Dagmar Ruščáková

BTW: Návrat v čase aneb dětičky!

Byl to perný týden. Úžasný. Vysilující. Srandovní. Návrat v čase. A měl jeden mimořádný výsledek – začala jsem si zpětně víc vážit svého mladšího já. Jak jsem to vlastně dokázala kdysi zvládnout, den za dnem, rok za rokem, s tou svojí skvělou, příšernou, milovanou a neustále se rvoucí smečkou mláďat?

 

 

Ach ano, ve skutečnosti to bylo s tím minulým týdnem jednoduché – prostě jsme měli doma na hlídání vnoučata. Skoro pětiletého Patrika a rok a čtvrt starou (mladou:)) Katku, která u nás byla bez rodičů úplně poprvé a hned na týden. Dívali jsme se na to s Martinem optimisticky – nakonec, mladým jsme to nabídli my. Máme přece svoje zkušenosti, ne?

BTW: Podzim v duši

Venku panuje nádherné jaro. Dny se prodlužují, příroda je zatím svěže zelená a plná květů oblažující každého krásou, a alergiky navíc i kýcháním. Je teplo, dny vrstvených oděvů a zachumlaných šál jsou definitivně pryč.

 

 

Jenže já jsem zjistila, že mi letos po nepříjemné zimě zůstal v duši stín. Dívám se na sluncem prohřátou krajinu, raduju se z dlouhých dní, ale něco ve mně naříká: No jo, teď je to pěkné, ale za chvilku je tu letní slunovrat a ta hnusná zima je zase o kus blíž!“ Samozřejmě se napomínám, znám a věřím ve všechny argumenty proti takovému chování. Potíž je v tom, že mi letos úplně nefungují.

BTW: Opravdu nemám aneb proč neuzavírat kapitoly

První květnový víkend jsme si s Martinem naordinovali výlet s přáteli do Londýna. To však není destinace, kam by si s sebou člověk mohl vzít jen tak v kapse dva vlčáky, takže jsme řešili, kdo se o psí holky postará, když my budeme na cestách.

 

 

Na cestách totiž v tom období byla celá naše rodina. Ovšem Marek s Nikolou se vraceli už v sobotu večer, takže dohoda byla následující: já dám v pátek dopoledne AriBerry do psího hotelu, nechám jim v Praze své (psí:)) auto, oni holky v neděli dopoledne vyzdvihnou a pojedou s nimi k nám domů.

BTW: Cena slušnosti

V domě, kde bydlí můj otec si koupili byt noví lidé. Nejspíš jim při koupi vyhovovala jen poloha domu, protože se rozhodli, že před nastěhováním si byt kompletně předělají. Na nástěnku napsali, že se omlouvají, ale rekonstrukce potrvá 80 dní. To je skoro čtvrt roku…

 

 

Potom začali a s nimi začal hluk. Někdy jen hluk, jindy příšerný nesnesitelný kravál. Byli jste u toho, když se v paneláku bourá zeď? Zrovna vám za hlavou? Pokud ne, tak buďte rádi. A teď si představte, že kvůli nemoci nemůžete z bytu uniknout. A kravál trvá, den za dnem, od rána do pozdního odpoledne.

BTW: Aby válka zase nezačala

Tak máme další výročí konce II. světové války. Ať se slaví její konec, nebo se vzpomíná na tragický začátek, vždy je poselství stejné – nedopusťte další válku! Přesto takové přání nikdy v historii nepomohlo.

 

 

Příčiny válek jsou stále stejné. Boj o moc, zdroje a vliv. Ti, kdo válku rozpoutají, v ní málokdy bojují, zatímco k válečnému strádání donutí jak napadené země, tak později svoji vlastní.

Válka, kterou nazýváme druhá světová, však měla ještě jeden nesmírně nebezpečný rys – německému nacismu se povedlo soustavnou propagandou dehumanizovat celou skupinu obyvatelstva, takže když systém začal nevinné lidi po stovkách a tisících vraždit, pomáhala mu v tom spousta obyčejných lidí, kteří by jistě sami sebe označili za slušné a vlastně chodili jen do práce a vykonávali příkazy.

BTW: Předávání

Sedíme v prostoru za kulisami a snažíme se soustředit. Hrát v klubu znamená úžasný kontakt s diváky, ale zároveň velmi stísněnou scénu. Na chvilku jsem si vzpomněla na krásný sál hořické radnice. To bylo opravdové divadlo! Tohle vystoupení v Praze je však kvůli malému prostoru jen pro zvané a já přemýšlím, jestli je to horší nebo lepší než obvykle.

 

Naše Dedivadlo je autorské ochotnické divadlo a na scéně jsme čtvrtým rokem. To znamená, že už jsme si na vlastní kůži vyzkoušely, jak moc ovlivní výsledek představení ochota lidí nás vnímat. Když nabídneme divákům vše, co umíme a lidé v hledišti jsou naladěni na stejnou vlnu, stane se takový malý zázrak. Energie začne proudit oběma směry a celé představení rozkvete.

BTW: První máj

A máme tu první máj! Utopený v květech a pylu přišel svátek lásky a práce. Mám ráda tento den, protož oboje, lásku i práci ke spokojenému životu potřebujeme. V obojím si ale vybíráme, že?

 

 

Lásku přirozeně preferujeme tu věrnou, milostnou, nejlépe šťastnou a naplněnou. Ne vždycky ale máme to štěstí. Naštěstí láska existuje v mnoha podobách, takže každý může být tak bohatý, aby upřímně miloval. Někoho. Láska obejde jen lidi bez citu, každý jiný má volbu, jestli své srdce někomu otevře. Ach ano, a pak je tu strach zraněných, který srdce zamyká. Naštěstí i jim se dá pomoct, pokud se strachu nevzdají.

BTW: Cena štíhlosti

Svůj Facebook používám převážně jako přehled tisku a mám ho nastavený tak, aby vyhovoval mým různorodým zájmům. Výsledkem je, že tam na mě může juknout prakticky cokoliv. Nu a minule se mi tam objevil článek, s takovým trochu absurdním – možná i úmyslně vykonstruovaným – problémem k řešení.

 

 

Na fotkách byl zachycený pár, ona a on, oba mi přišli tak kolem třicítky (někde ze světa, ne od nás:)). On byl vysoký hubený a svalnatý, ona nižší a přívětivě zaoblená – rozhodně ne tlustá. Historka k tomu byla celkem obvyklá: pár publikoval fotky a lidé začali ženu kritizovat za to, že je tlustá. Moc bych to neřešila – pokud někdo jde se soukromými fotkami na veřejnost, musí s nějakými reakcemi počítat, a navíc mi to přišlo kapku jako reklama na její blog.

BTW: Tak do kterého?

Ujíždím po dálnici D11 směrem ku Praze a jako obvykle řeším problém: zastavím někde nebo to vydržím? Představím si běžný provoz na Štěrboholské radiále a Jižní spojce. Ne. Jestliže musím jako obvykle přejet celou Prahu od severovýchodu až na jihozápad, vítězí zdravý úsudek a já zhruba na úrovni Lysé nad Labem stavím na své oblíbené benzínce.

 

Je to vhodná zastávka, protože místní budova čerpací stanice nabízí cestovatelům komfort čtyřech kabinek na dámských záchodech, což není vždy pravidlem. (Co všechno nabízí pánská část nevím:)) Jako obvykle vejdu dovnitř a pokud není fronta z nějakého autobusu, nastane ta chvíle: tak do kterého?

BTW: Nechval dne před večerem

Minulou neděli jsme měli takový trochu netradiční stopařský trénink. Jednak jsme byly jen tři se čtyřmi psy a jednak jsme byly komplet samé ženské. Vzhledem k tomu, že Vítek, náš šéf, trenér a vůbec přísnej chlap musel zůstat doma, byla morálka nastoupeného ženstva tak trochu… uvolněná:))

 

 

Eh, nepředstavujte si, prosím, nějaké nemravnosti! Znamenalo to, že jsme si prostě povídali podstatně víc, než jak nám Vítek obvykle dovolí. Navíc Silvie s hovawartkou Tarou už dlouho chyběly, takže bylo plno novinek ke sdílení. Ostatně musím podotknout, že co umřel bloodhound Gump a před tím ovčák Niko, je už delší dobu ženstvem i naše sestava stopařských psů – skutečně teď máme samé fenky!

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD