Dagmar Ruščáková

BTW: Předzvěst prázdnin

Půlka června – to je období dlouhých teplých dní, vysoké trávy, prvního sena, třešní, jahod a intenzivního těšení se na prázdniny. Je úplně jedno, že prázdniny už mnoho let nemám, to těšení se na léto je pro mě s nimi neodmyslitelně spojeno.

 

Většinu známek a písemek už měl touto dobou člověk za sebou, tedy nastal čas hledat nepoužívané učebnice určené k vrácení, stejně jako lepící pásku na správku těch, které doopravdy používal.

Dlouhé večery znamenaly, že nás rodiče večer nevolali tak brzy, takže se dalo být venku – nejdřív pro společné hry, později pro hřadování na zábradlích a nekonečné řeči, které se přitom vedly. S pubertou za krkem má člověk pořád plno problémů k řešení!

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak se panička zbláznila

„Cože? Ty ses úplně zbláznila, nebo jsem špatně slyšel. Moc doufám, že jsem špatně slyšel. Řekni mi to ještě jednou – co že jsi to koupila?“

 

 

Tedy takhle šokovaného pánečka jsem už dávno neviděla. Popravdě i panička byla cítit zajímavě – na povrchu nesměle, ale někde pod tím byla ocelová jistota.

„Nekoupila, dostala jsem ho. Slyšel jsi dobře. Je to kůň.“ „Kůň!“ zavřískl vrcholně rozčilený páneček. „A kam ho dáš? Na terasu? Nebo do ložnice? Vzpamatuj se, nemůžeš mít koně! Vždyť na nich ani neumíš jezdit!“

KALIFORNIE: Konečně sekvoje!

Tak na tohle jsem se těšila z celé cesty nejvíc. Kdo by neznal obrázky impozantních velestromů? Mám ráda stromy obecně, obzvlášť miluju modříny, smrky, borovice, břízy, buky, jeřáby a javory. Jsem připravená si do této kolonky zařadit i sekvoje.

 

Prvně jsem si musela udělat pořádek v názvosloví – viz minulý článek. Redwood, neboli sekvoj vždyzelená (sequoia sempervirens), jsou ty štíhlé velmi vysoké stromy s odolným dřevem, které kdysi hojně v Kalifornii rostly, než je pro jejich dřevo vykáceli. Ty mohutné stromy s tupou špičkou, co se v životě neobejdou bez ohně a mají kůru jako medvědí srst, jsou sekvojovce obrovské (sequoiadendron giganteum) – a těm se říká v češtině běžně sekvoje, v angličtině pak sequoia.

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Rozhovor

Ležela jsem na pelíšku u dveří a sledovala paničku, jak telefonuje. Věděla jsem, že mluví s malou paničkou… ale řeknu vám, v jejím tónu něco nebylo správně – jako když se pod hladce plynoucí vodou schovává kámen, abyste si na něm ukopli prst.

 

„Samozřejmě, jsem šťastná s tebou, holčičko! A máte už termín? Aha… takhle brzy? Ne, chápu, samozřejmě. A kde? … No, to byste si měli pospíšit. A co šaty?“ Tady byla dlouhá mezera a pak panička znovu řekla „samozřejmě“. Víte, my psi umíme poslouchat o mnoho víc, než slova a mě bylo jasné, že pro paničku tady momentálně nic samozřejmého není!

KALIFORNIE: Cesta na jih, Palo Alto a Monterey

Ze San Franciska jsme vyjížděli za svítání. Nebyla v tom žádná oběť z naší strany, pokud šlo o brzké vstávání, stále nám pomáhal nezvládnutý časový posun. Byli jsme odhodlaní projet městem dřív, než se opravdu probudí a my uvázneme v jeho nekonečných dopravních zácpách.

 

Přejezd přes Golden Gate se vstávajícím sluníčkem naznačujícím další krásný den byl zážitkem sám o sobě. Napadlo mě, jak dlouho bych tu musela žít, abych ten most přejížděla bez toho, abych ho aspoň krátce neobdivovala:))

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Klíšťata

„Tady někde bylo! Přímo za uchem! No levým přece… nebo to bylo pravé? Neptej se a hledej!“ Paniččin hlas zněl už trošku podrážděně, tak jsem se maličko přikrčila. Pak ještě o kousek víc. Jak máte sedět vzpřímeně, když se vám dva dospělí lidé naráz hrabou za ušima?

 

 

Nastal čas vysoké trávy, což znamená mimo jiné čas klíšťat. Naše panička je s nimi na válečné noze a je urputný bojovník. Kdyby byla klíšťata mimozemská civilizace, nikdy by nemohlo dojít k jakémukoliv mezigalaktickému dorozumění. Tedy aspoň s naší paničkou.

BTW: Stopa, stopička!

Ležela jsem v dolíku pod smrčkem a čekala. „Už by měly jít, ne?“ kontrolovala jsem čas. Ne, že by se mi leželo nepohodlně, ale po dešti z předchozího dne byla zem nečekaně chladná, byť vzduch se už pěkně zahříval. Čekala jsem na šramot dvojích kroků, na hlasité oddechování psa v postroji a méně hlasité oddechování ženy za stopovačkou. Nic.

 

Než jsem si stačila v hlavě vytvořit odpovídající scénář pro zdržení, uslyšela jsem pár lehkých kroků/ skoků a už jsem aspoň hlavou uhýbala radostným veletlapám a uslintanému čenichu s plandajícím obrjazykem. „Koukej, našla jsem tě úplně sama!“ volá mladá Týnka (bloodhound, 6 měsíců:)) celým svým tělem a sápe se po krabičce s chutnou odměnou. Tu já poslušně otvírám a nabízím (našla, takže odměna platí), ale nemůžu si pomoct, abych se nadšeně hltající psice neptala: „A kde máš paničku, ty nádhero?“

Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Rybářský lístek

Ležela jsem paničce na nohách a užívaly jsme si poklidné ráno. Panička zrovna nahlas přemýšlela, proč má i po kafi pocit, že by si měla dát kafe, když zazvonil zvonek. Ne normálně, spíš se do něj někdo opřel a držel.

 

 

Vyskočily jsme a spěchaly ke dveřím. Za nimi stál náš soused z druhého domu vpravo, tvář měl rudou vzteky a v ruce držel rybí ocas s kouskem holé páteře. Červený rybí ocásek…

„Ten váš zatracenej kocour!“

„Prosím?“

„A ta bílá bestie v tom jede s ním!“

„Obávám se, že vám nerozumím…“ Panička se štítivě odtáhla od rybího ocasu, kterým jí rozrušený soused mával před obličejem.

KALIFORNIE: Zamyšlení toaletní aneb hledej restroom! (03)

Hledání záchodů patří mezi nezbytné stránky přežití v cizí zemi. Jakmile opustíte vstřícné prostředí letiště, je to na vás. Je třeba se naučit, jak je u domorodců zvykem ona místa značit, zda a kde obvykle existují ty veřejně dostupné a jak se k využívání toalet stavějí v restauracích v případě, že tam nejíte.

 

Podoba amerických záchodů pro mě nebyla novinkou – ten prvotní údiv (šok to snad opravdu nebyl:)) jsem si odbyla už před lety v New Yorku. A proč údiv? Inu, ten ani tak nemá na svědomí netradičně podlouhlá mísa naplněná vodou, jako spíš ty kabinky. Slyšela jsem, že je to proto, aby se tam člověk nikdy nemohl zaseknout, ale ve skutečnosti mám dojem, že je tam všude vidět!:))

KALIFORNIE: San Francisko s medicínskou odbočkou (02)

Vzhledem k tomu, že hlavním cílem naší Cesty byly přírodní parky, měli jsme na San Francisco jen dva dny. Nevadilo mě to – moje náklonnost k městům je obvykle definována snadností, s jakou je mohu opustit, takže těžko někoho překvapí, že jsem si nejvíc užila pobyt na pláži, v přístavu u lachtanů a v překrásném (a obrovském) Golden Gate parku s japonskou zahradou. Ono ani na víc nebyl čas.

 

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD