Kocour Mikes zvaný Mikýsek nám byl přidělen CD již před neuvěřitelnými deseti lety. To ještě s námi byla naše milovaná černobílá kočka Čičmunda, náš milý nalezenec jing-jang (vyprávěla jsem Zvířetníkům o ní a jejím zázračném příchodu pomocí tehdy ještě nezvířecího MLP někdy loni).

Čičmunda byla kočička hodná a jedinečná, ale najednou se u ní projevily mateřské pudy (může mít kočka falešnou březost???). Adoptovala dva plyšáky, o které se vzorně starala, nosila pravidelně k misce a „krmila „ je. Zajímavé bylo, že dva vybraní plyšoví kačeři byli opravdu přibližně velikostí kotěte a do misky byli strkáni vždy správnou stranou, t.j. zobákem. I usoudila jsem, že naše kočka nutně, ale nutně potřebuje kotěcího kamaráda, aby se měla o koho starat. CD netřeba bylo říkat dvakrát.

Bylo nebylo, byla jedna domácnost. Pan, paní dvě ratolesti a… právě že už žádné a nebylo! Domácnost byla poměrně mladá, i žila si na jednom pražském sídlišti. Paní neměla sídliště příliš ráda (i když patřilo k těm hezčím, zeleným a novým, ale přece jen sídliště), ale hlavně byla zvyklá mít ještě to „a“… tj. kočičí společnost.

Ratolesti toužily po zvířátku , ale Pán tvrdil, že…“zvíře do bytu nepatří“. Holt byl tak zřejmě vychovaný. Ratolesti tedy snášely domů vše možné, od pakobylek přes různé ještěrky až po křečíky, ale nějak to nebylo ono. Pán se však tvářil neoblomně a důležitě (nevěděl, chudák, že existuje CD a někdy je trochu i zlomyslná, cha, cha.)