Dagmar Ruščáková

BTW: Proč si vybírám

Jako mladší jsem to řešila oslíkama. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát“ od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc než jen svůj život.

 

Dnes se na takové filmy nedívám vůbec – moje frustrační tolerance totiž velice strmě klesá. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout.

BTW: S povolením zabíjet

Byla to dlouhá noční cesta, tři hodiny nepřetržitého soustředění – vůbec na úseku z Mohelnice do Hradce Králové. Přitom jsem ještě za Valašským Meziříčím zastavila na benzínce a pokusila se ji vyhnat. Marně.

 

 

Schovala se do průduchu, kterým se ofukuje přední sklo. Pokud byla kolem nás více méně tma, byla v klidu, ale jak jsme se dostaly do míst s veřejným osvětlením nebo proti jela obzvlášť hustá kolona svítících vozidel, usilovně lezla sem a tam. Neustále v mém zorném poli! (*kletba!*:)) Takže se mnou nakonec dojela až domů a já tak neúmyslně obohatila genofond… místní muší populace.

BTW: Hravá paměť

No, víš přece, o kom mluvím? Takovej vysokej, bydlel u nás ve vchodu. Nosil pořád placatou čepici, mluvil nosem a jeho manželka každou chvíli zapomínala klíče. Fakt si nepamatuješ? Jmenoval se nějak od t… no tak… t, t… Standa to byl!

 

Myslím, že tuhle situaci někdy zažil každý. Úplně někoho nebo něco vidíte před sebou, i na detaily si vzpomenete, ale to jméno! Vlastní paměť si s námi hraje na schovávanou. Tuhle nabídne záblesk, tady cípeček informace, aby nás držela ve střehu a nenechala nás stíhání vzdát. Jaké je to potom zadostiučinění, když se lov na jméno povede!

BTW: Po svém

Když jsem před časem napsala do článku, že v oblíbeném playlistu mé tříleté vnučky Kačenky figuruje na jednom z prvních míst Mobyho písnička Extreme ways, které říká podle začátku refrénu „oubejb“, reagovala jedna ze čtenářek s jistou nevírou: „Neříkej mi, že těm dětem pouštíš Agenta bez minulosti!“

 

Ujistila jsem ji, že mě to nenapadlo, jde jen o soundtrack. Nedodala jsem, že sedmiletý Patrick se mnou zhlédl trailer k poslednímu dílu tohoto napínavého akčního příběhu a moc se mu to líbilo. V dalších komentářích pod článkem se potom opakovaně objevovaly názory, že s malými dětmi by bylo lepší poslouchat jinou hudbu. Takovou… milejší. Dětštější.

DEDIVADLO: Vánočnice na hradě Pecka :)

Srdečně vás zveme na hrad Pecka, kde budeme v sobotu 12. 9. v 18:00 hrát komedii Vánočnice. Budeme hrát na nádvoří, máte tedy ještě příležitost si vychutnat divadlo bez roušky… :)

 

 

Na hradě je krásně, kastelán vám přichystá něco dobrého k pití a pak už se můžete bavit s komedií o nesmlouvavém duchu Vánoc a způsobech, jakými se mu ženy snaží čelit. Možná si řeknete… kdepak, já to zvládám úplně jinak! Nebo se budete smát a pomyslíte si…. kruci, to je jak u nás!

Tak nebo tak, těší se na vás Fanča, Anča, Maryša a jejich poněkud zvláštní přítelkyně Leila… :)

BTW: Gastronomicky zvědavá

Ležely na zapékací misce jako červené křemílkovské čepičky v mechové zahrádce a já mlsně dumala, co to může být. Kapie jsem poznala, ale čím jsou plněné a v čem zapečené? Hm, že bych to ochutnala?

 

 

Musím se přiznat – trpím gastronomickou zvědavostí. Není to úplně totéž, co mlsota, protože zatímco mlsoun si vybírá lahůdky jeho půnebí lahodící, zvědavec zkouší vše, co podráždí jeho fantazii. Což může končit všelijak – například i touhou to podruhé do pusy nevzít:))

BTW: Nejistá sezóna

Jdu mezi regály svého oblíbeného obchodu, když mi oči padnou na známý obal – podívejme se, křupky arašídové! A velké balení. Usměju se a bez váhání jeden balíček vložím do košíku. Dnes máme zkoušku divadla, křupky budou potřeba. Nějak se za ty roky staly naším oficiálním zkouškovým povzbuzovadlem:))

 

O pár hodin později sedím nad scénářem a dělám velkou revizi. Naši novou hru Vánočnice jsme sice před karanténou stihly hrát jen třikrát, ale i tak se původní scénář hemží vepsanými poznámkami. Potíž je v tom, že po předlouhé pauze mi některé zkratkovité shluky slov nedávají moc smysl. Usilovně si snažím vzpomenout, proč se třeba tady na tomto konkrétním místě lidé vlastně tak smáli? No jo, to bude těch vesnických horních deset!

BTW: Krabice

Dívám se na ty krabice s pocitem jisté beznaděje. „Tyhle tři musíš projít ty, jsou to tvoje věci,“ říká můj muž, stojící uprostřed jiných otevřených krabic. Kývnu a snažím se vypadat jako rozumný člověk, i když uvnitř své hlavy kvílím – nenávidím přerovnávání a třídění starých věcí! Snadněji se jich zbavuju. Můj muž mě dobře zná, takže rovnou dodává: „Co by řekli naši potomci, kdybys vyhodila nějaký dědičný poklad?“

 

Urychleně jsem se přesunula do jiné místnosti, dál od krabic a zakrytého nábytku. Přitom to začalo tak nevinně – výměnou oken. Ovšem potom se to už logicky řetězilo. Když měníte špaletová okna za plastová, je u toho spousta zedničiny. Za výměnou tedy… logicky… následuje malování. Což je dohromady spousta nepořádku!

BTW: Na koupadle

Jedu na kole, kolem se horkem tetelí vzduch. Les ospale mlčí, pole nasává žár letního poledne. Ještě kousek, poslední kopeček a zatáčím ze silnice k místnímu koupadlu. Voda zrcadlí zářící nebe, na trávnících polehává jen pár lidí, nikdo momentálně neplave. Nemohla jsem si vybrat lepší dobu!

 

Zastavuju kolo poblíž betonových schodů do vody a opřu ho o stojánek. Z brašny na nosiči vytáhnu ručník a přehodím ho přes rám. Plavky mám na sobě, tak jen vyklouznu ze sandálů, shodím tričko a leginy, oboje přehodím přes kolo a konečně se dočkám – jdu do vody.

BTW: Kloši aneb dejte to ze mě pryč!

Pokud se chcete poněkud zlomyslně zasmát nebo si připomenout, že člověk pochází z opice, stačí se podívat na někoho, komu přistál ve vlasech kloš. Nebo kloši. Jen se nesmějte moc nahlas, protože až se onen chudák té hnusoby zbaví, mohl by mít nutkání vám ublížit. :P

 

 

Kloš, vlastním jménem kloš jelení, je otravná moucha vypadající jako klíště. Zrovna teď mají dobu rojeníčka rojení… a pokud chodíte do lesa, je opravdu problém se jim vyhnout. Aspoň u nás.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN