce jsem si v podovolenkových dnech připadala jako vyždímaný hadr.

Je pravda, že vedra nejsou pro pracovní morálku ideál a pod pojmem relaxace si málokdo představí praní prádla a výrobu marmelády, ale ženy to tak nějak mají nastavené.

Takže ráno ve vlahém jitru přiskotačím do práce, slušně funguju asi do jedenácti a pak přijde vedro. Jižní národy vědí, proč mají siestu  proto se snažím intelektuálně náročné činnosti směřovat na ráno, jinak jsem schopna do počtu kusů napsat letopočet.

Nevím, jak psi poznají, že se chystáme na dovolenou, když přípravy ještě nezačaly. Světluška to správně vyhmátla dva dny předem. Při ranním vyvenčení za zahradou tiše kvikla a na třech nohou bleskově odskákala vrátky na zahradu. Dohonila jsem ji, prohlídla packu, ale nic jsem nenašla.

Zkusila jsem obvyklou léčbu – Světluška totiž skákání po třech občas využívá jako prostředek ke zvýšení mé pozornosti – a namasírovala dotyčný sval, který se obvykle zázračně napraví. Psice se na mě podívala a odhopkala do domu. Hmmm, takže tím to nebude. Ležela v kuchyni pod stolem a packu držela ve vzduchu. Hlavou mi proběhly možné scénáře – střep, osina, žihadlo. Vlezla jsem pod stůl a důkladně prohlížela packu.

Vím, že neříkám nic nového, ale je fakt horko. Zvěřinec se přes den zdržuje doma, kde je klimatizací vyrobená snesitelná teplota 25 stupňů – bez klimatizace bývalo v domě běžně přes třicet.

Myslím, že Světlušce by to nedělalo dobře, s nástupem veder a mým čtyřdenním pobytem na Ukrajině se její kardiologické potíže zhoršily. Musela dostat další medikaci a až zabrala, přestala jsem mít ufuněnou ukašlanou psici a získala opět potrhlo, které při procházce ráno nebo pozdě večer zase letí za hejnem ptáků jako obvykle. Karamel se tváří, že ji horko nezajímá, pouze se většinou zaparkuje v domě a ven chodí jen tu a tam hlídat.

Tak dneska bych začala tady. Je to přesné. Tohle je naše léto. Začíná právě teď. Kvetou akátové háje, maková pole, vlčí máky, chrpy… pak už bude všude jen vyprahlý úhor. Teď je to to pravé krásné a voňavé, obvykle to trvá tak do půlky až konce června.

Je mi líto, že pozdější léto není krásné, ale v krajině uhutněné těžkou technikou se zázraky nekonají. Na druhou stranu jsou v srpnu hody s krojovanými stárky a pak nejpozději do měsíce vinobraní.

Informace hovoří jasně – spousta dětí i dospělých je obézních. Měli by se víc hýbat. Hmmm, nepochybně je to pravda, ale zkoušeli jste najít sport vám blízký, i když nebydlíte ve velkém městě? Není to tak jednoduché, jak se moudrým úředníkům zdá.

Ve městě si vyberete skoro cokoliv, od tance po bojové sporty. Ale co když bydlíte na vesnici?

Jako většina lidí mám doma mrazák. Tedy dva. Příruční malý v kuchyni pod lednicí a velký dole ve sklepě, památka to na doby minulé.

Věřím tomu, že existují lidé, kteří mají balíčky pečlivě popsané datem i druhem obsahu. Já to většinou poznám, ale mám tam pár věcí, kde váhám, ovšem rozmrazit to jen tak? Co když se mi to zrovna nebude hodit? Je to polívka? A jaká? Nemůže to být zelí?

Děti se odstěhovaly a probraly své věci. V psacím stole každého z nich zůstala krabice pastelek. Jsem osoba spořivá, tak jsem začala pastelky přebírat.

Je zajímavé, jaké pastelky lze skladovat. Třícentimetrový špaček už nikdo ani neořeže, ale přesto jsem jich několik našla. Taky pastelky rozkousané od některé psice tak, že se štípou na dlouhé třísky. Na co? No a pak ty neořezatelné – co je člověk ořezává a ořezává a stejně se tuha vždycky ulomí. To je zkouška odolnosti nervové soustavy.

Tak jsem se nakonec rozhodla. Karamelčiny falešky vyřeší kastrace a šmytec. Konec konců, nějaké zkušenosti už mám. Zalovila jsem v polici, našla jedno miminčí body – bílé s modrou sukýnkou – a pátrala dál, kde je to oranžové? Obě jsem měla už dřív pro fenky připravené, velikost 104 byla pro kavalírky akorát, spíš větší.

Ne tak ovšem pro Karamelku. Její štaflíkovitá figura je do všech stran o trošku delší, byť je hubená jako lunt. Takže body jí bylo na délku těsné. Když jsem jí ho ráno po operaci oblíkla, chodila v něm jako Robocop. Sice jsem ho nastřihla na zádech, ale ani tak to nebylo bůhví co.