Bára Kolmanová

ZPRÁVA: Ve Voznici se našla fenka NO – nehledáte ji?

Ve Voznici se našla vlkošedá fenka NO. Po téměř týdnu, kdy se vytrvale vracela k rekonstruovanému domu, ke kterému určitě nepatří, vyděšená, plachá a před lidmi uhýbající, byla konečně odchycena fenka německého ovčáka, menšího vzrůstu, dospělá, mladá.  

Má krásné zuby, na krku „blešák“, kožený obojek a funkční elektrický obojek na dálkové ovládání, bez známky, čipu, tetování.

Fenka je hodná, mírná, umí jezdit autem, vychází se psy, zjevně byla zvyklá chodit i domů. Největší zásluha na jejím odchycení i krmení atd náleží ukrajinským dělníkům z oné stavby. Hledá se majitel, fenu prý v místě hledal minulý čtvrtek..

KONĚ: IíHááá frk z mnohopsína, Marcelka a Komtesa

Jak jsem k téhle smečce obludek přišla, už jsem psala minule. Dneska jsem si vybrala ty dvě nejmenší, Komtesu a Marcelku. Nejmenší, to vůbec neznamená nejmladší, ačkoliv si někteří lidé pletou shetlandské pony s hříbětem, pro mne nepochopitelně, vždyť mají úplně jiné proporce.

Pro info a pochopení. Výška koně se měří „v kohoutku“, což je přechod mezi hřbetem a krkem. I naše Tereza je v podstatě pony, ale z těch o trochu větších. Hřbet má tedy tam (alespoň před časem to ještě platilo), kde já prsa. No, vlivem neúprosné gravitace se mi každým rokem zvětšuje kůň. Tihle malí poníci mají hřbet asi v metru výšky, jsou to ti, co chodí na poutích dokola v té kulaté ohrádce a tahají děti. (Tyhle dvě nikdy v žádné ohrádce dokola chodit nebudou!!)

PSI: Nejlíp se spí pod švestkou aneb Poncha z mnohopsína

Dlouho jsem se snažila o téhle feně napsat něco, co by jí vystihlo přesně, stále to nějak nešlo. Poncha. Dr.Jeckyll a Mr.Hyde. Stará fena, líná udělat krok, statická součást umísťovacích výstav, mírný mazel. A Poncha, která k nám přijela ze Španělska a za sebou měla asi život tak tvrdý, že si ho jen stěží dovedeme představit, Poncha schopná lovit a žrát i žáby, protože jsou „maso“. Poncha upír i mrchožrout, Poncha mazel, vždy připravený nastavit bříško poškrabání.

KONĚ: Iíhááá aneb co jsem si nadělila k Vánocům

Ty nejlepší dárky si dávám sama. Kdysi jsem si k narozeninám nadělila kobylu Terezu, teď k těm minulým kozu Bábu. Ale že by si ježíšek myslel, že zas tolik zlobím? Ježatí, škaredí, s sebou v srsti přivezli kýbl bodláků, jak utekli před časem ze zahrady, když rozbili plot.

Ale neštěkají ani nemňoukají, nohy jim končí silnou vrstvou rohoviny a to v počtu jedna na každé noze. Sice na začátku připomínaly ploutve, ale po zásahu pana kováře jejich nožičky už vypadají k světu. Osly ještě nechováme, takže, ač tomu sama občas nevěřím, jsou to koně.

PŘÍRODA: Tak jsme zase přišli o rybíz, aneb miminka mají přednost

Na dálku to vypadá, že ve sněhu stojí klidná, obrostlá, mohutná ovce s hřbetem posypaným sněhem a okolo ní skáčou dvě černé čivavy. Mají bílé lysinky a pavoučí nožky. Jehňata jsou tu.

Mám ráda zimu, a i když jí mnohdy proklínám, snáším jí lépe než letní horka, ta mne spolehlivě umrtvují. Ta letošní zima je obzvlášť bílá a obzvlášť mrazivá, lopata je součástí povinné výbavy auta. Dokonce už došlo i na řetězy, to když se „Kráska“ (fabie) změnila v offroad a vytahovala ze sněhu za pomoci hrubé lidské síly zoufale klouzající náklaďák. Sníh ve městě je hnus, uznávám, ale sníh „venku“ mi připadá mnohem lepší než holomrazy a mírnější mrazíky mám rozhodně radši, než bahno.

PSI: Ochoč si svého důchodce…

„Ochoč si svého důchodce,“ píše Ben, Ben už ne z mnohopsína. To jsem já, fakt, jen se mi trochu zakulatily boky, no. Domácí strava je domácí strava. Pamatujete si na mě?

Bydlel jsem s kolií Apolem, který o nás vyprávěl, že je nám dohromady dvacet šest, no, dva dědci. Pak odešel do světa a já zůstal sám s Georginem a Speedym.. Krásně jsem si užil výlet na Sen zvířat, ale to už jsem psal. A pak bylo zas smutno. Moje kamarádka Dama jednoho dne ležela v pelíšku mrtvá, umřela prý na nějaký „zmetek“ v hlavě, to jsem byl nešťastný nejen já, taková hodná, milá holka to byla.

PSI: Pověst strašlivá o gumičce na pytlíku aneb jedno varování

Tak tohle krátké povídání nebude o chráněném sexu a zejména pánům se slabým žaludkem sem maluji pomyslnou hvězdičku. Tohle je, s prominutím, jen a pouze o lidské hlouposti. A taky o jednom moc hodném psovi.

Když jsem tuhle smutnou „historku“ viděla na živo, (tedy tak trochu odasistovala), byla jsem, jak říká kamarád, plna sprostých slov. Už mě to přešlo, jen žasnu nad lidskou neznalostí a hovězími nápady a nemůžu se alespoň formou varování nepodělit.

Že gumičky (na vlasy, nebo ještě hůř, ty zavařovací) občas navlečou malé děti psovi nebo kočce na tlapku či ocas nebo ucho, nejhůř jazyk, to už leckterá veterinární praxe zažila. Je to nebezpečné a stává se to.

KOČKY: Španělky

Přijely z daleka, cestovaly dlouho a zachránily si tím život. Když se řekne Španělka, někdo si představí kytaru. Nám se před očima většinou zjeví kočka, trošku typem do orientálky… Kde se vzaly, proč přijely?

Napřed bych chtěla připomenout, že ve většině zemí „civilizované Evropy“ zákony umožňují utracení zvířete po určité, leckde dost krátké, době pobytu v útulku. A nezřídka se tak skutečně děje. Především v útulcích, které nefungují na bázi „nezisku“, tedy těch městských nebo provozovaných soukromými firmami a hrazených městem.

PSI: Nezvyklé ticho

Hop a skok, Speedy letí přes potok. Vzpomínáte? Hubený, hyperaktivní, hodný a hóódně rychlý. Georginovo společník, kříženec dobrmana, pes, který snad nikdy neměl štěstí.

Především chci poděkovat všem, kdo nás pozásobili (nebo se třeba i jen chystali) rýží, mrkví a jinými součástmi jeho diet, díky za všechna „ídéčka“ a „eldéčka“ a granule pro citlivé zažívání, jejichž zbytky (mnohdy dost štědré zbytky) jste vylovili ve svých spížích uložené po svých miláčcích. Spolu s tím, co jsme nakoupili, co se uvařilo a v poslední době i nadojilo, jsme zvládli zajistit nutnou dietu pro hltavého hubeňoura. Díky Zvířetníku, jednotlivým dárcům i těm, kdo vydražili jeho věno. A také odvážným venčitelům.

PŘÍRODA: Není ovec jako ovec

Ne, nebojte se, nebudu vás tu unavovat popisem různých plemen, o ta tu nejde. Navzdory obecnému přesvědčení i mému prvnímu pocitu, když ke mně běží stádo, i ovce mají „ksichty“, zvyky a povahy a jména. Něco o nich a o jejich nárocích na chov.

Koně, psi i kočky a kozenky mají jména a mnohdy na ně už slyší. U psů a koní to není třeba vysvětlovat, ale i u koz je to logické, volají se do chléva na dojení. Když se u vrátek ozve vysokým hlasem „mudlímudlímudlííí“ i Mudloun uslintaný se přiřítí v očekávání něčeho dobrého. Pravda, chvíli trvá, než to volání pronikne tvrdou lebkou do mozku, o to rychlejší je potom sprint. Ale ovce, proč by měly na jména slyšet ovce? Slyší na „hromadná“ volání, když zaháním zvířata z pastvy. „Ovce domu, holky domu, stádo domu, domudomudomůůů“.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN