Zlehka načrtla obrysy obličeje. Pevný tvar brady, výrazný nos, hladké čelo. Tvář se pod dotyky štětce pokryla rašícím strništěm, ústa pozdvihla koutky v mírném úsměvu a v černých očích stíněných hustým obočím to zajiskřilo. „Škoda, že jsi jen sen,“ šeptla a otřela si zašpiněné ruce do kusu hadru. „Byla bych tě milovala.“

***

Pevně stiskl rty. Seděl v obřadní síni, ale jen pramálo poslouchal blábolení úředníka, který pronášel pohřební řeč nad Heleninou rakví. Rozčileně si promnul nos. Jak si mohla dovolit umřít? Klidně si vkročí do silnice a nechá se přejet. To skutečně přehnala. Co teď bude dělat? Nutně ji potřebuje! Nezbude mu, než se poohlédnout po někom, kdo ji nahradí.

Zrodili jsme se z ohně. Často jsme si o tom povídali v nočním tichu. Ale nejen o tom, také třeba o mém půvabu.

„Jsem překrásná. Podívej na můj nádherný štíhlý krk, dlouhý ohebný ocas, moje pružné tělo. A co ty zářivě červené šupiny, he? Lesknou se jako řeřavějící uhlíky. Jsem hezčí než ty.“

Můj přítel z nejmilejších si odfrkl.

„Ale takovou zlatou hřívu, jakou mám já, nemáš. A víš, co ti ještě chybí, drahá Dračice? Křídla. Každý drak by měl mít křídla.“

„Ahoj, pančelko. Jak bylo ve škole? Zlobili tě ti malí uličníci?“ Hedvika se na Martina trochu zamračila a rádoby přísně na něj zahrozila prstem. „Mě děti nezlobí, to dobře víš. Mám je ráda.“

„No jo, vím,“ odpověděl s povzdechem. Ano, měla děti ráda, to dobře věděl. I proto si vybrala své povolání. Prvňáky a druháky učila už čtvrtý rok. On měl pro děti taky slabost, která se teď, když k nim na návštěvu tak často přicházel Lukáš s Magdalénou a jejich tříletými dvojčaty, jen prohloubila. Byli to malí ďáblíci, ale stejně si je zamiloval.

„Co to máte, pane Františku?“ Štíhlá žena s přísným výrazem a drdolem, ze kterého se už roky neuvolnil ani vlásek, se káravě dívala přes rameno mohutnému muži s šedivou bradkou. Přejížděl po malé ploché věci a pod jeho hbitými prsty se míhaly drobné obrázky a písmenka.

„Nejspíš to bude ten… chytrý telefon. Tak tomu myslím říkali mladíci, co tady byli posledně na návštěvě. To vám je zajímavé…“

„Vlastíku, Vlastíku. Pojď honem!“ Čiperným krokem přibíhala dáma, která vypadala na sedmdesát, ale hopkala jako holčička. „Pane inženýre, že vy jste zase našel nějakou tu novotu? Ukažte!“

„To byl zas den. Dneska toho mám plné zuby.“ Sandra unaveně narvala skripta do tašky a zamířila k východu ze školy. Drobná Majka přikývla. „Jo, chtělo by to nějaké rozptýlení. Nezajdem někam?“

Sandra protáhla obličej. „Slíbila jsem mámě, že přijdu domů včas. Táta má narozeniny.“

„Včas, to znamená hned, nebo ještě zvládnem aspoň kafe a zákusek na Kulaťáku?“

„Včas, to znamená, že zákusek klidně stihnem… Pokud nebudeš zdržovat,“ prohlásila Sandra při pohledu na Majku, která se zadrhla před nástěnkou.

Té nadšeně svítily oči. „Hele, to vypadá zajímavě. Dívej, kurz holotropního dýchání!“

„Takové vedro by porazilo i svatého Václava.“ Mladý muž na pomezí chlapectví a dospělosti si otřel čelo a rozepnul další knoflík na vlněném kabátci. Kučeravé vlasy, které mu padaly na ramena, měl provlhlé potem.

„Nerouhejte se, pane Ješku. Buďme rádi, že nám počasí na cestu přeje. Je příjemnější přecházet potoky suchou nohou, než si škorně ve vodě máčet. A o tomto čase, v předvečer Václavova svátku, bych čekal spíše podzimní plískanice a vodu za krkem než slunce nad hlavou,“ odpověděl mu druhý muž, jehož oděv byl tenčí, ne příliš nápadný, ale kvalitně ušitý.

Ješek si ho závistivě prohlížel.

U malé sklářské dílny zastavuje autobus s pražskou poznávací značkou. Mladý sklář se na dav turistů, kteří se hrnou dovnitř, dívá trochu otráveně. Pražáci. Vrchol arogance. Mistři světa, co si myslí, že před nimi všichni padnou na zadek. Tak je kluk z vesnice, no a?

Navenek se ale chová jako profík. Navyklým pohybem nabere na píšťalu trochu roztaveného skla, roztočí ji a pod rukama se mu narodí modrý ptáček. Obratně mu zastřihne zobáček, usadí ho na podstavec a rychle vloží do tamprovny, aby se pomalu vychladil.

„Kdybych to neudělal, vzniklo by v něm pnutí, které by ho roztrhalo na kusy,“ vysvětluje.