Dagmar Ruščáková

BTW: Divokým západem (2) – Arizona ne až tak turistická

První kontakt s „divokým západem“ a indiánským řekněme uměním, jsem absolvovala na benzínové pumpě – proto ty uvozovky u umění. Měli tam vedle té funkční ještě i stylovou místnost s drobnými reáliemi (úžasná kamna:)) a ala indiánskými upomínkovými předměty.

 

Něco vám řeknu. Já jsem velmi odolná vůči jakkoliv prodávaným suvenýrům, ale tady jsem musela Martina radši upozornit, že mí nadšené „Jé, koukni!“ neznamená, že to všechno chci koupit:)) Zde prezentovaný „indiánský“ styl snad má odpovídat hlavně umění lidí z kmenů Hopi a Navajo a mě prostě nadchnul. Možná jsem tu žila v předchozím životě, nebo tak něco. Barvy, tvary… a použité materiály. Kůže, kvalitní látky, z čeho byly šperky s modrými nebo oranžovými kameny nevím (vypadalo to jako stříbro, ale určitě nebylo – to by bylo ještě dražší:)), ale byla bych tam nakoupila – na první pumpě! (Pozn. Později: byla to výjimečná nabídka, jinde je to mnohem horší, tam jé nevolám:))

BTW: Divokým západem (1) – Las Vegas

Ten nápad nebyl nový, jen na něj musel přijít ten správný čas. Takže dva roky po „expedici Kalifornie“ přišel čas na „expedici Divoký západ“:))

 

 

Byla to dlouhá cesta – od domu k hotelu v Las Vegas cca 23 hodin. Nejednou mě napadlo, že doma je taky hezky… minimálně nemusím neustále čekat v nekonečných frontách na cokoliv. Kdokoliv častěji létá, mi dá nejspíš za pravdu – sám let obvykle bývá podstatně menší otrava než to ostatní kolem. I když… pokud let trvá víc než deset hodin a vám připadá, že vaše tělo bolestně zkamenělo do tvaru sedadla, které je v každém autobuse veřejné dopravy větší… tak vám hodinové čekání na imigrační kontrole připadá jako vzrušující tělocvik.

BTW: Darovaný čas

Rozhodla jsem se, že to zkusím. Proč bych to nemohla zvládnout? Není na tom konec konců nic extra těžkého. Prostě vydržím pár dní nespěchat.

 

 

To bylo tak. Původně měly děti, vnoučata Patrik a Kačenka, přijet na víkend – mladí si mysleli, že se přestěhují v pátek a do konce víkendu to doladí. Jenže víte, jak je to s plány. Vůbec, když zahrnují různě dlouhé doby pro úřední rozhodnutí, a ještě se do nich zamotá rekonstrukce bytu? Inu, jeden problém tam, druhý hned vedle něj a stěhování se mladým posunulo tak, že u nás děti zůstaly až po Velikonocích.

BTW: Ve váze

S únorem, který kdysi býval obdobím úmorné zimy, ve mně začíná klíčit touha po barvách. A to po barvách květin.

 

 

 

Po dlouhém a tmavém podzimu pro mě bývá leden jasnějším a radostnějším měsícem – ideálně má být bílý, třpytivý, ledově mrazivý. Podobně by měl vypadat i únor. No… měl by, ale s tím, jak se klima vyvíjí, nebývá třpytivě bílý a mrazivý, ale blátivě studeně vlezlý. Naděje na mráz (takovou zimu mám ráda) se s každým dnem rozplývá, takže člověk začne – kalendáři navzdor – toužit po jaru.

BTW: Veselé Velikonoce

Milí čtenáři, přeju vám ty nejkrásnější Velikonoce – ať už je oslavíte jakkoliv. Jako křesťanské svátky, svátky jara nebo příležitost jet na první jarní delší výlet.

 

 

Má být krásně (no, zapršet by fakt mohlo, ale co naděláme:)), takže je naděje, že by mohla většina plánů na volné dny vyjít – aspoň z hlediska počasí. My jsme doma, v pondělí přijedou děti a zůstanou tu se mnou ještě dva dny – bude veselo!:))

BTW: Třídění

Stála jsem v koupelně a upřeně se zadívala na kelímek se zubními kartáčky. Věděla jsem jistě, že v Domě už vlastně bydlíme jen dva, tak jak je možné, že jich tam už je zase tolik? Dokázala jsem spolehlivě odlišit ty naše, ale rozklíčovat zbytek se mi nepodařilo. Kam se vlastně vypařilo pravidlo osobních barev?

 

Osobní barvy jsem členům rodiny přidělila už před lety, když mi lezlo na nervy nepředvídatelné množení používaných zubních kartáčků, stejně jako našpiněných ručníků. Zdálo se, že moje mužstvo je natolik zahleděno do vesmírných událostí, že je nad jejich síly si pamatovat, nejen jaký mají aktuální ručník, ale i aktuální kartáček, byť ten se mění podstatně méně často než ručník.

BTW: Když na vás mluví stroj

Není to tak dlouho, co mi pod kapotu vlezla mlsná kuna a okousala v motoru jeden z kabelů. Auto naštěstí zůstalo pojízdné – byť jen podmínečně. Když si v servisu technik sedl za volant a naběhl palubní počítač, tak se na mě ten chlapík podezíravě podíval a zeptal se: „Vy to máte anglicky naschvál?“ Přikývla jsem.

 

To je totiž tak. Součástí palubního počítače je i navigace, která přejímá jazyk z celkového nastavení. A navigace na řidiče mluví. Pokud jedete daleko a cestu neznáte, je s vámi takový hlas spoustu hodin. Navíc vás ten hlas… řekněme si to upřímně… komanduje. Je tedy poměrně důležité, aby vás pokud možno nerozčiloval už sám o sobě.

BTW: Jen se tak trochu zasmát

Na radnici ve Dvoře Králové nad Labem uspořádalo místní městské muzeum výstavu kreseb Jiřího Wintera – Neprakty. Nemohu říct, že bych vymetla každou výstavu, která se ve Dvoře objeví, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít.

 

 

Odjakživa mám ráda kreslené vtipy. Kresba dodává vtipům další kouzlo a někdy se zcela obejde i beze slov. A dvojice Švandrlík – Neprakta u mě vždy vedla. Mám doma i celou knížku jejich vtipů – jsou chytré a dokonale nakreslené. Těch všelijakých překvapivých detailů, které tam člověk najde! Však byl Jiří Winter neuvěřitelně vzdělaný člověk.

BTW: Jdu chodit!

Když jsem jela včera ráno do města, ustrojila jsem se… sportovně. Hůlky mám v autě trvale. Měla jsem totiž své plány. Až vyřídím nutné pochůzky, nevrátím se rovnou domů, ale půjdu chodit. Aby to psice nevěděly!

 

 

To je tak. Mám poměrně velké potíže s bederní páteří a chůze s hůlkami je v podstatě jediný tělocvik, který si můžu dovolit. Pokud chci mít aspoň nějakou kondici a nenechat vyrůst stávající omezení nepříjemným směrem, musím chodit. Potíž je v tom, že chůze s hůlkami odpovídajícím terénem a tempem se prostě neshoduje s požadavky psí vycházky.

BTW: Rozhodování nosem

Stačí pootevřít dveře a okamžitě mě napadne – ach, takhle nejspíš voní hřích! :) Ne, nelezu do podivných institucí, jen jsem přišla v Rožnově ke svému oblíbenému pekařství. Kdybyste jen věděli, jak nádherně to tam vždycky voní!

 

Když přijdete ve vhodný čas, tak je vám hned jasné, kde se ta vůně bere – rovnou v obchodě je trouba, kde se pečou čerstvé frgály. Takže když vlezete do přívětivého prostoru plného úžasných vůní, je velmi těžké koupit jen nějaký ten celozrnný rohlík! Minule za mnou do dveří vešla zjevně uspěchaná paní, tak jsem ji ráda pustila před sebe: „Jen jděte, já stejně ještě nevím, co chci,“ pravila jsem ušlechtile, přičemž moje mlsná duše přesvědčivě šeptala – všechno… aspoň ochutnat! :D

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD