Laďka

DOMOVE, MŮJ DOMOVE: Já se tam vracím…

Básník František Halas mi odpustí, že jsem si vypůjčila a upravila jeho text, který tak dobře vystihuje pocity rodáků z Vysočiny: „Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby… Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jen sem se vrátím, jenom sem… kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam, vrátím, já se tam i poslepu vrátím.“

 

Toto povídání bude tedy o mém rodném kraji, kam se na „stará kolena“ skutečně vracím. Má rodná víska Rohozná je navíc rodištěm dalšího literáta a dramatika Bohuslava Březovského (1912-1976), narodivšího se v původní budově české školy (zmiňované písemně již před rokem 1620).

PSI: Becky

Myslím, že nastal čas, abych vám představila nového člena naší smečky, kterého jsme pár dnů před Vánoci přivezli, aby zaplnil to smutné prázdno v nás, způsobené odchodem naší psí lefice Boničky.

PSI: Bojar

Tak jsem zase třetí v pořadí pro vyprávění – jako skoro ve všem v naší smečce! Já jsem totiž rozený džentlmen a dávám svým dvěma LP – psím krasavicím Polly a Boně ve všem přednost. Taky jsem přišel do smečky jako poslední poté, co mě skoro tři roky chodily obě paničky krmit přes plot, kde jsem živořil u jedněch místních Kikánů (tak jim říká náš páneček).

No, a když si ti jakochovatelé přibrali ještě dalšího ovčouna, který mě začal terorizovat u krmení, tak jsem se definitivně rozhodl a odešel ke své stávající staré paničce. Tam jsem nejdříve spal pár dnů na rohožce v zádveří před domem, než si to panička vyjasnila s těmi Kikány, že si mě nechá, protože mě stejně už roky krmí a nechává očkovat ona…

PSI: Bona

Byla jsem požádána mou oddanou poddanou, abych vám něco zavrčela a zablafala o naší smečce. No, a protože občas musím i já coby nekorunovaná hlava naší smečky svým poddaným něco dopřát, tak pěkně poslouchejte: Já, Bona, Bonička, Bošoušek-pešoušek, lefice-hafice, čertice-bertice a psiskojednouječený mám tuhle smečku pod kompletním velením.

A to od první chvíle, co mě panička našla před 13 lety jednoho upršeného listopadového večera při cestě z práce v trolejbuse, kde jsem se podle řidiče už dobré tři hodiny vozila z konečné na konečnou. Panička mě sice nechala vyhlásit v lokálních brněnských rádiích a byla moc ráda, že se našli lidé, kterým jsem sice nepatřila, ale byli by si mě nechali se svými dalšími pesy, no ale já jsem se mezitím úžasně spřátelila s jejich pesou Polčou, která mě od začátku respektovala coby nekorunovanou šéfku.

PSI: Polly

Domů mě přinesl coby malinkaté štěňátko z brněnského útulku Kociánka nejmladší páník, aby panička přestala tolik oplakávat mou předchůdkyni Elinku – no a v listopadu to bude už přesně 14 let, takže jsem už senijórka, ale protože zase nevím, co to je, tak prý kromě mírné hluchoty a lehkého zákalu na očích řádím pořád stejně.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN