Tak jsem kdesi na netu četla, že letošní barva Vánoc je bílá, doplněná jemně pastelovými tóny, zejména jemně zelenou a ledovou modrou. Druhou barvou letošních Vánoc je prý fialová – tedy pokud chcete být in.

Pravda je taková, že náš stromek nikdy nebude in. Protože musí splňovat příliš mnoho přání, než aby mohl dostat nějaký módní šmrnc. Lpím totiž na starých rodinných ozdobách, a kdyby některé z tradičních kouliček na stromku chyběly, nesla bych to poměrně těžce.

„Uvolněte paže, protřepejte ruce, povolte kolena a pořádně dýchejte!“ Potáceli jsme se sálem, a protože jsme si vedle všeho ostatního snažili uvolnit i čelisti, vypadali jsme jako banda veselých a totálně opilých zombie. Pokud by se na nás někdo koukal z okna protějšího domu, těžko by ho napadlo, že právě absolvujeme seminář jevištní řeči a techniky…

Když mi někdy z kraje podzimu přišel mail od Jaroslava Součka ze královéhradeckého Impulsu s nabídkou vzdělávání pro amatérské divadelníky, zajásala jsem. Hrajeme divadlo čtvrtým rokem, ale zatím jsme se musely všechno učit samy – obvykle ze svých chyb. Vzdělání v oboru je přesně to, co potřebujeme. I nemeškala jsem a všechny členky Dedivadla jsem na kurz přihlásila.

Večer je tmavý a mlžný. Sjíždím z hlavní na osamělé okresky, zapínám dálková světla a svoji vlastní ostražitost přepínám na maximum. Je to nezbytné – když nechci jet rychlostí volského spřežení a zároveň dojet domů bez ztrát na životech.

Tma za hranicí světel může skrývat kohokoliv, takže střehnu na rudě zářící body kolem obou krajnic. Někdy si říkám, že kdyby rudé body znamenaly upíry, jak je zvykem v pochybných románech, bylo by o starost míň – ti by se přejet nenechali:))

Blížící se Vánoce vyvolávají v lidech plno všelijakých pocitů. Malé děti se nezřízeně těší, ty větší se obvykle potácejí mezi nadějí a pevně pěstovanou skepsí – doufají, že pod stromečkem najdou vytouženou věc, ale zároveň se snaží bránit před možným zklamáním pro případ, že to Ježíšek nezvládne podle jejich představ.

Ženy se v tuto dobu obvykle snaží statečně říkat, že se nenechají nějakými Vánocemi uštvat, ale přesto se tempo zrychluje a čas nějak záhadně mizí. Pokud si odmyslím pečení cukroví, které opravdu není mojí doménou, tak mi na Vánocích připadá nejtěžší – ale taky nejhezčí – vymyslet každému ten nejvhodnější dárek.

„Chceš jít ven?“ Trpělivý pohled černé Berry mi připomíná zbytečné otázky v kriminalistice. „Pokud stojím u dveří, tak samozřejmě chci jít ven!“ říkají mi její temně čokoládové oči. Otevřu tedy dveře do předsíně a pak dveře ven. „Tak račte, madam,“ vybídnu psici. Ta vystrčí hlavu ven ze dveří a zjistí, že prší. Takže se otočí a vzápětí chce, abych otevřela dveře zpátky do chodby Domu. „Změnila jsem názor,“ praví důstojně a odebere se na pelech.

Nemáte taky pocit, že původně s radostí slavený svátek 17. listopadu, pojmenovaný Den boje za svobodu a demokracii, se nám s postupujícím časem propadá do jistých chmur? Natož, když svátek vyjde na neděli a lidé si tak ani neužijí volný den.

Přemýšlela jsem nad tím, proč se dnes tolik lidí s nostalgií ohlíží za klecí, kde sice nebylo nic moc skvělého, ale byla suchá a bezpečná – tedy aspoň pro většinu těch poslušných. Možná to bude tím, že svoboda je drsnější než klec, a zodpovědnost za vlastní život není vůbec jednoduchá.

Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu: když jsem byla u maminky, říkali její kolegové – podívejte se na ni, celá maminka! No, a u tatínka jsem zase byla celá tatínek. Přitom jsem si byla jistá, že jsem to pořád já!

Teprve jako mnohem starší mi došlo, že lidé v mých rysech prostě hledali a nacházeli to, co znali. Bylo to snadné, protože v naší rodině se geny mezi dětmi a rodiči rozdělily tak nějak rovnoměrně – ani já ani můj bratr jsme nebyli výslovnou kopií jednoho z rodičů.

Zvonění budíku rozbíjí ticho i spánek a vykřikuje něco o povinnostech. Zavrtávám se hloub do vyhřátých peřin. Ach, to je krása zůstat ještě zachumlaná! Ten budík totiž není můj. Jsem vzhůru, ale nemusím hned vstávat, takže si mohu užít tu nečekanou chvilku pohodlí a přemýšlím o peřinách.

Moje zkušenosti s opravdovými peřinami sahají do mého dětství u krkonošské babičky. Stará chalupa tehdy bývala vlhká a studená, teplo pod peřinou životodárné. Jenže tu byla potíž – veliká duchna měla tendenci velkoryse hromadit hřejivé peří nasypané ve volné sypce především po obou stranách mého těla a přímo na mě ho zůstávalo jen malinko.

„A fakt by se s tím nedalo nic dělat?“ zněla moje toužebná otázka v ordinaci u oční lékařky. Shovívavě se na mě podívala, hezky se usmála a pravila: „Ne, nedalo.“ Nedodala „ve vašem věku“, i když jsem věděla, že v tom je ten problém. Aspoň to.

Ne, nešlo o žádnou závažnou diagnózu. Poté, co přišla na to, že moje „slepé“ dny mi dělá zánět víček, jsem pro jistotu prošla několika dalšími vyšetřeními. Všechna dopadla výborně, nemám si na co stěžovat. Až na to koukání na blízko. Kdybyste věděli, jak moc mě to rozčiluje!