Po cestě ze zámku Hrubá Skála jsme se museli zastavit v Hrabalově Kersku, lesním městě, jehož poetiku tak mistrně vystihl Jiří Menzel ve filmu Slavnosti sněženek. Při vjezdu do toho intimního prostoru, tvořeného lesem, rovnými alejemi a domky v zahradách, jsme si připomněli stěžejní scénu ze Slavností, totiž když se myslivci hádají, jestli připravit kančí s knedlíkem a zelím, nebo se šípkovou omáčkou.

Ve filmu se to vyřešilo tak, že Jiři Smitzer v roli hospodského nabídne znesvářeným lovcům, že kance udělá půl na půl a tím předejde hrozící šarvátce. Na konci filmu se ale stejně odehraje jedna z nejkrásnějších českých filmových hospodských rvaček vůbec, šíková nešípková.

Neboli krůtí na špeku nás napadlo při inspirativním nákupu. Tak totiž má předobrá žena nazvala naše výpravy za objevováním nám předem neznámého pokrmu, který nás napadá právě při prohlížení chladících polic s nabídkou všemožného čerstvého masíčka.

I zajásali jsme a zakoupili dvě balení lákavě vyhlížejících krůtích drumsticks, což jsou jednak anglicky paličky na buben nebo také stehýnka. Ale ani tento překlad není zcela relevantní, neboť nabízená potravina nebyla stehýnka, ale spíš krůtí předloktí. Zkrátka ta spodní část hnáty s menším svalem, než je stehno, že by lýtko?

Ve velikonoční čas je na ostrově smutno, svátek je to veskrze katolický, čili přísný, neusměvavý a černě oděný. Trošku se nám stýská po veselejším, pohanském pojetí těch svátků jara, po zvonících kolednících s pomlázkami, ale nermoutíme se a snažíme se alespoň částečně naše české zvyky dodržet.

Při barvení vajíček Whisky vydatně pomáhal, lezl mé předobré ženě na klín a strkal čumák do zapálených svíček, jejichž voskem zdobila vejce.

Než jsem si zvykl na rozměry naší kuchyně, dalo mi to dost zabrat, neboť tato kuchyňská miniatura zpočátku kladla tvrdošíjný odpor mému snažení jakkoli ji uspořádat k obrazu alespoň mírně připomínajícímu pracovní prostor pro nadšeného amatérského kulináře.

Vkročíte-li na krásně dlážděnou podlahu, máte po levici kuchyňský stůl, který oplývá minidřezem na mytí nádobí s malým odkládacím prostorem a pod ním dvoudvéřovou skříňku na uložení nádobí, kde se objímá neskladná skleněná poklice s balíkem houbiček na mytí, dvěma mísami na salát a dalšími pokličkami. Vedle se tísní talíře, talířky a hrnky obklíčené třemi menšími kastrůlky a miskami.

Takto vypadající název čehokoli, neřkuli jídla, evokuje představy modrého nebe, jasného světla, usměvavých žen a dívek rudých rtů v květovaných letních šatech, vína a tichého šplouchání vln, omývajících pláž někde na ostrově Capri.

Leč, chyba lávky, jsme stále v irském Dublinu, na jarní procházce po Bray Head. Italskou zemi spíš evokuje slunečné počasí, kterého se nám milostivě dostalo po dlouhé zimě, vůně příslibů ve vzduchu a světlo připomínající některé obrazy mistra Leonarda.

Jako každý rok, tak i letos jsem zaskočen spoustou zničehožnic vyrazivších narcisů a pampelišek, bobtnajících pupenců a bezdůvodných úsměvů kolemjdoucích. Obzvlášť milé jsou i pozdravy od neznámých lidí, všichni jsou jaksi přívětivější a člověk propadá klamu, že se vrací staré časy.

Ne dosti na tom, že tě, vážený čtenáři, otravuju francouzskými názvy prostých jídel, ještě navíc se chystám popsati zde přípravu jednoho ze stěžejních pokrmů české kuchyně, (zástupec mladé generace by jistojistě řekl „vlajkové lodi”, či, nedejbože, „pilotního jídla”), a to naší milé vepřové pečínky se zelím a houskovým, nebo lépe bramborovým knedlíčkem.

Francouzština je nejnádhernějším, hned po češtině, evropským jazykem a názvy jídel vyvedené ve francouzštině evokují nevšední kulinářské zážitky. Navíc francouzský název jakéhokoli jídla povznáší mé hochštaplerství na feudální úroveň a dodává mému psaní přídech světovosti, ne-li aspoň evropanství.

Jsme-li s Whiskym na pravidelné průzkumné obchůzce jeho revíru, což čítá rozsáhlou louku Yellow Meadow, břeh říčky Cammock, pěšiny kolem fotbalových hřišť, spoustu stromů, rohů zídek a nastražených odhozených tašek s bůhvíčím, vždycky obezřetně hlídám zvíře, aby nežralo různě pohozené fujtajbly.

Je dobře vychován a tak na šeptnutí „fuj!” většinou hned vyplivne žvýkaný, nedefinovatelný žvanec, mrskne po mně pohledem „aby-si-se-ne…”, a kráčíme rozvážně dál. Říkám schválně většinou, neboť někdy dá práci ho k vyplivnutí donutit. To když některý z nočních návštěvníků parku dostane chuť na kuře a pak ho valnou část nechá ležet v trávě.

Takto, s nonšalancí vpravdě feudální, lze beze studu nazvat jednoduchou, báječnou krmi, v našich zemích spíše známou pod názvem dušené hovězí s bramborovou kaší.

Při dopolední procházce s Whiskym podél řeky Cammock, která je ještě o něco užší než slavná podblanická Blanice, zatímco psisko kontroluje své styčné body a tajné schránky se zprávami od ostatních čtvernohých přátel, ponořím se do vzpomínek na dětství a hned mi vytane na mysli obraz babičky Táni a jejího nedostižného dušeného hovězího s kaší.

Není snad nic lepšího v mrzkém lidském žití, než posedět u jemně praskajícího krbu, bez všech světel a hluku, jen tiše rozjímat v zšeřelém pokoji, s žaludkem plným báječného jídla, až po okraj doplněným hřejivým červeným vínem, s vědomím jsoucnosti blízkého člověka na dohled…

Plápolavé, měkké světlo plamenů vykresluje na perském koberci roztodivné tvary, zapaluji si tedy jeden ze vzácných holandských doutníků, (však krbový komín ten tabákový smrad snad stačí vytáhnout dříve, než mi má předobrá paní přijde vyčinit nevlídnou hubou), kouř doutníku se mile smísí s vůní hořícího dřeva, pes se zavřenýma očima a tělíčkem chvějícím se absorbovaným teplem, mi leží u nohou, připadám si jako feudál, jenž znaven veškerou svou světskou mocí, odpočívá po náročném dni.

Ach, kdeže jsou ty kormutlivé časy reálného komunismu, jenž měl s realitou tak pramálo společného, kdy jsme mívali možnost vídat na ulepených umakartech bufetových stolků pracující, kterak hliníkovým příborem krájí sousta hnědočervené hmoty, nazývané sekaná.

Tato ohavnost, která pocházela ze státních zařízení, eufemisticky nazývaných „Výrobna lahůdek”, byla sice k nepozření, leč levná a ve všech vyvařovnách pro chudé chutnala stejně.

To se ve výrobně během týdne schraňovaly zbytky různých mas, kůží a jiných odpadků, vše se semlelo, přidala se sušená vejce, mouka a sůl, něco málo koření, ručně se vyválely šišky velikosti míčů pro americký football a vše se upeklo v průmyslových troubách. Náklady minimální, odběr zaručen a dělný lid nasycen. Jak prosté, neboť o zisku se v těch dobách neuvažovalo.