Fuky

PTÁCI: Ptačí příběhy aneb s přírodou nepohneš

0829fuk4_1Příběh první: Před měsícem zazvonili u našich vrat malí kluci. Podali mi krabičku. „Co to je“? „Vrabčák. Chytla ho naše kočka. Ale žije.“ „Ježíš kluci, ale co já udělám s vrabčákem.“ Ovšem pohled do klučičích očí stačil. „Tak dobře, já to zkusím, vzkážu po tátech.“

 

 

Doma jsem otevřela krabičku. Na dně sedí malý vrabčák, ještě žluté okraje po stranách zobáčku, bez žádného viditelného zranění. Co s ním. Vzala jsem akvárium, vystlala novinami, dala trochu sena, šrot, piškoty, vodu, no a nakonec vrabčáčka. Seděl, ani se nehnul. „Vrabčáku, vrabčáku, i když nemáš vnitřní zranění, uhyneš na stres.“

KONĚ: Když koně bolí záda

0824fuk1_1Už když jsme našeho Jantara (bylo mu dvanáct let) kupovali, trpěl ataxií pánevních končetin. Tenkrát se to projevovalo tím, že občas vysoko zvedl zadní nohu a bouchl s ní o zem. Také při kování se zadní noha musela vždy chvíli podržet a pak až pozvolna natahovat dozadu. Ale pro naše zájmové ježdění byl naprosto vyhovující, ba i nějaké překážky s ním děti skákaly.

 

Ovšem dnes je Jantarovi 24 let, už tři roky ho okovat nemůžeme, protože se prostě na třech tak dlouho neudrží, a při pohybu tzv. všechno táhne na předek – zadní nohy zaostávají a při kmitu dopředu škrtají o špičku. Však to ledaskdo znáte od psů, především německých ovčáků, ale i jiných větších plemen ke stáří.

ČLOVĚČINY: Já, auta a ostatní dopravní prostředky

Tatínek mě měl sice velmi rád, ale vychovával mě přísně a podle starých pravidel. Jakoukoli nešikovnost komentoval slovy jako: „Ty jsi teda trdlo, z tebe nic kloudného nebude“. Pochvaly jsem se dočkala obvykle jen za výkony patřící do „mužského“ světa – přeplavání údolní nádrže, namíchání kolečka malty a podobně.

 

 

Bydleli jsme ve velkém městě velmi kopcovitého terénu, víkendy a část prázdnin jsme trávili na chatě taktéž v kopcovité přírodě, takže moc možností zvládnout kolo nebylo. Přesto na mé jedenácté narozeniny otevřel tatínek kufr našeho auta a vytáhl jízdní kolo – skládačku.

KONĚ: Já a koně

Vyrůstala jsem ve velkém městě, vždy se psem. O všech víkendech a prázdninách v lesích, pozorujíc přírodu. Ale koně jsem obdivovala pouze z dálky a jen málokdy. Na veterině jsem se tohle pokusila změnit. V areálu školy byla velká stáj, pokud se student rok o koně staral, mohl se pak začít učit jezdit. Nástup byl v půl šesté, každý den.

 

 

Nejsem žádné ranní ptáče, ale odhodlání bylo velké. Tak jsem nastoupila. Jednalo se o starou vaznou stáj a koně se napájeli třikrát denně z kýblu. To byl můj první úkol. Natočit kýbl, donést ke koni, oslovit zvíře, vtlačit se mezi ně a tomu zprava podržet kbelík. Určité obavy jsem pociťovala, ale šlo to poměrně dobře a rychle. Až k šestému koni.

PSI: Máme doma Fíka, jmenuje se Bessy a říkáme mu Ájo (2)

Tento článek jsem rozepsala na Velikonoce, k dokončení se dostávám až na Vánoce, ale snad to nevadí.

 

 

 

 

Velikonoce: Bessy roste, ale určitě ne z vody, dělá čest pověsti bernardýnů Bohoušů, sežere vše, nač přijde. Rychlost růstu se naštěstí přibrzdila, v osmi měsících má 56 kilo. Už si dokáže i pořádně zalítat, ale pořád je to úžasně fajn pes. Velmi tvárná. Samozřejmě začíná zkoušet, co se stane, když na zavolání hned nepřijde, když ještě chvilku bude zkoumat to zajímavé místo.

PRÁVA ZVÍŘAT: Zbývá jen rezignace, zklamání a vztek?

Předminulou středu mi elektronickou poštou přišly fotografie, které jsou přílohou tohoto článku. Autor podnětu nechtěl, abych fotografie použila, bál se pomsty, ale po čilé e-mailové komunikaci nakonec svolil. Hned druhý den jsem vyrazila na místo.

 

 

„Chovatel“ odpovídal popisu autora podnětu, byl značně arogantní, ale předložené fotografie, kdy jeho dospělí psi zabili a sežrali své štěně, jeho ego trochu zlomily. Dokonce přiznal, že se mu ztratila štěňata dvě. Brzy se ale oklepal, ke psům (třem dospělým křížencům brazilské fily a pitbula a třem jejich štěňatům) mě nechtěl pustit, že nebude nést zodpovědnost na to, až mě pokoušou. Já však chtěla vidět i chovný prostor, ve kterém psi žijí, a nechtěla jsem přistoupit na to, že mi psy bude po jednom předvádět (nevěděla jsem, kolik psů vlastně chová a těžko bych rozeznala, zda mi neukazuje stále jedno zvíře).

PSI: Máme doma Fíka, jmenuje se Bessy a říkáme mu Ájo

Psi, kteří doprovází naši rodinu, přichází obvykle náhodně, aniž bychom byli schopni ovlivnit jejich výběr. Je to tím, že sbírám na svých cestách zatoulané, vyhozené, opuštěné, ujmu se těch, o které se jejich páníci už nemohou starat z osobních důvodů a nebráním se krátkodobému nebo dlouhodobému hlídání.

 

V současné době, když počet psů v naší domácnosti poklesl na dva, z toho jeden z útulku a druhý již velmi starý (jeden z mála plánovitě pořízených), můj dospělý syn vyslovil přání: „Já bych chtěl svého prvního, skutečně vlastního psa. Bude to bernardýn.“

VETERINÁŘ VE SLUŽBÁCH STÁTU: Filozofické úvahy a citáty (3)

Pravda je koberec spletený z mnoha nití, v němž každý má tu svou. Na jednom školení nám přednášející vyprávěl příběh motýla, nějakého vzácného žluťáska nebo hnědáska (odborníci na problematiku ochrany přírody a ekologického zemědělství, odpusťte mi, prosím, nepřesnosti).

 

Vyskytoval se vzácně v Beskydech, přes všechnu ochranu se jeho stavy stále snižovaly. České republice hrozila pokuta od Evropské unie. Z ministerstva tedy přišel příkaz. Tam, kde se vyskytuje žluťásek, je možné hospodařit pouze ekologicky. Zdá se to být dobrý nápad? Ekologické zemědělství se řídí přísnými předpisy.

VETERINÁŘ VE SLUŽBÁCH STÁTU: Filozofické úvahy (2)

Někdy i velká láska ke zvířatům přináší problémy.

 

 

 

Například příběh manželů, dejme jim třeba příjmení Krmiví. Mají pejska z útulku, starají se o něj opravdu pečlivě. Při každé své procházce se svou fenečkou, přesto že jsou důchodci, mají kapsy plné buřtů a piškotků. Každý pes na zahradě spadající do jejich obvyklé trasy procházky dostane pamlsek. Že na tom není nic zlého? Že je to vlastně obdivuhodné?

VETERINÁŘ VE SLUŽBÁCH STÁTU: Filozofické úvahy (1)

Moc děkuji za všechna ocenění, kterými jste reagovali na mé články. Nejsem si zcela jista, zda jsou oprávněná, ale na duši pohladí. Naše práce je opravdu hodně pestrá, ale občas nevděčná  — nakonec, která ne? :)

 

Snažím se pracovat podle slibu osoby, která dle nařízení č. 106/1939 Sb. měla dozorovat činnosti se zvířaty: „Slibuji na svou čest a svědomí, že dozor nad dodržováním předpisů o ochraně zvířat proti týrání, jímž jsem byl pověřen, budu v obvodu mi přikázaném vykonávati s největší svědomitostí a nestranností a s náležitou rozšafností, že nepřekročím meze svého oprávnění a že budu přesně dbáti pokynů daných mi v instrukci nebo jinak úřadem.“

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN