„Ta kočka nekončí!“ prohlásil veterinář, když jsme někdy před rokem uspanou Amálku vytahovali z přepravky. Tahali jsme a tahali, ale kus povolené Amálky pořád zbýval v přepravce. Od té doby už uplynul více než rok. A Amálka 31. května oslavila své druhé narozeniny.

Tak jak se nám vlastně spolu žije? Jen doufám, že Amálce je s námi dobře. Za poslední rok ještě výrazně vyrostla a tím pádem je i podstatně delší. Copak by řekl veterinář teď? Koneckonců jedním z výrazných rysů mainských koček je právě délka jejich těla. Je dokonce tak dlouhá, že se až bojíme, když skáče z větší výšky, aby si nehnula s páteří.

Když jsem si vybírala mainskou kočičku, na internetu se všude psalo o něžné společenské povaze této kočky, ale i o její samostatnosti, hravosti a vůbec samých báječných vlastnostech. Snad jen mimochodem jsem si také přečetla, že je to jedno z přírodních plemen koček. Prima, nechtěla jsem přece žádnou přešlechtěnou kočku. Po více než roce soužití s Amálkou musím říci, že vše je pravda.

Je něžná, společenská, hravá, jak jen mainka může být, dokonalá Madam Jekkyl. A tak se stalo, že jsem se nepřipravila na druhou stranu povahy této kočičky – na Madam Hyde. Je v ní totiž ta přírodní kočka, respektive kus divoké kočky schovaný v matoucím nevinně vyhlížejícím strakatém kožíšku. A tahle kočička občas není vůbec něžná, naopak se rozhodla, že si mě vychová silou.

Původně jsem vám chtěla něco nadrápat o mých třičtvrtěročninách, potom ročninách, ale nějak to nevyšlo. Přitom s mladší dvounožkou jsme obě májová koťátka. Prostě mám moc práce. Ono vychovat ty dvounohé kočky k obrazu svému dá docela zabrat.

„Já rostu! Já rostu! A pak budu ta nejkrásnější a největší kočka na celém světě! Už je mi půl roku!“

„Amálko, nepřeháněj. Největší asi nebudeš už proto, že jsi kočička a ne kocourek. A vůbec, víš, co se stalo kukle, která u pánů Čapků očekávala něco velkého? Byla z ní jepice.“

„Já nejsem jepice, ale kočka, vvvrrrkkk.“

„Nevrkej na mě, jen se trochu umravni.“

„Když mně se nechce. Miaaauuuuuuu.“

Zůstaly jsme s maminkou bez našeho milovaného kocourka a i díky vám milým Zvířetníkům jsem začala přemýšlet o nové kočičce. Už jsem tu popsala, jak jsem uvažovala, takže teď se pokusím napsat, jak to nakonec dopadlo. A dám slovo i naší nové člence domácnosti, Princezně Amálce.

Apina: Když jsem hledala na webu kočičí povahy a přemýšlela jsem, která by se s námi nejspíše snesla, najednou mi padla do oka mainská mývalí kočka. Podle popisu povahy se mi zdálo, že by k nám jedna taková šlechtična mohla, tak jsem pátrala dál.

Když nám nedávno zahynul náš jedinečný kocourek Micánek, začala jsem i na popud milých drahých Zvířetnic a Zvířetníků přemýšlet o nové kočičce. Ano, myslím, že k životu potřebujeme zvířátko a z mnoha důvodů to nemůže být pejsek. Tudíž opět kočička. Jenže jaká?

Začala jsem přemýšlet nad našimi podmínkami a hlavně nad tím, jak se u nás změnila situace a jak strašně špatně to snášel Micánek. Naše kočičky žily celá léta v klidu a míru, čas se střídal na zimní pražská období a zbytek roku v domečku v Jižních Čechách. Jenže události nás doběhly a hodně traumatizujících událostí zasáhlo nejen nás, ale i našeho kocourka.

Jak mnozí z vás vědí, 12. 7. 2011 náš milovaný Micánek přešel Duhový most a potkal se se svou mámou Micinkou i konkurentem Zrzečkem, se kterým je již v míru. Už opět může jíst a tak mu snídani i večeři dává náš táta, jak byl celá léta zvyklý a od tety se nechá pohladit. Koneckonců se naučil jí věřit do té míry, že nezalézal a nechával se hladit. Jen měsíc chyběl do jeho patnáctých narozenin.