Máme advent, blíží se Vánoce a nastává čas zranitelnosti. Není to překvapující, vždyť jde snad o jediné období roku, kdy existuje nesmírně silné společensky podmíněné očekávání, které se však ve skutečnosti ne vždy vyplní.

Co tedy očekáváme? Měli bychom zažívat klidný advent, věnovaný rozjímání, radostnému těšení, přípravě dokonalých Vánoc a pomoci druhým. V rámci oné radostné atmosféry je žádoucí napéct vánoční cukroví – a užít si to, a také důkladněji uklidit – to si už naštěstí užívat nemusíme.

V listopadu jsem musela definitivně vzít v úvahu špatnou zprávu – moje laserová tiskárna se patrně dopracovala k technologické verzi Alzheimerovy choroby. Nejdřív ji nemohl najít počítač, ale to spravil nový kabel. Potom si při skenování nebyla jistá, zda má usb konektor a našla ho tak dvakrát z deseti pokusů.

Ok, byla jsem trpělivá – ten stroj mi sloužil devět let, člověk se má trochu snažit o pochopení. Ovšem když krátce na to prohlásila, že nemá, prostě fakt nemá tonery, zvlášť ten černej, co jsem jí ho koupila před měsícem, tak mi došla trpělivost. Přišel čas pro novou tiskárnu.

Letošní úroda jablek byla… diskutabilní. Na jedné straně těch jablek bylo opravdu hodně, ale na druhou stranu byla po většinou velmi špatná. Napíchaná od hmyzu se jablka kazila už na stromech – člověk utrhl na pohled krásné zdravé jablíčko, s chutí se zakousnul a ejhle, už bylo obsazené.

Těžko říct, jestli to bylo tím strašným suchem, nebo bylo sucho jen jeden z důvodů. Každopádně třeba naše mladá jabloňka Šampion byla letos obsypaná – leč jablíčka měla velikost rynglí a většina jich popadala ještě předtím, než skutečně dozrála. Přitom loni měla jablka jak malovaná, pěkně velká.

Zatímco západ naší země se klouzal v pátek, tak celému území a východu republiky zvlášť tuto zábavu určili meteorologové na neděli až pondělí. V neděli jsem potřebovala jet do Rožnova – čím dřív tím líp, přičemž v sobotu jsem byla v Praze. I pravila jsem sama sobě přísně: tentokrát se zabalíš efektivně a žádné pobíhání, jako když se chystá chudý král do boje!

Takže první mě napadlo, kde vlastně vzala moje maminka tohle svoje oblíbené přirovnání? A proč to chudému králi má trvat dlouho nebo přitom má dělat zmatky – co by potom dělal bohatý král, který má všeho víc? Hm. Inu, ten na to má lidi, kteří to promyslí a věci hned jdou líp! Takže jsem došla k názoru, že tentokrát budu taky přemýšlet, když už na to balení nemám celý den:))

Dívala jsem se na svoji skromnou zásobu brambor a přemýšlela, jaké koupím příště. Co nejsou děti doma už nezažívám podzimní „plnění spíže“, kdy jsem nakupovala brambory po velkých a cibuli po menších pytlech. Malé množství, jaké nám teď stačí, však nahrává jiným možnostem – třeba ochutnávat různé odrůdy:))

Po celá léta jsem byla věrná odrůdám, které si zvolil k pěstování náš soused. Doteď nevím, jaké brambory jsem vlastně jedla, jen vím, že většinou byly žluté a vždy velmi dobré – a skvěle skladované. Odebírala jsem je po pytlích a byla to všeobecně výhodná dohoda.

„Jestlipak umíš zazpívat Rožnovské hodiny?“ zeptal se mě, zcela typicky, můj otec poté, co jsem mu oznámila, že Martin dostal práci v Rožnově pod Radhoštěm. Jsem poslušná dcera, takže jsem odzpívala žádané a dostali jsme tak otcovské požehnání pro dobrodružství na daleké Moravě:))

Poprvé jsme se byli podívat v Rožnově a okolí v srpnu. Bydleli jsme i se psima v pohodlném penzionu v Trojanovicích u Frenštátu pod Radhoštěm a celý týden v příšerném vedru pilně zkoumali terén. Celé roky jsme Rožnovem pouze projížděli cestou na Slovensko, takže jsme měli co objevovat.

Dívala jsem se na obrázek krásné ženy v bílých plavkách, elegantně naaranžované na jakémsi kameni, a popuzeně četla titulek, který článek s obrázkem uváděl: „Jak stárnout s grácií.“ Ona dáma na šedesát opravdu nevypadala – popravdě většina normálních žen tak, jako ona, nevypadá ani ve čtyřiceti. Snad napoví, že to bývala modelka.

Přemýšlela jsem o tom, odkud pramení moje pobouření. Vždyť znám účel titulků a bývám proti nim odolná. Tentokrát se však nadhled nedostavil a mě došlo proč – bylo to osobní. Něco ve mně rozzlobeně vykřiklo: Jak souvisí krása s uměním stárnout? Znamená to snad, že většina normálních lidí nemá šanci k onomu „stárnutí s grácií“ dospět?

Minulý pátek jsme se sešli u Lucky, protože bylo třeba vyzkoušet mnou navržené kulisy, což znamenalo umístit veliký dvojdílný banner na rozkládací konstrukci. Poté, co jsme s pomocí našich mužů úspěšně zvládli nástrahy montáže – a řekli si, jak bychom to příště dělat neměli – jsem si stoupla před hotové dílo a úspěšně zadeklamovala první věty z nové hry.