Dagmar Ruščáková

BTW: Rodinné zrcadlení

Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu: když jsem byla u maminky, říkali její kolegové – podívejte se na ni, celá maminka! No, a u tatínka jsem zase byla celá tatínek. Přitom jsem si byla jistá, že jsem to pořád já!

 

Teprve jako mnohem starší mi došlo, že lidé v mých rysech prostě hledali a nacházeli to, co znali. Bylo to snadné, protože v naší rodině se geny mezi dětmi a rodiči rozdělily tak nějak rovnoměrně – ani já ani můj bratr jsme nebyli výslovnou kopií jednoho z rodičů.

BTW: Peřiny

Zvonění budíku rozbíjí ticho i spánek a vykřikuje něco o povinnostech. Zavrtávám se hloub do vyhřátých peřin. Ach, to je krása zůstat ještě zachumlaná! Ten budík totiž není můj. Jsem vzhůru, ale nemusím hned vstávat, takže si mohu užít tu nečekanou chvilku pohodlí a přemýšlím o peřinách.

 

Moje zkušenosti s opravdovými peřinami sahají do mého dětství u krkonošské babičky. Stará chalupa tehdy bývala vlhká a studená, teplo pod peřinou životodárné. Jenže tu byla potíž – veliká duchna měla tendenci velkoryse hromadit hřejivé peří nasypané ve volné sypce především po obou stranách mého těla a přímo na mě ho zůstávalo jen malinko.

BTW: Brejlovec

„A fakt by se s tím nedalo nic dělat?“ zněla moje toužebná otázka v ordinaci u oční lékařky. Shovívavě se na mě podívala, hezky se usmála a pravila: „Ne, nedalo.“ Nedodala „ve vašem věku“, i když jsem věděla, že v tom je ten problém. Aspoň to.

 

 

Ne, nešlo o žádnou závažnou diagnózu. Poté, co přišla na to, že moje „slepé“ dny mi dělá zánět víček, jsem pro jistotu prošla několika dalšími vyšetřeními. Všechna dopadla výborně, nemám si na co stěžovat. Až na to koukání na blízko. Kdybyste věděli, jak moc mě to rozčiluje!

BTW: Stopy věčnosti

Dušičky mi jako obvykle stáčejí myšlenky ke vzpomínkám. A k myšlenkám na vzpomínky a paměť vůbec. Co vlastně tvoří památník člověka? Nejvíc asi jeho stopa v duši v těch, které miloval, s nimiž žil, pracoval, bavil se a možná i umíral.

 

 

Každý zanecháváme stopu, jen některá vybledne dřív, jiná později – podle toho, jak trvanlivý odkaz jsme vybudovali. Říká se, že šlechtic se od prostého člověka liší vlastně jen tím, že zná jméno svého prapradědečka. Demokratické je, že všichni máme prapradědečky, jen toho o nich většinou moc nevíme. Jejich stopa k naší paměti obvykle nesahá, protože ji neměl kdo vyšlápnout.

POVÍDKA: Povídka pro Bedu

Žena seděla v nemocničním pokoji a odevzdaně čekala na další dávku jedů, která jí měla přinést naději na život. Boj byl s uplývajícími měsíci stále těžší, její tělo bylo vyčerpané, i když mysl se nevzdávala. Zavřela oči a jako obvykle poslala své myšlenky ven, ke světlu a čerstvému vzduchu.

 

Ten den si ještě nikdo malé mourovaté kočky nevšiml. Jako stín proběhla nemocničními chodbami, proklouzla halou plnou nervozity a spěchajících lidí a najednou byla venku. Instinkt jí velel vyhledat úkryt, takže zalezla za dva velké květináče s churavějícími tújemi.

BTW: Bez hlasu

Minulý pátek jsem ztratila hlas a nemohla ho najít ani po všech obvyklých léčivých procedurách. Mívám s hlasem problémy celkem často, ale abych takhle důkladně oněměla, to se mi už opravdu dávno nestalo. Napadlo mě, že jsem se dočasně stala ideální manželkou – mohu dělat všechno jako obvykle, jen bez řečí:))

 

Když mě ale potom můj muž telefonoval a handsfree v autě mu nedokázalo předat mé sípání, trochu jsem o dokonalosti svého němého stavu zapochybovala. „Jo, slyším tě,“ zkusila jsem němě hulákat, ale bez úspěchu. Naštěstí to nebral osobně – myslel, že jde o technickou poruchu.

BTW: Když bloudím v literárních lesích

V knihovnách máme spoustu knih. Většinu jsem četla, ale jen některé z nich čtu pořád dokola. Jsou to knihy, které mě něčím hluboce oslovily, kde mě už nijak zvlášť nezajímá děj, protože ho chronicky znám, ale prostě mi je dobře s lidmi a v prostředí, které vytvářejí.

 

 

Když jsem byla poslední dva týdny nemocná a propadala trudnomyslnosti, sáhla jsem po osvědčené a milované autorce – Edith Pargeterové. Tedy… vzhledem k tomu, že jsem postupně tahala z knihovny několik dílů případů bratra Cadfaela, četla jsem vlastně knížky podepsané jejím pseudonymem – Ellis Peters.

BTW: Když jezdí veteráni…

Na právě uplynulý víkend jsme měli už celé měsíce naplánované setkání s přáteli. Letos jsme ho organizovali my, takže bylo v Beskydech, bydleli jsme na Pustevnách a podnikali v okolí to, co nám počasí dovolilo.

 

Po dokonale propršené sobotě jsme se v neděli probudili do mlhy a vyjící vichřice, což je něco, co jsem si nikdy předtím nespojovala dohromady. Naštěstí nemrzlo, auto ukazovalo nulu. Ještě jsme si naposledy vyběhly s psími holkami na procházku v omamně čistém vzduchu Pusteven a pak jsme se všichni nalodili do aut a sjeli dolů. Nejdřív na procházku k Bečvě – se psima, a potom na Karlovský gastrofestival do Velkých Karlovic – to už bez psů. Doma jim bylo líp.

BTW: Kyselo

Dívala jsem se s uspokojením na rostoucí zásobu sušených hub. Už nemusím schovávat zbytky na vánoční polévku a občasnou bramboračku. Mám dost. Co takhle zkusit něco, co jsem už dávno nedělala? A napadlo mě kyselo.

 

 

Kyselo bylo velmi časté jídlo mého dětství, protože když ho nedělala moje babička v Krkonoších, vařily ho moje královédvorská babička a maminka.

Přivoněla jsem si k sušeným houbám a uvědomila si, že najednou v duchu cítím i příjemnou chlebovou vůni kysela, stejně jako cibulku smažící se pod vajíčky. Kdepak, uvařit kyselo pro mě nebude jen snaha o zahnání hladu, vypadá to na výlet do vzpomínek.

BTW: Jsem dys… co vlastně?

Byli jsme na cestách a já si jsem si potřebovala půjčit Martinův notebook. „Ach jo,“ vzdychla jsem si rezignovaně, když jsem si ho na klíně otevřela, „ty vlastně nemáš česky popsanou klávesnici!“ „A k čemu ji potřebuješ?“ zeptal se mě s upřímným nepochopením můj muž. Neodpověděla jsem. Jak vysvětlit, že píšu na nejrůznějších klávesnicích déle než 30 let a stále… nevím?

 

Ale ano, dám dohromady písmena s interpunkcí – znáte to, na osmičce je „á“ a podobně. Jenže to je jen základ! Kde budu hledat všechny ty záludnosti, jako jsou různé druhy závorek, čárky, tečky, podtržítka, vykřičníky, středníky, otazníky a nevím co dalšího člověk co chvíli potřebuje? Jistě, ruka mi automaticky doletí správným směrem, ale přesně nezacílím.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD