Onehdy jsem na nějakém fóru narazila na otázku, která mě zaujala – mohou ženy středního věku nosit růžovou barvu? Nejdřív mě zaujala absurdnost té otázky – proč se nikdo nezeptá, jestli můžou nosit modrou nebo zelenou? Co je divného na růžové?

Růžová byla v historii barva mužů. Takový rokokový růžový kavalír byl naprosto obvyklý. Až ve dvacátém století se z ní stala barva holčiček. A všimli jste si, že Panna Marie je obvykle oblečená v modré?

Pak jsem schválně nakoukla do katalogů s oblečením a zjistila jsem, že růžová není pro dospělé ženy zrovna preferovaná barva. Pokud ano, dokážou ji výrobci spojit s nějakým rádoby sladkým romantickým prvkem a dojde ke katastrofě.

Jednoho horkého večera na konci léta se Adélka začala tvářit divně, z misky jen uďobla a povalovala se víc než obvykle, navíc jaksi malátněji. Šla jsem ji pohladit, abych ji trošku prohlídla, a jak dlaň putovala ze zad přes ocásek, asi 5 cm od kořene ocásku jsem nahmátla bouli.

Chtěla jsem si ji prohlídnout pořádně, ale kočka se mi vyškubla a poodešla. Na bouli jsem nic zajímavého neviděla. Nicméně Adélka začala bouli lízat, takže byla líp vidět, a při další prohlídce byla nalezena malá ranka, jako od třísky nebo jednoho kočičího špičáku.

Letos jsme na dovolenou zamířili do Toskánska. Cestou jsme si u dálnice všimli odbočky na Museo Leonardino ve Vinci, což nás zaujalo. Při návštěvě oblastního muzea v Cecině mi Ital, co vybíral vstupné a rozdával informační letáčky s popisem muzea v angličtině, na dotaz nadšeně vysvětlil, že muzeum je hezké, a hlavně je to krásná vesnice. Měl pravdu.

Vinci je typická vnitrozemská toskánská vesnice střední velikosti. Jelikož v Toskánsku opomněli během rozvoje bourat to staré a v kamenných středověkých domech se tam stále bydlí, zůstaly vesnicím i hrady. Každá druhá dědina má svůj hrad a v tom ve Vinci (Castello dei Conti Guidi) se rozhodli vytvořit Leonardovo muzeum. V prvním patře uvidíte jeho nákresy včetně těch anatomických, které tvořil při tehdy nelegálních pitvách. No a potom se tvůrci muzea rozhodli vytvořit modely jeho vynálezů, aby si je návštěvník lépe představil.

Minulý týden jsem strávila mimo jiné povalováním na pláži u moře. Jelikož se nedaleko nacházela Florencie, četla jsem si první díl Assassin´s Creed – Renesance (modří vědí – děj se odehrává právě tam).

Když jsem dočetla, začala jsem se rozhlížet po lidech kolem sebe. Jelikož osazenstvo pláže tvořily hlavně maminky a babičky s dětmi, očekávala jsem nějakou ruční práci. Kdepak! Zato mě překvapilo, kolik lidí si četlo knížku.

Pravda, neposoudím, co četli, protože jsme byli jednou ze dvou českých rodin v letovisku, které jinak obývali hlavně Italové na prázdninách a dovolené se svými dětmi, prarodiči, psy a kočkami Ale neviděla jsem ani jednu čtečku a pokud drželi v ruce mobil, tak telefonovali.

Stojím v obchodě a zamyšleně zírám na plátěnou tašku s hezkým obrázkem. Pak se jako obvykle podívám na cenu a zamyslím se. „Ne, za ty prachy si to nekoupím, to si přece namaluju sama!“

Nejde jen o tašky, svetry, šály nebo marmelády. Jde o spoustu věcí, u kterých jsem přesvědčena, že si je přece vyrobím sama, protože těch peněz… a tak jsem nakonec bez tašek, svetrů a šál, protože množství mého času je silně omezené. Značnou část ho sežerou domácí práce, venčení psů a konec konců i zaměstnání. Vymlouvat se vlastně nemůžu jen u těch marmelád, tam se výroba nedá odložit, protože by suroviny shnily

Ráno nejdřív přijdu do kuchyně, pustím domů Oriáše a začnu vydávat krmení zvěři. Obvykle z kočičí kapsičky uberu půl lžičky a dám do misek psům ke granulím. Když nemám hned po ruce lžičku, naberu dvěma prsty, opláchnu se, automaticky sáhnu po utěrce… a ta nikde. Sherlocka by to chtělo!

Nějakou dobu jsem uvažovala, kam ty dvě utěrky vždycky zmizí, když jsem pak zahlédla Adélku, jak bleskovým výskokem strhne utěrku z topení nebo ze židle a s dotyčnou textilií v zubech mizí v obýváku. Doběhla jsme ke dveřím a zjistila, že už vidím jen cípek utěrky mizet pod pohovkou.

Myslím, že obecně málo chválíme. Spoustu věcí považujeme za samozřejmost a v případě obchodníků a obecně „službařů“ za povinnost. Jenže v současném světě, který jim spíš hází klacky pod nohy, než pomáhá, je často chvála jejich jedinou radostí, protože ty peníze mají za práci stejně jako každý z nás.

Bydlím na dědině. Máme tu tři obchody – dodají maso a uzeniny, potraviny ve slušném sortimentu a zverimex. A jedno květinářství spojené s dárkovým zbožím. Pro další věci je nutno vyrazit dál

„Podívej, co ti nesu,“ řekl mi kolega a podal květináček s něčím malým zeleným. „Schválně, jestli uhodneš, co to je?“ Promnula jsem lístek v ruce, přičichla… a byla jsem na prázdninách. Ta specifická vůně mě přenesla o desítky let zpět.

Byla to saturejka. Takhle voněla v létě jen babiččina zahrada. Saturejka tu volně rostla mezi růžemi a děda ji mnul v ruce a dával mi k té vůni přičichnout. Jako koření ji do ničeho nepoužívali, o její prospěšnosti v luštěninových jídlech jsem se dozvěděla až jako hodně dospělá. Ale ta zahrada saturejkou voněla celá.

Je zajímavé, že stejně jako lidé mají různě velký osobní prostor, kde mají rádi fyzický kontakt, jsou na tom stejně i zvířata.

Borůvka na mě byla často prostě přilepená. Světluška byla a je daleko víc introvert. Jako malá nás očividně milovala, ale zdaleka se k nám tolik nevinula, to přišlo až s věkem. Ale stejně si radši lehne vedle mě nebo k mým nohám na zemi nebo na pohovce.