Je to strašidlo, které narůstá a cení zuby, kdykoliv mu musíte pohlédnout do tváře. Někdy bývají časy, kdy se mu s tichým a opatrným našlapováním dokážete vyhýbat, ale nakonec vás stejně najde. A co víc – ty pohledy se potom vždycky znásobí. O čem to mluvím? Inu o opravách a opravářích!

Já vím, je to stará písnička. Lidi nejsou, služby nejsou. A teď si představte, že jste člověk, který uvažuje o udržitelném životě na této planetě, dává přednost opravám před vyhazováním, a zároveň by byl rád, kdyby kolem něj věci fungovaly. Jo a nejste odborník na devatero řemesel. V takovém případě máte dvě možnosti – buď bojovat se strašidlem nebo zvládnout devatero řemesel.

Minulý pátek k nám Andy s Aniou přivezli děti, jelikož si konečně vybrali náš vánoční dárek – tedy víkend v Krkonoších jen ve dvou. A my jsme si šli užívat… vlastně prázdniny u babičky:))

A bylo to báječné! Patrick měl s sebou nové kolo, takže statečně s dědou vyrážel na dlouhé výlety, při kterých zjistil, že na kole se dá jezdit opravdu všude možně – babičko, my jsme přenášeli kola přes klády!!! To si ve Stromovce neužije:))

Pokud byli kluci někde za dobrodružstvím, užívaly jsme si s Kačenkou po svém. Je to aktivní holčička, která se ráda podílí na čemkoliv, a navíc je disciplinovaná, takže jsme spolu mohly i vařit – našlapovací stolička z Ikey jí dostala čeníšek dostatečně vysoko, aby se mohla aktivně účastnit.

Strašlivá předpověď na víkend! (pravděpodobně se oteplí, ochladí nebo zaprší:)) Meghan podvádí Harryho, jasné důkazy! (příště to bude naopak:)) Prozradila rodinné tajemství! (kdo s kým spal?) Zabití, týraní a znásilnění lidé kam se podíváte!

Když si potřebuju pustit na mobilu internet, jsem zvyklá používat prohlížeč Chrome. Co jsem vyměnila svůj porouchaný mobil za Martinův, zjistila jsem, že můj život bude zřejmě bohatý na nevyžádané informace. Na rozdíl od téhož prohlížeče v Samsungu se mi tady totiž nabízí předpřipravený seznam zpráv – rozuměj, dostávám tam seznam zpráv, které si já nevybírám.

Když jsem s Martinem před dvěma lety poprvé vyrazila na západní pobřeží USA, byl to celý příval nových vjemů. Logicky vedla krajina, ale svůj první kulturní „šok“ jsem překvapivě zažila na silnicích – ty jo, v čem to tu lidi jezdí? To nejsou auta, to jsou náklaďáky!

Tedy abych nelhala, pro první dojem jsem vůbec nemusela vylézt na silnici – stačila mi podzemní garáž půjčovny aut na letišti v San Franciscu a Toyota 4Runner, kterou jsme si půjčili. Už i do tohoto auta – v USA bych ho nazvala autem střední velikosti, řekněme L – jsem musela vylézat, ideálně se přitom něčeho chytit (třeba volantu:)) a z auta dolů jsem seskakovala. Já vím, jsem osoba nevysoká, ale tohle auto také nemá schůdek – ten mají až ta o číslo větší:))

Tohle téma mi navrhla Sharka, když mi poslala odkaz na článek, kde se autor zaobíral myšlenkou, zda ochucovat či neochucovat psovi granule. Napadlo mě, že s granulemi se váže víc podobných otázek, takže vám vlastně dnes nabídnu zvířecí mlsotník:))

Já jsem se s granulemi potkala v červnu 2001, kdy jsme si z chovatelské stanice dovezli maličké Nazgúly s pytlem granulí – tehdy to tuším byly štěněčí Chicopee. V té době jsme měli už jedenáct let jezevčíka Maxe, kterému jsem – jak bylo tehdy zvykem – vařila. Občas dostal nějakou konzervu, to když jsme byli na cestách a jeho nadšení bylo velmi střídavé. Vzhledem k tomu, že to byl mlsný mizera, mě vůbec nenapadlo nějaké granule zkoušet.

Minule jsem narazila na článek, kde autorka rozebírala těžký úděl maminek, které se snaží o respektující výchovu. Nejenže jsou pořád uštvané, ale navíc jim málokdo rozumí a mívají spory s babičkami, které jejich metody nechápou, a už vůbec se jim nechce k dětem přistupovat stejným způsobem. Článek se jmenoval Proč nikdy nebylo těžší být matkou. Přitom se autorka opravdu snažila být objektivní a já jsem přemýšlela nad tím, co mi v něm chybí. Až jsem na to přišla.

Minulý čtvrtek jsem byla ve městě – ve Dvoře Králové nad Labem – když jsem nejednou uslyšela bubny. Jak krysy chodily za krysařovou píšťalkou, tak já chodím za bubnováním, takže jsem vyběhla od švadleny, kde jsme vedly řeči, a šla zjistit, o co jde.

Po ulici jel kočár tažený párem krásných vraníků – to bylo první ach! Miluju koně a za pěkným vraníkem se vždycky ohlédnu:)) Druhé ach bylo ještě mocnější – za kočárem šla parta mládenců s bubny a jak ti bubnovali! No dobrá, bubnovali docela normálně, ale moje srdce prostě na bubny slyší. A teď si představte, když čekáte další obyčejný všední den a najednou vám do něj vjedou koně a bubeníci – to si duše okamžitě porozkvete!

Naše putování americkým západem pro mě mělo jednu ne úplně ideální stránku a tou bylo kupodivu jídlo. Zkrátka – nechutnalo mi. Většinou.

Ne, že by za to „mohlo“ americké jídlo, spíš to byla kombinace několika vlivů. Tak jednak jsme se většinou pohybovali po všelijakých pustinách a nakupovali v malých městech, což logicky omezilo nabídku. Za druhé jsme si často kupovali jídlo tak, abychom ho mohli jíst venku nebo v autě, tedy styl piknik, neměli jsme možnost si sami vařit. No a za třetí, můj žaludek už také nesnese všechno a jsem zmlsaná obyčejným dobrým jídlem.

Nastal čas vysoké trávy. Díky dešťům je letos opravdu pěkná, vysoká – a dokáže schovávat všelijaká překvapení. Dokonce i v příkopech a nemyslím tím odpadky, které tam odhazují hm… nehodní lidé. Protože právě v tuhle dobu se ve vysoké trávě schovává krása:))

Nejdřív jsem šla a jen se dívala. A usmívala. A pak mě napadlo – musím to lidem ukázat! Dnes ne každý chodí po silnici a z auta do příkopů nevidíte. A pokud do něj vidíte, jste málokdy v situaci, abyste si to užívali:))