Sestrovražedné boje se u nás vedou skoro denně. Pokaždé jde o nějakou hračku. Třeba o bažanta.

Vanilka si najde plyšového bažanta, po kterém Karamelka už měsíc ani nevzdechla. Spokojeně si ho odvleče k pelíšku a hryže ho. Karamel zbystří. Nenápadně se tváří, že ji bažant nezajímá. Vanilku to přestane bavit a začne jí ho nenápadně vnucovat, což Karamel dlouho nevydrží a začnou se o bažanta přetahovat.

Takže nakonec ho moc chtějí obě dvě. A tady se ukáže výhoda mazáka. Karamel se nenápadně odloudá bokem a tváří se, že o bažanta už vůbec nejde, zatímco Vanilka s ním spokojeně vytírá podlahu. V tu chvíli Karamelka mazaně nastraží jinou hračku, u které předstírá, že je nejlepší na světě.

Vanilka se aklimatizuje rychle. A pořád se učí nové věci.

První setkání s vysavačem – byť na druhém konci velké místnosti – nebylo dobré, štěně zaječelo, připočůralo se a uteklo. O týden později už jen ostražitě sledovalo. Přišla Karamelka, štěně provedla kolem vysavače s výrazem „dyť to nic nedělá“ a odložila se na gauč, odkud sledovala další události. Vanilka pak na vysavač zírala už poměrně neohroženě a zkusila na něj dvakrát i zaútočit

Když potřebujete hlídání dětí, sháníte babysitting. My jsme sháněli dogsitting, protože jsme si zaplatili tři dny dovolené a netušili, jak události naberou spád. Hlídání štěněte není to, co by každý chtěl dělat. Naštěstí Kačka je zocelená výchovou desetiměsíční Pralinky a mohla si vzít volno a přijet. I tak se mi neodjíždělo snadno – přece jen jsem doma nechávala psí miminko

Kačka naštěstí problém neviděla. Karamelka se během 24 hodin přeorientovala z potrhla na chůvu a vychovávala jak o život štěně, které jí věčně viselo na hlavě. Ovšem příjezd Pralinky dal událostem zajímavější rozměr

Světluška odešla za Duhu. Nedalo se jinak, nemocné srdce se rychle zhoršovalo a už nebyly léky, které by jí pomohly. Vyprovodili jsme ji a zvažovali, co dál – doma zůstala Karamelka, která nikdy nebyla sama, nejdřív ji vychovávala Borůvka a pak žila se Světluškou.

Před týdnem na mě v kavalíří skupině na facebooku vykoukl inzerát na černorezavou fenku. Mušketýr by ji koupil hned, já jsem nechtěla, protože Světluška špatně snášela změny a já jsem ji nechtěla stresovat. Nicméně v ten smutný večer jsem na inzerát odpověděla a překvapilo mě, že jsme byli pozváni.

To, co napíšu, je společensky naprosto nevhodné: na dovolené mi vadí cizí děti. Vlastně ne, nevadí mi všechny děti. Jen ty příšerné.

Abych to vysvětlila – mám děti, vychovala jsem z nich normální sebevědomé lidi a mám i malého synovce, takže v oboru malých dětí jsem nevyšla ze cviku. Jenže poslední roky mám pocit, že leckteré – hlavně české děti – jsou zoufale protivné. Jezdíme na dovolenou do zahraničí a od dětí hlučnost a aktivitu očekávám. Dokonce mě i těší dívat se na čiperné dítko, které se ráchá v moři, kaluži, říčce a u toho povykuje a výská. Některé národy mají hlučnější děti (třeba Italové) a ani to mi nevadí.

Přiznám se, letos se mi to nějak nepovedlo. Po dovolené bych měla být teoreticky odpočatá a plná sil, ale měla jsem dojem, že bych klidně užila další volno. Po příchodu z práce jsem si v podovolenkových dnech připadala jako vyždímaný hadr.

Je pravda, že vedra nejsou pro pracovní morálku ideál a pod pojmem relaxace si málokdo představí praní prádla a výrobu marmelády, ale ženy to tak nějak mají nastavené.

Takže ráno ve vlahém jitru přiskotačím do práce, slušně funguju asi do jedenácti a pak přijde vedro. Jižní národy vědí, proč mají siestu  proto se snažím intelektuálně náročné činnosti směřovat na ráno, jinak jsem schopna do počtu kusů napsat letopočet.

Nevím, jak psi poznají, že se chystáme na dovolenou, když přípravy ještě nezačaly. Světluška to správně vyhmátla dva dny předem. Při ranním vyvenčení za zahradou tiše kvikla a na třech nohou bleskově odskákala vrátky na zahradu. Dohonila jsem ji, prohlídla packu, ale nic jsem nenašla.

Zkusila jsem obvyklou léčbu – Světluška totiž skákání po třech občas využívá jako prostředek ke zvýšení mé pozornosti – a namasírovala dotyčný sval, který se obvykle zázračně napraví. Psice se na mě podívala a odhopkala do domu. Hmmm, takže tím to nebude. Ležela v kuchyni pod stolem a packu držela ve vzduchu. Hlavou mi proběhly možné scénáře – střep, osina, žihadlo. Vlezla jsem pod stůl a důkladně prohlížela packu.

Vím, že neříkám nic nového, ale je fakt horko. Zvěřinec se přes den zdržuje doma, kde je klimatizací vyrobená snesitelná teplota 25 stupňů – bez klimatizace bývalo v domě běžně přes třicet.

Myslím, že Světlušce by to nedělalo dobře, s nástupem veder a mým čtyřdenním pobytem na Ukrajině se její kardiologické potíže zhoršily. Musela dostat další medikaci a až zabrala, přestala jsem mít ufuněnou ukašlanou psici a získala opět potrhlo, které při procházce ráno nebo pozdě večer zase letí za hejnem ptáků jako obvykle. Karamel se tváří, že ji horko nezajímá, pouze se většinou zaparkuje v domě a ven chodí jen tu a tam hlídat.

Tak dneska bych začala tady. Je to přesné. Tohle je naše léto. Začíná právě teď. Kvetou akátové háje, maková pole, vlčí máky, chrpy… pak už bude všude jen vyprahlý úhor. Teď je to to pravé krásné a voňavé, obvykle to trvá tak do půlky až konce června.

Je mi líto, že pozdější léto není krásné, ale v krajině uhutněné těžkou technikou se zázraky nekonají. Na druhou stranu jsou v srpnu hody s krojovanými stárky a pak nejpozději do měsíce vinobraní.

Informace hovoří jasně – spousta dětí i dospělých je obézních. Měli by se víc hýbat. Hmmm, nepochybně je to pravda, ale zkoušeli jste najít sport vám blízký, i když nebydlíte ve velkém městě? Není to tak jednoduché, jak se moudrým úředníkům zdá.

Ve městě si vyberete skoro cokoliv, od tance po bojové sporty. Ale co když bydlíte na vesnici?