jiný Honza

ČLOVĚČINY: Já tak rád trsám, trsám

Jenže to už je dávno, kdysi, ještě na škole. Pak tak nějak nebylo s kým, nebylo kam, pak byly děti malé, ale teď už odolávat nešlo. Znáte to, přichází plesová sezóna, lístky na ples nabízí všichni kolem, no koupili jsme. Jo, bylo to fajn, sedělo se kecalo, jenže pak začali hrát.

Polčík a valku jsme nějak dali dohromady, dokonce jsme se ani moc nepokopali. Tedy když nepočítám pár šlapáků z mé strany. Ono to stejně ani jinak nešlo – parket byl plný. Pak přišlo pár rychlých skladeb, takže stačilo skákat a natřásat se (okolním pozvolna sklenějícím zrakům to bylo jedno). Pak nějaký ten ploužák, to se taky dalo. Ale pak to přišlo. Tango! Jenže jak? Každý znal jiné kroky, spoustu toho jsme zapomněli, prostě trapas. No, tak jsme jen tak blbli a na klasiku seděli. Chvíli to stačilo.

PSI: Jak jsme se rozmnožili (2)

Tento článek je pokračováním článku o útulcích, který najdete zde. Dnes se bude povídat o osudech dvou zachráněných štěňat…

 

Nelinka se také loučí

Nám doma k Příšeře (a třem kočkám) zůstala obě štěňata. Hravá, žravá a pitomá. Jedno se podobá malému retrívrovi, druhé má evidentně něco z knírače. Ta kníračka (Nely) je bystřejší, učenlivější a méně visí na lidech. Čistotnosti se naučila během 3 týdnů. Retrívřice Cindy svou menší učenlivost nahrazuje láskou, když někdo přijde domů, hodí záda a počůrá si břicho, nicméně produkty svého trávení i po třech týdnech odkládá zcela nezávazně kde ji napadne.

PSI: Jak jsme se rozmnožili

K těm útulkům jsem přišel jako slepý k houslím. Kdysi jsme s Věrou dávali nějaké staré věci na hadry pro útulek. Vezlo se to nějaké paní do Ostravy, ona to rozvážela. Ta „nějaká paní“ je paní Urbanová a je předsedkyní ostravského spolku na ochranu zvířat a má pod patronátem právě tyhle útulky. Pokud si někteří z vás vzpomenou, tak ty maily s fotkama před vánocemi byly od ní.

 

Útulky

PUPÍCI: Noční lov II

Pamatujete?  Tak chudák křečíček už mezi námi není, ale užil si své čtyři roky (!) v pohodlí a zahrnován péčí. Takže o něm to nebude. Shoda je pouze v čase – pozdní večer.

Chystali jsme se jít spát, což znamená vyvenčit psy, aby nás nechali do rána spát. Psi vysprintovali na zahradu a po schodech do verandy se blížila-plížila Ťapka. Nebylo to neobvyklé – když chce ven hned po večeři, pokouší se vydyndat ještě nášup. Vplížila se do verandy a položila mi k nohám myš. Bohužel zcela živou a rozhodnutou přežít.

ROZHLEDNÍK: Volíš, volím, volíme

Taky chodíte k volbám? Pečlivě studujete hlasovací lístky, vybíráte tu správnou stranu, přidělujete přednostní hlasy? Pak nastrojeni odcházíte do hlasovací místnosti, a po kontrole dokladů vhazujete obálku do urny. A pak to napětí u televize! Budou to modří, zelení, rudí, černí nebo oranžoví?

Tak přesně o tomhle tohle povídání není. Teď se podíváme na volby z jiné strany. Ze strany aktivního účastníka. Nemyslím politika, ten má ve volební dny pohov – agitovat nesmí, tak se jen nervózně culí do objektivů. Myslím ty, kdo celý systém zajišťují.

MLSOTNÍK: Když vám zbude pár jablek…

No, pár… Letos jich bylo na celé zahradě asi 20 a hrušek jen o málo víc. Švestek tak na malý koláč a třešně nebyly vůbec žádné. Prostě pohroma. Jó, vloni, to bylo jiné! Třešní přehršle, sušené švestky ještě mám, hrušek spousta a jabka? Těch bylo tolik, že jsem se sebral a pár metráků odvezl do palírny. Tedy oficiálně do pěstitelské pálenice.

Tyhle provozy jsou, pokud vím, známé spíše na Moravě než v Čechách. Jsou různé – někde musíte dovézt kvas, někde jsou specializovaní na mošty, tedy spíš na ovocná vína, jinde stačí, když přivezete ovoce. Vaši úrodu pěkně zváží, zkontrolují, zda ovoce není nahnilé, nedozrálé nebo jinak znehodnocené a dají vám papírek, kde je napsáno kolik a čeho jste dovezli. A pak se můžete těšit.

KOČKY: Já jsem Čert, a kdo je víc!

Dobrý den, jmenuji se Čert a podle lidí, které mám v majetku, prý dělám čest svému jménu. No nevím, čerta jsem ještě neviděl, tak až se potkáme, uvidíme.

Jak jsem se tady vzal? Nevím, pamatuju si, že jsem bydlel někde jinde, tam mě ale posadili do takové hučící obludy a pak mě z ní vyhodili. Bolel mě zadeček, měl jsem strach. Pak mě někdo odnesl do takového velkého domu, kde to děsně nevonělo a kde byly i jiné kočky. Já se vám tak bál! Jenže tam bylo teplo, papání, dokonce i zadeček mě bolel míň a míň a najednou tam přišli nějací dva lidi – takoví divní, voněli sice kočkama a psama, ale něco mi na nich nehrálo… A s takovýma se nebavím!

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN