Ap

PSI: Radíkov – podzim 2011

Opět jsme s Alim vyrazili na závody tažných psů a opět to bylo jiné. Už samotný dojezd na Radíkov byl neobvyklý. Na jaře, při našem prvním startu bez pánečka a ohařů z Bohumínské mokřiny, nás přibrala do auta kamarádka Wami. Tentokrát odjížděla už v pátek, aby jako členka klubu pomohla s přípravou trati. Spolu s ní jela moje koloběžka a veškeré vybavení…

 

 

My s Alíčkem vyrážíme až v sobotu ráno vlakem do Olomouce. Už dlouho jsme spolu vlakem nikam nejeli, tak si oba jízdu užíváme. Aloušek pospává s hlavou na mých nohách, já pozoruju ubíhající krajinu za oknem a v hlavě nechávám plynout vzpomínky. Zvolna se rozednívá. Vlak je skoro prázdný a průvodčí příjemná.

PSI: Povídání pro princeznu, co zbyla

Poslouchej, princezno, nedělej na mě ty tvé oči. Na zadnici jsi dostala po zásluze. Dobře víš, že kočičí záchod je FUJ. A kočičince slušné dámy nežerou! Netvař se tak. Samozřejmě jsi moje krásná holčička. A taky bys mohla být poslušná holčička. I princezny musí poslouchat, víš?!

 

 

Neříkej, že už jsi zapomněla, jak jste mě vytočily ještě se ségrou Cácorkou, když jsem vás načapala, jak máte v těch vašich sladkých tlamičkách rozmatlané Feliniho bobany. Že bych vás tenkrát seřvala málo, když jsi tam teď tu tlamu nenechavou strčila zas? Fůůj, ja si tedy moc dobře pamatuju, jak jsem vám je z těch zubatých hub vytřásala. Ještě teď to cítím i vidím v barvách! Nechápu, co ti na tom voní? Jó nerozumím tomu, aha…

KONĚ: Krátká zpráva ze severu

„Dej kokosku!“ „Nedám, měl jsi už dost!“ „Dej mi kokosků! Nebuď zlá!“ „Nedám! Zkazil by sis zuby.“ „Dáš kokoskůůůů!!!“ „Anebo žaludek. Už nic!“ „KO-KO-SKU!“ „Měl jsi jich nejmíň šest. Přestaň loudit.“ „Dvě, jen dvě jsem měl! Myslím… Tak dej. Z kapsy. Je tam! Vím to!!!“

 

 

„Nech mi tu kapsu! Tady máš, na…“ „Eee, mrkev… Podraz! Kokosku chci!“ „Tak mrkvička ti nevoní?? Ty mlsoune jeden.“ „Dyď mám narozeniny, jsi říkala! Tak dej tu kokosku!“ „Punci, ty dědku, vždyť slavíš už od vánoc! A netvař se jak týraný kůň.“ „Jsem týraný! Šidí koníčka na kokosce!“ „Tak na, ale poslední dneska! Víc ze mě nevyloudíš.“ „Mňam, mňam, mňam. Jsem věděl že dáš… A ještě máš???“

ZÁVODY: Radíkov, nástupce Cakova

Po roční pauze jsme zase na závodech Hanáckého musher klubu. Těší mne tady být. Popovídat si po té dlouhé době s Renčou. Potkávat staré známé, vést řeči o psech, obdivovat krásné seveřany a svalnatá ESPéčka. Nakazit se nadšením a očekáváním, jak lidičkové a jejich psí parťáci nejrůznějších ras nastupují ke svým startům. Počasí dělá, co umí, aby se víkend vyvedl. Jsme tady sami, jen já a můj blázínek Alík a když už jsme tady, budeme závodit…

 

ČLOVĚČINY: Běh pro život

Může za to kolegyňka z práce. Že prý půjdou s dcerou na Tesco běh. Její dcera je aktivní v atletice, netušila jsem, o co jde, myslela jsem, že to jsou nějaké závody, že půjde dceři fandit. Ale že prý ne, že půjdou obě běžet. Že to je charitativní akce. A jestli nepůjdu taky?

 

No, proč ne. A můžu vzít Alíka? Nelenila jsem, a vyhledala na netu stránky běhu. Dočetla jsem se, že v Ostravě to je třetí ročník. Výtěžek akce je určen pro zajištění domácí péče pro onkologicky nemocné děti. Délka běhu je 4 100m, zápisné 200,- Kč, registrace možná i v místě startu. „Běžet“ může kdokoli, psi nejsou vyloučeni. Odměnou pro účastníka, krom vlastního dobrého pocitu, je kouzelně azurově modré tričko s logem běhu.

KOČKY: Vánoce zase přicházejí…

Sobotní ráno, už jen dva týdny zbývají do vánoc. Mamča se vypravila „ulovit“ kapry do rybářství, já s Darkem a Alím na ranní procházku do parku. Noční obleva změnila včerejší sněhovou nadílku na pouhou vrstvičku bílé mokré hmoty. Ale z oblohy se už zas sype bílé nadělení. Vločky jsou mokré a těžké, ve větru ostře bodají do obličeje.

Psům nečas nevadí. Chlad je pouze zrychlil, běhají kolem mě ve zběsilých kruzích. Chvíli honí Darek s mohutným štěkotem Alíka a v příštím okamžiku se role obrátí a Alí bezhlesně štve prchajícího Dara. Nemají čas značkovat, nemají čas „hodit bobek“, jen šťastně a zběsile rotují prostorem. Bavím se pohledem na ta dvě pružné svalnaté těla, na jejich radost z nespoutaného pohybu.

KONĚ: Zorka

Hlásit se to musí! Zase byly mrkvové hody. Zorka slavila kulatiny. Mojí malé kobylce bylo 12.4 2010 už dvacet let! Když jsem před rokem našla pod hřívou na jejím hnědém čele prokvétající bílé chloupky, udivilo mně to. Přece moje mlaďoška nemůže šedivět? Huculové jsou dlouhověcí koníci. Jenomže Zorča šediví. Zatím jen lehce, pár chloupků. A taky to už vlastně není žádná mladice, i když mě tak pořád připadá. Zvlášť, když ji vidím vedle dědouše Punce. Máme za sebou pěknou řádku společných let a spoustu vzpomínek.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN