„Ahoj, pančelko. Jak bylo ve škole? Zlobili tě ti malí uličníci?“ Hedvika se na Martina trochu zamračila a rádoby přísně na něj zahrozila prstem. „Mě děti nezlobí, to dobře víš. Mám je ráda.“

„No jo, vím,“ odpověděl s povzdechem. Ano, měla děti ráda, to dobře věděl. I proto si vybrala své povolání. Prvňáky a druháky učila už čtvrtý rok. On měl pro děti taky slabost, která se teď, když k nim na návštěvu tak často přicházel Lukáš s Magdalénou a jejich tříletými dvojčaty, jen prohloubila. Byli to malí ďáblíci, ale stejně si je zamiloval.

„Co to máte, pane Františku?“ Štíhlá žena s přísným výrazem a drdolem, ze kterého se už roky neuvolnil ani vlásek, se káravě dívala přes rameno mohutnému muži s šedivou bradkou. Přejížděl po malé ploché věci a pod jeho hbitými prsty se míhaly drobné obrázky a písmenka.

„Nejspíš to bude ten… chytrý telefon. Tak tomu myslím říkali mladíci, co tady byli posledně na návštěvě. To vám je zajímavé…“

„Vlastíku, Vlastíku. Pojď honem!“ Čiperným krokem přibíhala dáma, která vypadala na sedmdesát, ale hopkala jako holčička. „Pane inženýre, že vy jste zase našel nějakou tu novotu? Ukažte!“

„To byl zas den. Dneska toho mám plné zuby.“ Sandra unaveně narvala skripta do tašky a zamířila k východu ze školy. Drobná Majka přikývla. „Jo, chtělo by to nějaké rozptýlení. Nezajdem někam?“

Sandra protáhla obličej. „Slíbila jsem mámě, že přijdu domů včas. Táta má narozeniny.“

„Včas, to znamená hned, nebo ještě zvládnem aspoň kafe a zákusek na Kulaťáku?“

„Včas, to znamená, že zákusek klidně stihnem… Pokud nebudeš zdržovat,“ prohlásila Sandra při pohledu na Majku, která se zadrhla před nástěnkou.

Té nadšeně svítily oči. „Hele, to vypadá zajímavě. Dívej, kurz holotropního dýchání!“

„Takové vedro by porazilo i svatého Václava.“ Mladý muž na pomezí chlapectví a dospělosti si otřel čelo a rozepnul další knoflík na vlněném kabátci. Kučeravé vlasy, které mu padaly na ramena, měl provlhlé potem.

„Nerouhejte se, pane Ješku. Buďme rádi, že nám počasí na cestu přeje. Je příjemnější přecházet potoky suchou nohou, než si škorně ve vodě máčet. A o tomto čase, v předvečer Václavova svátku, bych čekal spíše podzimní plískanice a vodu za krkem než slunce nad hlavou,“ odpověděl mu druhý muž, jehož oděv byl tenčí, ne příliš nápadný, ale kvalitně ušitý.

Ješek si ho závistivě prohlížel.

U malé sklářské dílny zastavuje autobus s pražskou poznávací značkou. Mladý sklář se na dav turistů, kteří se hrnou dovnitř, dívá trochu otráveně. Pražáci. Vrchol arogance. Mistři světa, co si myslí, že před nimi všichni padnou na zadek. Tak je kluk z vesnice, no a?

Navenek se ale chová jako profík. Navyklým pohybem nabere na píšťalu trochu roztaveného skla, roztočí ji a pod rukama se mu narodí modrý ptáček. Obratně mu zastřihne zobáček, usadí ho na podstavec a rychle vloží do tamprovny, aby se pomalu vychladil.

„Kdybych to neudělal, vzniklo by v něm pnutí, které by ho roztrhalo na kusy,“ vysvětluje.

„Spratkové nevychovaní, co si myslíte, že děláte?“ Sára s Honzíkem se přikrčili do houští za plotem. „Však já dobře vím, že tam jste. Hulákali jste jak na lesy. Jen počkejte, to vám neprojde! Vyřídím si to s vaším otcem.“ Podsaditý muž s pečlivě ulízanými šedivými vlasy zlostně zabušil holí do chodníku.

„Fakt na nás pude žalovat?“ špitl klučina s ušmudlanou tvářičkou a popotáhl.

„Nic jsme nedělali. Nemůžem za to, že šel kolem zrovna, když jsme si hráli na indijány. A pak, klidně ať si stěžuje, tátovi to bude fuk. Jemu je všecko fuk,“ zamračila se drobná dívenka. Kousala si přitom koneček copánku a zadívala se na zrezivělý plot, ve kterém zářila jen modře natřená branka „I vrátka musela namalovat máma.“