Příběh první: Před měsícem zazvonili u našich vrat malí kluci. Podali mi krabičku. „Co to je“? „Vrabčák. Chytla ho naše kočka. Ale žije.“ „Ježíš kluci, ale co já udělám s vrabčákem.“ Ovšem pohled do klučičích očí stačil. „Tak dobře, já to zkusím, vzkážu po tátech.“
Doma jsem otevřela krabičku. Na dně sedí malý vrabčák, ještě žluté okraje po stranách zobáčku, bez žádného viditelného zranění. Co s ním. Vzala jsem akvárium, vystlala novinami, dala trochu sena, šrot, piškoty, vodu, no a nakonec vrabčáčka. Seděl, ani se nehnul. „Vrabčáku, vrabčáku, i když nemáš vnitřní zranění, uhyneš na stres.“