Když jsem byla malá, seděla jsem před štědrovečerní večeři v jídelně ve velikém starém koženém křesle a poslouchala v rádiu rozhovory s vojáky, lékaři, diplomaty a dalšími „nešťastníky“ kteří, vzhledem k svému povolání, nemohli trávit jeden z nejhezčích svátku v roce s rodinou. Jako dítěti mi představa, být na Štědrý večer mimo domov, přišla neúnosná.
Vize se naplnila o mnoho let později, když jsme se s manželem ocitli daleko od domova a první Vánoce proběhly pouze ve dvou. Postupně jsme se jako rodina rozrostli a my oba jsme se dětem snažili představit a udržet české vánoční tradice se vším všudy, a to i s kaprem ve vaně, kterého děti naprosto ignorovaly a zajímal jen nás dva dospělé. Mám dojem, že se nám dařilo českou vánoční atmosféru každoročně úspěšně v cizině vytvořit a užít si každé chvíle u rodinného krbu do sytosti.