Rok se chýlí ke konci a kamarádi s kamarádkami jsou zase o rok starší. Tyto události je radno patřičně oslavit, neboť nevíme, co bude do roka a do dne. Zvláště v našem věku nikdo neví. A tak jsme se už tradičně rozjeli slavit nějaké ty narozeniny do údolí zlatonosné řeky Turon.

Datum vybíral jako loni, Miloš, jeden z oslavenců. Mívá o víkendech služby a tak aby mu to ladilo se zaměstnavatelem. Předloni, když jsme slavili na stejném místě, vybíral datum také on, a tenkrát nás málem spláchla velká voda. Loni pro změnu nás málem odfoukly velké větry, co duly po tři dny, co jsme byli venku. Letos se však počasí vydařilo k všeobecné spokojenosti. Do třetice všeho dobrého i zlého, jak praví lidové úsloví.

Po naší bohatýrské zimní zápočtovce v prosinci a lednu, 1959 – 60, kdy jsme se toulali po Slovenských horách, a po pololetním pobytu u chaty Šohajka v Javorníkách o pololetkách v roku 1960, jsme si na další pololetky, v roku 1961, začínali plánovat další ptákovinu. Zimní zápočtovou cestu druhého stupně obtížnosti. Tentokrát v oblasti Krkonoš a vedoucím byl, pokud mně moje mdlá paměť neklame zcela demokraticky odsouhlasen jeden z nás, Mirek Procházka a jeho zástupcem Jarek Ventruba.

Po naší bohatýrské zimní zápočtovce v prosinci a lednu, kdy jsme se toulali po Slovenských horách, se část našeho turistického oddílu přidala k pololetnímu pobytu Spojařů na chatě Šohajka v Javorníkách. Až k chatě nás dovezl autobus, avšak naše skupina měla na chatě pouze stravu, ohřátí a sušení, jinak ubytování jsme si začali hned stavět nedaleko na louce.

Všelijaké výtvory ve sněhu, od iglú přes polo-iglú po stany s dvojitou stříškou k lepší tepelné izolaci. Dělali jsme tak trochu vlastní výzkum, který příbytek bude nejpohodlnější a nejteplejší. Tento týden mrzlo až praštělo, a v našich příbytcích jsme moc tepla neužili. Nejlépe na tom byli ti, co spali v iglú, kde měli jak více místa, tak největší teplo.