Naše putování americkým západem pro mě mělo jednu ne úplně ideální stránku a tou bylo kupodivu jídlo. Zkrátka – nechutnalo mi. Většinou.

Ne, že by za to „mohlo“ americké jídlo, spíš to byla kombinace několika vlivů. Tak jednak jsme se většinou pohybovali po všelijakých pustinách a nakupovali v malých městech, což logicky omezilo nabídku. Za druhé jsme si často kupovali jídlo tak, abychom ho mohli jíst venku nebo v autě, tedy styl piknik, neměli jsme možnost si sami vařit. No a za třetí, můj žaludek už také nesnese všechno a jsem zmlsaná obyčejným dobrým jídlem.

Nastal čas vysoké trávy. Díky dešťům je letos opravdu pěkná, vysoká – a dokáže schovávat všelijaká překvapení. Dokonce i v příkopech a nemyslím tím odpadky, které tam odhazují hm… nehodní lidé. Protože právě v tuhle dobu se ve vysoké trávě schovává krása:))

Nejdřív jsem šla a jen se dívala. A usmívala. A pak mě napadlo – musím to lidem ukázat! Dnes ne každý chodí po silnici a z auta do příkopů nevidíte. A pokud do něj vidíte, jste málokdy v situaci, abyste si to užívali:))

Všechno to vlastně začali mravenci, když si před pár lety vybrali mladou višeň k tomu, aby si tam pěstovali svoje mšice. Zkoušela jsem postřiky, lepicí pásy, ale všechno pomohlo jen na chvilku – a stromku jsem musela rok co rok nakažené nové výrůstky ostříhat, protože se černaly mšicemi, které se z nich prostě nedaly odstranit.

Potom mi někdo poradil, ať zkusím rovnou zahradnický lep, že je mnohem účinnější než pásky. Inu… dnes vám potvrdím, že skutečně je – ale za jakou cenu! Tedy, kdybych neměla psy, tak se to týká jenom mě a mravenců. Takhle se do toho zapletla Berry a donutila mě zásadně změnit názor:))

Národní park Yellowstone je proslulý nejen podivnou horce vydechující krajinou, ale i možností pozorovat spoustu zvířat. Jestli jsme tam byli v ideální době pro množství vody a minimum lidí, tak na zvířata to chtělo ještě chvíli počkat. Klimaticky jsme tam přijeli na začátku našeho března, tedy do období, kdy taje sníh a ještě není čerstvá tráva, takže býložravci nahoru nijak nespěchali a medvědi se teprve probouzeli.

Byla to právě moje touha vidět Yellowstone i Grand Canyon v rámci jedné cesty, která nás přiměla naplánovat výlet s tak dlouhými přesuny. Takže když jsme skončili na jihu u Moab, museli jsme se vydat na sever.

Večer po skončení prohlídky parku Arches jsme sedli do auta a vydali se na cestu dlouhou přibližně 230 mil (asi 4 hodiny cesty) do Vernalu, kde jsme měli zajednaný nocleh. Město se nám moc líbilo, protože postrádalo ten intenzivně turistický charakter, jaký mají všechna místa v blízkosti známých národních parků.

V neděli ráno bylo krásně a teplo, takže jsme s Martinem snídali na terase před domem. Seděli jsme ve stínu staré jabloně, na stole jsme už měli i kávu a psi nám dělali společnost. Byla to naprostá pohoda.

Pravda, člověk musel odečíst meluzínu – neboli Ari s oblíbeným modrým míčkem v hubě, která se čas od času snažila intenzivním pískáním upoutat naši pozornost a přimět nás k tomu, abychom jí ten míček házeli. Copak Berry se chovala stejně, ale ta při tom aspoň není tak hlučná.

Sedím za volantem a snažím se najít nějaký způsob, jak udržet pozornost – proboha, vždyť řídím! Jenže tohle jsou pro mě naprosto nezvyklé podmínky. Jedu totiž po náhorní rovině severního Wyomingu – co jsem vyjela z městečka Rock Springs na sever, rozprostírá se kolem jen nekonečná pláň porostlá miliony pichlavých keříků.

Silný motor vypůjčené terénní Toyoty si přede ve stále stejném rytmu, auto daleko přede mnou, stejně jako to daleko za mnou, mají nejspíš tempomat nastavený na stejnou rychlost jako já, protože si už skoro 40 minut držíme stálý rozestup.

Milí čtenáři, jménem Dedivadla vás srdečně zvu na představení hry Maják aneb vítejte v kvasnicových lázních. Představení se uskuteční v sobotu 8. 6. 2019 od půl páté odpoledne (16:30:)) v Chaberském dvoře. Je to hra, kterou jsme ještě v Praze nehrály a musím říct, že nejspíš bude mluvit hlavně k duším žen – a patrně i mužů, kteří s nimi žijí:))

Je to hra ze současnosti, kde jsem se snažila s nadhledem a legrací probrat velmi aktuální a často bolavé téma – tedy otázku hubnutí. Tři neznámé ženy se sejdou v kvasnicových lázních, kde doufají zhubnout – a my s nimi sledujeme, proč a s jakým úspěchem tak činí. Jde o lehce nevážný příběh, kde zjistíte, že kamarádky jsou nad všechny cukrárny světa:))

Z horka pouště jsme se přesunuli na sever – tedy přejeli z Utahu do sousedního Wyomingu, abychom se ubytovali v Jackson Hole. To je velmi americké a velmi turistické městečko, které tvoří velmi dobrý výchozí bod pro přístup do dvou slavných amerických národních parků – Grand Teton a Yellowstone.

Když se kouknete na mapu, tak vidíte, že spolu ty parky sousedí a Jackson Hole je příhodně na jižní hranici GT. My jsme tam přijeli v úterý večer a věděli jsme, že spojnice mezi oběma parky se poprvé v sezóně otevře až v pátek – pořád ještě tam bylo moc sněhu.

Když jsem viděla známé obrázky, neodolala jsem. Na královédvorské radnici byla zrovna výstava Nepraktových vtipů a hned ten první mě dostal. Byla to kresba, kde její lordstvo instruuje komorníka: „Jean, právě jsem se nepohodla s jeho lordstvem. Jděte a zamračte se na něj za mě!“

Popravdě, ten vtip ve mně nevzbudil veselý smích, ale spíš přiznání utajené dětinské touhy, aby se na ostatní místo mě mračil někdo jiný. Tedy, aby někdo jiný vedl spory, které musím vybojovat. Protože já nemám ráda konfrontace!