„Co je to zase za verk…“ říkávala babička podezíravě, když jsme se jí snažili představit – nebo nedej bože darovat – nějakého toho kuchyňského robota nebo něco jiného, co mělo usnadnit práci v kuchyni. Vařila pro celou širokou rodinu v podmínkách, jaké obvykle mají lidé na chatách, a jediné vymoženosti, na které nadala dopustit, byl její mixér, remoska a „pečící pánev“, takto úspěšný dovoz z NDR.

Byl to papiňák s červeným víkem, na rozdíl od těch klasických měl v podstatě tvar pánve – byl to tedy vlastně nízký kastrol s poměrně velkým průměrem. Babička s ním uměla doslova čarovat – udělala v něm cokoliv, včetně zahuštěných omáček a nikdy jí to nevybouchlo (pravda, když si moc věřila, občas stříkala omáčka kolem, ale ztráty na životech a majetku nebyly:))

Líbilo by se vám žít v kamenné věži, která by vás sice bezpečně chránila před většinou číhajících nebezpečí, ale kterou byste nikdy nemohli opustit? Myslím, že asi ne. Přesto mnoho z nás takovou věž staví a dobrovolně v ní zůstává.

Raději se moc netěš, co když to nevyjde. Já už si dalšího psa nepořídím, nesnesu ten smutek, když odejde. No dobrá, tohle se povedlo, ale bůhví co bude příští týden! Neříkejte, že jste ještě neslyšeli podobnou radu nebo tvrzení. Bolest, smutek, zklamání – kdo by se před nimi netoužil uchránit! Nikdo z nás si nechce zbytečně rozdírat duši a tak si stavíme obranné valy.

Polévka je grunt a maso je špunt – říkávalo se, když jsem byla malá. Nechápala jsem smysl tohoto rčení, protože já jsem jako dítě polévky (s výjimkou rajské:)) nejedla pro chuť, ale proto, že jsem musela. Nebyla jsem mezi svými vrstevníky žádnou výjimkou, polévky prostě tehdy nebyly pro děti nijak atraktivní – zvlášť ty ve školních jídelnách!

Nicméně v naší zemi panuje přesvědčení, že bez polévek děti prostě správně nevyrostou. A tak rodiče potomky k povinným polívčičkám nejdříve lákají, aby v případě, že to po dobrém nefunguje, začali… no… vyhrožovat: „Koukej sníst tu polívku, nebo nedostaneš zákusek! Polévka je grunt a ty nevíš, co je dobré! Kdo nesní polívku, nebude…“ Doplňte jakoukoliv oblíbenou dětskou zábavu. Děti si postupně zvyknou a časem kouzlo polévek objeví.

„Tati, koukej, vezmeme tenhle, ten je krásnej!“ „No právě proto ho nevezmeme, byla by ho škoda. Hledáme totiž podokapníka! Tedy stromek, který roste pod jiným a nemá tak šanci pořádně dorůst. Pro nás doma bude krásnej dost.“ Tak tohle byla lekce, kterou jsem dostala jako úplně malá holčička, když jsme šli s tatínkem u nás na chalupě hledat vhodný vánoční stromek.

Kousek našeho lesa byl sice vyvlastněn, ale nikdo o něj od té doby nedbal. Byl na tak prudkém svahu, že se tam nedostala technika ani koně. A lidem se tam dřít nechtělo. Takže taťka i nadále les čistil a pečoval o něj, jak mu síly stačily. Odměnou byla možnost uříznout si vlastní vánoční stromek. A tak jsem dostala tu první praktickou lekci slušného chování k živé přírodě.

Bylo nebylo, před pár lety jsem zatoužila po novém hrnečku na čaj. Měli jsme s Martinem po mnoho let svoje krásné a funkční půllitráčky, leč osud umí být krutý, a ač keramika dokáže přežít staletí, po pádu se stále ještě mění v hromadu střepů.

I vyrazila jsem do své oblíbené prodejny krásných a originálních hrníčků s celkem jasnou představou – koupím si něco od stejného hrnčíře/ hrnčířky, jako minule! Nevím, kdo to je, ale jeho/ její hrnečky mi naprosto vyhovují – mám ráda jejich tvar i vzory a barvy, které je zdobí. Kromě půllitráčků mám ještě dva další v různých velikostech, takže jsem prostě hodlala doplnit smečku.

Přijíždím na své oblíbené parkovací místo u lesa. Vypínám motor a pozorně se rozhlížím – pokud máte v autě dvě nadšené vlčky a krajina je plná zvěře, naučíte se takové věci nepodceňovat. A ejhle, po kmeni velkého buku, stojícího hned před autem, běží hlavou dolů veverka!

Radostně se usměju, protože za první veverkou následuje druhá, třetí a čtvrtá! Čtyři čokoládově hnědá mláďata sviští po širokém kmeni nahoru a dolů ve víru veselé hry. Vzápětí se rozeběhnou mezi stromy. Fenky vzadu v autě kňučí – honění veverek je nejspíš geneticky zakódovaná psí vášeň. Veverčata se nakonec s mojí pomocí rozmístí po okolních stromech, takže já a psi můžeme vyrazit na vycházku.

Tak jsem nedávno na internetu nahlédla do jedné z mnohých genderových diskuzí na téma rovnosti pohlaví. Spory se tentokrát točily kolem domácích prací. Co je vlastně na domácích pracích tak špatného?

Jsou únavné, nekonečné, otravné a nedávají člověku žádnou úctu. To je podle mě poměrně výstižné, ale zdaleka to není celá pravda. Domácí práce mohou být (občas) i uspokojující, uklidňující a vhodné k přemýšlení. Jen málokterá z těchto prací totiž nějak znatelně namáhá mozek – jakmile se je člověk naučí efektivně zvládat. Jisté uspokojení přináší i (dočasná:)) radost z čistoty a vítězství nad chaosem.

Nemáte taky pocit, že původně s radostí slavený svátek 17. listopadu, pojmenovaný Den boje za svobodu a demokracii, se nám s postupujícím časem propadá do jistých chmur?

Přemýšlela jsem nad tím, proč se dnes tolik lidí s nostalgií ohlíží za klecí, kde sice nebylo nic moc skvělého, ale byla suchá a bezpečná – tedy aspoň pro většinu těch poslušných. Možná to bude tím, že svoboda je drsnější než klec, a zodpovědnost za vlastní život není vůbec jednoduchá.

Dnes to není článek k zamyšlení, spíš bych se chtěla poradit. Souvisí to s podzimem, mlhou a životem bez chodníků.

Jako stálý každodenní řidič jsem zároveň poučený chodec, takže dbám na to, abych byla co nejlépe vidět, pokud musím jít při mizerné viditelnosti po kraji silnice – což je činnost, které se prostě při svém životním stylu nevyhnu. Pasivní reflexní prvky jsou samozřejmostí a musím uznat, že v noci, když mě osvítí reflektory jedoucího auta, určitě vidět jsem.