Stojím za kuchyňským oknem a sleduju rej na ptačím krmítku. Tedy vlastně krmítkách, protože od podzimu získala restaurace Na šeříku nové prostory. Moderní, účelné, doporučené českými ornitology, jak se psalo na obalu. Krmení v něm zůstává suché, dávkuje se postupně a nemůže si ho zabrat žádný uzurpátor. Copak si o něčem takovém myslí ptáci?

Naše ptactvo nebeské žije v krajině, kde je pořád ještě dost zdrojů potravy. U nás pod horami sice také máme poměrně velká pole, ale třeba proti Polabí je jich mnohem méně, zatímco všelijakých divoce zarostlých roklí a remízků tu máme naopak podstatně víc. Vedle zahrad tu jsou kolem vesnic i sady, silnice lemují prastaré ovocné stromy, kolem jsou (pořád ještě) živé smíšené lesy. Tady zatím není ptákům příliš ouvej.

Už je půlka března a u nás pod horama byl jen jeden jediný den, kdy jsem vklouzla do jarních botek a vyrazila do města! A to jen proto, že jsem jela zrovna nahrávat dolů, do mírnější a přívětivější časti Polabí – tedy do Hradce Králové. U nás v lese stále ještě najdete sníh led a já si říkám – jak dlouho ještě budu zcela a kompletně na kličky?

Vyjíždím na dálnici od benzínky, zařazuju se mezi kamiony a hlídám si mezeru k vjetí do levého pruhu. Ve chvíli, kdy mám volno, dávám blinkr a vyjíždím. Přesto než stačím zrychlit – a že moje auto zrychluje lehce – mám za sebou nalepenou velkou bílou dodávku, která na mě bliká a najíždí tak blízko, jak jí jen moje tažné zařízení dovolí.

Opravdu jsem nebyla pomalá, takže to znamená jediné – řidič vzadu vzal moji snahu vjet před něj jako osobní urážku, maximálně zrychlil a teď mám na krku magora. Jakmile to šlo, zařadila jsem se vpravo a nijak mě nepřekvapilo, že ten tak spěchající řidič najednou jede vedle mě a snaží se mě zatlačit do krajnice. Vzápětí se zařadil přede mě a zpomalil tak, že jsem musela podřadit.

Procházím jídelnou a s potěšením se zadívám na svůj ubrus. Na režném podkladu je rozkvetlá louka. Žádné divoké barvy, ale podobný klid a radost, jako když se díváte na vázu s chrpami a kopretinami. Po takovém ubrusu jsem toužila už dávno, ale přišla jsem k němu až s koupeným šicím strojem, protože takto… neformální… látky se pro konfekční ubrusy nepoužívají.

Nikdy bych neřekla, že mi zrovna na něčem takovém může záležet. Jako mladá jsem ubrusy neřešila. Potom jsem měla malé děti, takže jsem v zájmu zachování duševního zdraví na spoustu let zrušila ubrusy úplně a výtvarně se u stolu realizovala pomocí různých prostírání.

Když se tuhle našimi médii mihl návrh na povinnou otcovskou dovolenou, neodolala jsem a nahlédla do diskuzí pod články. Spektrum názorů bylo předvídatelné, ale jeden mě přece jen dostal. Jakási žena si tam totiž stěžovala, že muž přebalující své malé dítě pro ni není dostatečně mužem.

Hm. Jako první mě napadlo, že to pod ženským nickem napsal muž. Tomu bych se nedivila. Po tisíciletí existence patriarchátu byli synové odebíráni v určitém věku matkám a podrobováni všelijakým, často drsným praktikám, aby se zbavili ženského vlivu a vyrostli v opravdové muže.

