My už jsme si našli tři kočky, teď je zase řada na nějaké kočce, aby si našla nás. Tímto směrem se ubíraly naše myšlenky po pořízení mainských mývalích šelmiček, které s námi žijí převážně v domě. A taky bylo hned jasné, že ta kočka, která si najde nás, bude ryze venkovní. Ano, bylo to jen takové teoretické uvažování, co by, kdyby. Náhle však začala mlhavá představa nabývat zcela konkrétní podoby. Podoby bíločerného kocoura.

Asi před měsícem jsem ho zahlédla poprvé. Splašeně utíkal přes naši zadní zahradu, když jsem šla večer zavřít slepice. Abyste rozuměli, zadní a přední zahrada jsou od sebe odděleny plotem – vzadu jsou slepice, skleník a balík sena pro králíky, vepředu dům a zbytek našeho početného zvěřince.

„Ubohý kocourek,“ říká kdekdo při pohledu na Pepita s plastovým límcem kolem krku. Pepiš se v tu chvíli tváří jako ztělesněná nevinnost a nám se pak těžko vysvětluje, že už si na tu věc dávno zvykl a že nebýt límce, nebylo by už kocoura. Minulý týden jsem si na tohle litování vzpomněla. Řvala jsem na Pepita, že je „modrej pablb“ a taky: „Ještě jednou o tobě někdo řekne, že jsi chudáček kocourek, tak vás přetrhnu oba!“

V chodbě, ze které vedou dveře do všech ostatních místností v domě, máme klece s činčilami. Nejsou to obyčejné drátěné klece, ale klece vyrobené z univerzálových skříněk. Dole je skříňka na činčilí krmení, na ní stojí jedna klec a na té první kleci ještě jedna. Dohromady je to vysoké asi dva metry.

Dnes vás seznámím s Jeho Výsostí Calibosem, černým panterem, sebevědomou a hrdou šelmou. Navzdory jeho vznešenému jménu mu říkáme Bosi, Bosíčku, Kaldo, a nejčastěji Kalíšku.

Před pěti lety to bylo takové malé, hubené, nevzhledné kotě, které by v přírodním výběru zřejmě neobstálo. Místo kočičí maminy se ho tedy ujala paní chovatelka a vypiplala ho do podoby a velikosti celkem přijatelné pro odchod do nového domova. Právě tomu, že neměl tu správnou kočičí výchovu, připisuji Kalíškovu občasnou hrubost a neschopnost rozlišit boj a hru.

Kočka Hanička moc na zahradu nechodí. Ale když už tam je, nelze ji přehlédnout. Tedy spíš přeslechnout. Pořád mňouká, čímž dává vědět, kde se zrovna nachází.

Kočka Hanička moc na zahradu nechodí. Ne, že by nechtěla, ale je až příliš vynalézavá a některými svými „vynálezy“ by mohla být nebezpečná především sama sobě. Takže ji nepouštíme ven tak často.

Nejmladší kocourek Pepito je nejhodnější a nejtrpělivější, troufám si tvrdit, ze všech našich zvířat. A co mu taky jiného zbývá. Tento mainský mývalí kocour totiž asi trpí potravinovou alergií.

Modrá mainka byla vždycky můj sen. Takže když přišla zpráva, že chovatelka, od které máme obě předchozí kočky, ruší chov a stávající koťata levně prodává, byla jsem nadšená. Mezi koťátky byl, ne sice čistě modrý, ale modrý mramorovaný, plyšově vypadající kocour Pepito. Tou dobou jsme už bydleli v domě na vesnici, takže i místa bylo dost.