Byla to dlouhá noční cesta, tři hodiny nepřetržitého soustředění – vůbec na úseku z Mohelnice do Hradce Králové. Přitom jsem ještě za Valašským Meziříčím zastavila na benzínce a pokusila se ji vyhnat. Marně.

Schovala se do průduchu, kterým se ofukuje přední sklo. Pokud byla kolem nás více méně tma, byla v klidu, ale jak jsme se dostaly do míst s veřejným osvětlením nebo proti jela obzvlášť hustá kolona svítících vozidel, usilovně lezla sem a tam. Neustále v mém zorném poli! (*kletba!*:)) Takže se mnou nakonec dojela až domů a já tak neúmyslně obohatila genofond… místní muší populace.

No, víš přece, o kom mluvím? Takovej vysokej, bydlel u nás ve vchodu. Nosil pořád placatou čepici, mluvil nosem a jeho manželka každou chvíli zapomínala klíče. Fakt si nepamatuješ? Jmenoval se nějak od t… no tak… t, t… Standa to byl!

Myslím, že tuhle situaci někdy zažil každý. Úplně někoho nebo něco vidíte před sebou, i na detaily si vzpomenete, ale to jméno! Vlastní paměť si s námi hraje na schovávanou. Tuhle nabídne záblesk, tady cípeček informace, aby nás držela ve střehu a nenechala nás stíhání vzdát. Jaké je to potom zadostiučinění, když se lov na jméno povede!

Když jsem před časem napsala do článku, že v oblíbeném playlistu mé tříleté vnučky Kačenky figuruje na jednom z prvních míst Mobyho písnička Extreme ways, které říká podle začátku refrénu „oubejb“, reagovala jedna ze čtenářek s jistou nevírou: „Neříkej mi, že těm dětem pouštíš Agenta bez minulosti!“

Ujistila jsem ji, že mě to nenapadlo, jde jen o soundtrack. Nedodala jsem, že sedmiletý Patrick se mnou zhlédl trailer k poslednímu dílu tohoto napínavého akčního příběhu a moc se mu to líbilo. V dalších komentářích pod článkem se potom opakovaně objevovaly názory, že s malými dětmi by bylo lepší poslouchat jinou hudbu. Takovou… milejší. Dětštější.

Ležely na zapékací misce jako červené křemílkovské čepičky v mechové zahrádce a já mlsně dumala, co to může být. Kapie jsem poznala, ale čím jsou plněné a v čem zapečené? Hm, že bych to ochutnala?

Musím se přiznat – trpím gastronomickou zvědavostí. Není to úplně totéž, co mlsota, protože zatímco mlsoun si vybírá lahůdky jeho půnebí lahodící, zvědavec zkouší vše, co podráždí jeho fantazii. Což může končit všelijak – například i touhou to podruhé do pusy nevzít:))

Jdu mezi regály svého oblíbeného obchodu, když mi oči padnou na známý obal – podívejme se, křupky arašídové! A velké balení. Usměju se a bez váhání jeden balíček vložím do košíku. Dnes máme zkoušku divadla, křupky budou potřeba. Nějak se za ty roky staly naším oficiálním zkouškovým povzbuzovadlem:))

O pár hodin později sedím nad scénářem a dělám velkou revizi. Naši novou hru Vánočnice jsme sice před karanténou stihly hrát jen třikrát, ale i tak se původní scénář hemží vepsanými poznámkami. Potíž je v tom, že po předlouhé pauze mi některé zkratkovité shluky slov nedávají moc smysl. Usilovně si snažím vzpomenout, proč se třeba tady na tomto konkrétním místě lidé vlastně tak smáli? No jo, to bude těch vesnických horních deset!

Dívám se na ty krabice s pocitem jisté beznaděje. „Tyhle tři musíš projít ty, jsou to tvoje věci,“ říká můj muž, stojící uprostřed jiných otevřených krabic. Kývnu a snažím se vypadat jako rozumný člověk, i když uvnitř své hlavy kvílím – nenávidím přerovnávání a třídění starých věcí! Snadněji se jich zbavuju. Můj muž mě dobře zná, takže rovnou dodává: „Co by řekli naši potomci, kdybys vyhodila nějaký dědičný poklad?“

Urychleně jsem se přesunula do jiné místnosti, dál od krabic a zakrytého nábytku. Přitom to začalo tak nevinně – výměnou oken. Ovšem potom se to už logicky řetězilo. Když měníte špaletová okna za plastová, je u toho spousta zedničiny. Za výměnou tedy… logicky… následuje malování. Což je dohromady spousta nepořádku!

Jedu na kole, kolem se horkem tetelí vzduch. Les ospale mlčí, pole nasává žár letního poledne. Ještě kousek, poslední kopeček a zatáčím ze silnice k místnímu koupadlu. Voda zrcadlí zářící nebe, na trávnících polehává jen pár lidí, nikdo momentálně neplave. Nemohla jsem si vybrat lepší dobu!

Zastavuju kolo poblíž betonových schodů do vody a opřu ho o stojánek. Z brašny na nosiči vytáhnu ručník a přehodím ho přes rám. Plavky mám na sobě, tak jen vyklouznu ze sandálů, shodím tričko a leginy, oboje přehodím přes kolo a konečně se dočkám – jdu do vody.

Pokud se chcete poněkud zlomyslně zasmát nebo si připomenout, že člověk pochází z opice, stačí se podívat na někoho, komu přistál ve vlasech kloš. Nebo kloši. Jen se nesmějte moc nahlas, protože až se onen chudák té hnusoby zbaví, mohl by mít nutkání vám ublížit.

Kloš, vlastním jménem kloš jelení, je otravná moucha vypadající jako klíště. Zrovna teď mají dobu rojeníčka rojení… a pokud chodíte do lesa, je opravdu problém se jim vyhnout. Aspoň u nás.

Dívám se s něhou na svoji malou skalku. Mám ji už několik let, mezi pískovcovými kameny roste několik druhů skalniček. Je to půvabné zákoutí, ale… Alpské louky to opravdu nejsou!

V Alpách jsem byla v životě několikrát, v létě i v zimě, ale nikdy v době kvetoucích vysokohorských luk. Až letos v červenci jsme před vytrvalým deštěm v severní části Alp utekli do Dolomit a já konečně na vlastní oči viděla to, po čem jsem toužila už kdysi dávno, když jsem poprvé četla knížku Heidi, děvčátko z hor. Koberec různobarevných alpinek v jejich přirozeném prostředí.