Kruh podivných postav kolem mě vířil v divokém tanci, i když jsem neslyšela žádnou hudbu. Barvy se míhaly, kostýmy byly opravdu podivné. Vypadalo to jako moderní scéna z Kouzelné flétny. Najednou se přede mnou zastavila dvojice – muž a žena, kteří byli oblečeni v zelenobílém a zaujali mě především naprosto příšernými hučkami, které měli na hlavách. Podívali se na mě, načež žena s úšklebkem pravila: „No, co se divíš? Jsme přece nejošklivější měsíc!“

Dívám se na fotku novorozeňátka a srdce mi jihne – další člen rodiny je na světě! Zkoumám maličký obličejík. Na prvních fotkách je ještě znát jisté rozladění, však se mu od maminky vůbec nechtělo. Ale za pár dní už vidím spokojené miminko, které na první pohled vypadá úplně jako můj děda! Nebo jeho starší bráška v tomtéž věku.

Usmívám se, protože tuhle hru už důvěrně znám. Začíná to zkoumáním, zda je nový přírůstek víc po mamince nebo tatínkovi, přestože všechna miminka v naší rodině jsou nenápaditě modrooká a blond – tedy, jakmile jim nějaké vlásky vyraší. Potom už to jde samospádem. Všichni se zájmem sledujeme výskyt nápadnějších rodinných rysů a talentů, aby to někdy za pár let obvykle vrcholilo zvoláním: „To mi teda řekni, po kom to dítě je! Já jsem nikdy nic podobnýho neprováděl!“

Vystoupila jsem z auta, motor jsem zatím nechala běžet. Dívala jsem na čumák směřující do výše a zadek zabořený ve sněhu. Psi mě z kufru auta se zájmem sledovali. Tak jo, to bychom měli. Co teď?

Začalo to nevinně. Bylo to v úterý, druhý den oblevy, když jsem se rozhodla jet se psima na Zvičinu – tam bude určitě chladněji a nepřerušená sněhová pokrývka (čti: po vycházce čistí psi). Jela jsem tam oklikou přes Bílou Třemešnou a obě Brusnice, protože jsem potřebovala cestou koupit další pytel slunečnice pro ptáky. Cestou nahoru na kopec jsem si u odbočky na Miletín všimla hlídkujícího vozu policie – no jo, hranice okresu je odtud kousek a my ze zamořeného Trutnovska ven nesmíme.

Sleduju svůj odraz v zrcadle a najednou se musím smát. V jedné ruce držím kadeřnické nůžky původně koupené na stříhání psa a v druhé pramen svých vlasů. A váhám. No a teď se směju hlavně proto, že vím, že ty vlasy nakonec skutečně ustřihnu. A budu muset žít s výsledkem:))

Původně jsem chtěla tento článek nazvat koronavlasy, ale pak jsem si řekla, že vás nebudu děsit okamžitou představou, že je tu nějaký další následek toho zatraceného čínského viru. Název epi-vlasy znamená vlasy v době protiepidemických opatření, kdy člověk na jejich úpravu zůstal tak nějak sám. Pokud samozřejmě nemá kadeřnici v rodině. Nebo mezi blízkými přáteli.

Akce suchý únor, tedy snaha některých lidí nepít v únoru alkohol, má poměrně vysokou odezvu – aspoň se o tom mluví i mezi lidmi, které znám, nejen na Facebooku:)) Tato základní verze se mě nijak netýká, ale co kdyby ta suchost spočívala v jiném zákazu? Co kdyby šlo třeba o… kávu???

Alkohol ve svém životě nezavrhuju, sem tam si skleničku něčeho ráda dám. Zvláštní je akorát to, že skoro neznám takový ten rozjařovací efekt, kvůli kterému lidé alkohol pijí. V mém případě se mi chce po alkoholu velmi brzy spát, a pokud bych s pitím ani potom nepřestala, udělá se mi špatně Navíc většinou během dne řídím a večer ráda píšu – tím myslím, že tvořím. Vzhledem k tomu, že psát po alkoholu mohu jen těžko (usnu:)), moc času na nějaké pití mi v normálním životě nezbývá.