Dagmar Ruščáková

BTW: Jak jsem vypnula vítr

Nemáte taky pocit, že se u nás z větru stává nějak moc často ničivý fenomén? Tedy, ne že by předtím nefoukalo, ale když vezmu jenom letošek, tak byly nejméně čtyři zapamatování hodné vichřice, jedna z nich v našem kraji opravdu ničivá. V lese chodím kolem desítek vývratů, na loukách u Labe jsou pořád čerstvé popadané velké větve z listnatých stromů.

 

A tak si říkám, jestli je to jenom mojí bídnou pamětí, či pamětí zrádně zkreslující fakta, nebo skutečně jsou potíže s větrem urvaným ze řetězu častější? Letos jsem si už několikrát kvůli větru dala sama stopku, pokud jde o procházku v lese a vždy jsem pak viděla, že to bylo rozumné rozhodnutí. Na svých chronicky známých trasách celkem přesně poznám nově popadané větve – případně stromy.

BTW: Záděra

„A kruci! Záděra! Jak a kdy se mi to vlastně povedlo?“ Koukám na maličkou ranku hned vedle nehtu na palci pravé ruky a preventivně vzdychám. Ne proto, že by to tak bolelo, ale proto, že mě to bude otravovat.

 

Dlouholeté zkušenosti mě naučily, že na rukách – a zejména na té pracovitější – se musejí drobné ranky dobře ošetřit, protože v opačném případě mají tendenci se bolestivě pomstít. Přitom stejná ranka třeba na předloktí by měla těžkosti vůbec na sebe upozornit!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU (49): Kominická štětka

Vešly jsme s paničkou do parku a ona najednou zapnula radar na plno. To poznám! Vždycky následuje změna směru a nějaká událost. Bylo tomu tak i dnes: po cestičce kráčela paní Marta a vedla na vodítku kominickou štětku.

 

Než jsem stačila vyčuchat jakékoliv podrobnější informace, pleskla s sebou štětka do kaluže, z jedné strany dlouhých černých chlupů vykoukl růžový jazyk, na druhé straně dělal vlnobití nadšený ocas. A moje panička se tvářila jako kočka, která právě našla nehlídaný balíček šunky.

BTW: Motivace

Tak tohle je skvělé a průšvih zároveň. Mnou vyzdobený čepec středověké dámy padne jiné herečce, než pro kterou jsem ho plánovala! Ano, moc jí to sluší, ale záměna s její původně zamýšlenou rouškou není možná, takže jedna z dam pořád ještě nemá co na hlavu. Premiéra se blíží, musím něco udělat. Tentokrát nejen vymyslet, ale skutečně vlastníma rukama něco vyrobit!

 

Někdo má možná pocit, že vymýšlení je těžší. Jenže, každý jsme jiný, ne? A já třeba rozhodně nejsem fanda ručních prací, popravdě jsem se jim zatím úspěšně vyhýbala. Ale každého někdy osud dostihne a mě chytlo naše amatérské divadlo.

BTW: Milá maminko na nebesích

Milá maminko, tak jsem měla zase narozeniny a mám pocit, že ti o tom musím říct. Však nebýt tebe a taťky, tak tady na tom světě nejsem! Doufám, že mě slyšíš, i když už jsi desátým rokem tam, kam za tebou mohou jen moje myšlenky, vzpomínky a láska.

 

Děkuju ti, že jsi mě milovala, měla se mnou trpělivost a nikdy mi vědomě neublížila. Byly časy, kdy jsem si myslela, že žádná matka nemůže ubližovat svým dětem. Jenže teď, po mnoha letech života a zkušeností vím, že se to děje, a dokonce to ani není výjimečné, bohužel. Jsem tak ještě o kus vděčnější za to, že jsem byla dítě chtěné, chráněné a milované.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Hádka

„Můžeš mi, prosím tě, říct, proč se do toho pleteš?“ Pánečkův hlas nezněl vůbec pěkně, když to říkal! Panička mu totiž u večeře vykládala, jak to bylo s umřelým pejskem a smutnou paní Martou, která by podle paní Holoubkové už pejska mít neměla, protože je na to moc stará.

 

No a páneček, který obvykle poslouchá jen na půl ucha a do diskuze přispívá různými „ehm“ a „jojo“ se najednou poněkud rozkatil. „Stará Holoubková by si taky jednou mohla zamést před vlastním prahem, než začne s metlou honit jiné. Vlaje za tím svým vlčákem jako praporek, že si jeden říká, kdo koho vlastně venčí. Od tebe bych čekal víc… no, aspoň taktu! A vůbec, Marta je rozumná ženská, ona si to nějak přebere.“

KNIŽNÍ ČTVRTEK NA DEDENÍKU: Pojďme si povídat o knížkách!

To jsem si zase lámala hlavu nad tím, jak za Ježíška vybrat knížky pro členy rodiny. Není to tím, že by nebylo z čeho vybrat – potíž je v tom, že ten výběr je tak obrovský, že se v něm prostě neorientuju. A tak mě napadlo, že v tom třeba nejsem sama. A víc hlav víc učte! Tak jsem si vymyslela Knižní čtvrtek na Dedeníku:))

 

Může vyjít jen dnes, může být každý poslední čtvrtek v měsíci, může být kdykoliv, když si já přečtu něco, o čem vám budu chtít říct – nebo si vy přečtete něco, o čem budete chtít říct ostatním. Buď napíšete rovnou celý text pro KNIŽNÍ ČTVRTEK, nebo mi pošlete své názory a návrhy na zajímavé knížky a já vás budu v textu citovat.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Drama v parku

Byl to docela pěkný listopadový den. Panička se rozhodla, že uděláme velký okruh, což zahrnuje i můj oblíbený městský park. Ještě jsem se pořádně nezačuchala do pesemesek, když panička doslova zavětřila.

 

„Pojď honem!“ zavelela. A já věděla, že se děje nějaké drama. Moje panička totiž vycítí potíže stejně, jako já bouřku. Jenom nezaleze pod stůl, ale hned peláší přímo ke zdroji. Potom jsem už i já spatřila lavičku a na ní paní Holoubkovou, jak uklidňuje jinou, velmi rozčílenou starou paní. Chudák Rex se snažil vypadat, že tam není.

BTW: Kočka aneb co má za lubem Bíloflekatá?

Byly to dlouhé dny poté, co si Ari zranila nohu. Už třetí den po začátku léčby měla pocit, že pohyb omezený na krátké, důsledně ovodítkované vycházky, je jednoznačným pošlapáním jejích psích práv a dávala nám to důkladně najevo. Překvapený a možná i znepokojený její absencí na zahradě však byl i tvor, od kterého bych to opravdu nečekala!

 

Začnu zeširoka. Vesnice je samozřejmě plná koček, nicméně s námi přicházejí do styku pouze dvě skupiny – proměnlivá smečka venkovních koček od severního souseda a dvě kočičí dámy od souseda jižního, jehož plot se s naším nestýká – je přes cestu. Směrem na sever chodívají psi i na volno, je to směr do centra vesnice. Na jih chodí holky důsledně na vodítku, protože hned za dvěma sousedícími domy je tím směrem divočáčí rokle – a srny jsou taky vždycky po ruce.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Dobré zprávy

Začalo to telefonátem. Panička vypískla radostí, když její mobil zahrál melodii označující, že volá malá panička. Drapsla přístroj a nedočkavě zavolala: „Tak co???“

 

 

Chystala jsem se uložit k dlouhému čekání, když mě panička vyděsila. Nejdřív zakřičela „Hurá!“, pak začala tančit jakýsi bojový tanec kolem jídelního stolu, aby nakonec sklesla do křesla a rozplakala se.

Honem jsem jí skočila na klín a začala s první psí pomocí, ale panička se najednou mezi slzami rozesmála, objala mě a povídá: „Budeme mít miminko!“, čímž mě dokonale zmátla. Proboha, kdo my? Ale pak mi to rychle došlo – malá panička bude mít štěňata! No, tak to je tedy opravdu událost.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD