Minulý týden jsme publikovali rozsáhlou analýzu na téma amerického atentátu na generála Íránských Revolučních gard (IRGC) Kásima Sulejmáního. Od té doby se ovšem věc poměrně překotně rozvinula.

Ještě v době psaní předchozího článku nebylo zřejmé (byť jsem měl své podezření, o kterém jsem psal na sociálních sítích), že letadlo Boeing 737-800 společnosti Ukraine International Airlines bylo omylem sestřeleno íránskou protivzdušnou obranou, ale vzhledem k nezvratným důkazům i samotnému íránskému přiznání po třech dnech lží, můžeme říct zcela bezpečně, kdo za to může.

V pátek 3.1. v jednu ráno iráckého času (ve čtvrtek 2.1. 23:00 CET) obletěla svět blesková zpráva, že byl v americkém atentátu v Iráku zabit, mezi jinými, vrchní velitel Jeruzalémských sil Íránských Revolučních gard Kásim Sulejmání; osoba určitě ne neznámá pravidelným čtenářům našich článků o Blízkém Východě. Bylo hned jasné, že to bude velká událost.

Předtím, než se pustíme do hlubší analýzy toho, co to znamená pro Írán a širší region, pojďme si shrnout základní fakta.

Nejprve se seznamme s výchozí situací:

Přelom let 2019 a 2020 se na Blízkém Východě nesl ve znamení tanečků kolem těžby zemního plynu ve východním Středomoří. Prvního ledna spustila těžbu izraelská těžební plošina Leviathan, která už rovnou začala dodávat plyn kromě Izraele i do sousedního Jordánska a která brzy začne dodávat plyn i do Egypta. Izrael se tak stal čistým vývozcem energie a začíná také plánovat odstavení uhelných elektráren.

„Dohoda století“ je bombastický název mírové iniciativy, se kterou, jménem amerického prezidenta Donalda Trumpa, přišel zejména jeho zeť Jared Kushner. Dohoda měla být už dávno odtajněná, potíž je v tom, že se čeká na novou vládu v Izraeli, což je, vzhledem k patové situaci v Knessetu (izraelském parlamentu) problém. Před několika dny přinesla libanonská televize Al Majadín únik (Spojenými státy dementovaný), který detailně popisuje parametry takové dohody. Třebaže se k němu Spojené státy nehlásí, uspořádání v něm zmíněné dává smysl, a proto ho lze považovat, když už ne za konečnou verzi, tak něco, co se jí hodně blíží.

Naprosto stranou zájmu nejen českých, ale i evropských médií se za poslední dva roky tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi podařilo uskutečnit celou řadu zásadních expanzí tureckého vlivu. Kdo u nás ví o tom, že Turecko má třeba takové Somálsko úplně ve své hrsti?

Asi nejlepší a nejvýmluvnější způsob, jak představit míru expanze tureckého vlivu je skrze seznam jejich aktivit s daty, kdy se daná entita dostala do jejich hledáčku (datum zeleně), kdy ji dostali pod svůj vliv způsobem, že se její chování přizpůsobilo tureckým cílům (datum oranžově), až po datum, kdy si danou entitu Turecko podmanilo způsobem, že si bez rozhodnutí v Ankaře ani neškrtne (datum červeně).

K blízkovýchodním evergreenům patří to, že se stírá hranice mezi formálním a neformálním a mezi de iure a de facto. Nikoho nemůže překvapit, že země, které spolu nemají formální diplomatické vztahy – Izrael a Saúdská Arábie – a nikdy neuzavřely mírovou dohodu, spolupracují lépe než v případě vztahu Izraele s Jordánskem, kde mírová smlouva i diplomatické vztahy jsou. V neděli se ovšem vztah opět prohloubil: Saúdská Arábie naznačila, co chce za formalizování této dobře fungující spolupráce.

Masivní přítomnost Spojených států na Blízkém východě a zároveň (doslova) výbušné prostředí způsobovaly, že se oči Pekingu dívaly jinam: do Afriky, Střední Asie nebo na Balkán. Jenže s tím je od roku 2016 konec. Slábnoucí americká moc láká Čínu na Blízký východ způsobem, na nějž místní mocnosti nejsou dobře připraveny.

Už týden v Íránu zuří nepokoje, které začaly protesty občanů proti plánovanému zvýšení ceny pohonných hmot o 50 % a zavedení přídělového systému na ně (60 litrů na měsíc). Írán má de facto centrálně plánovanou ekonomiku, která má takřka všechny neduhy, jaké známe z našeho socialistického hospodářství. Jenže pohonné hmoty jako hlavní téma protestů nevydržely ani den, než se změnily v celostátní protest proti teokratickému režimu.

Politika je řemeslo. Nestačí se postavit za řečnický pult a něco říkat; to stačí tak možná ke zvolení, ale ne k úspěšnému výkonu funkce. Jako červená nit se naším seriálem o Blízkém Východě táhne poznání, že všichni aktéři této Hry o trůny jsou ostřílení profíci – protože jinak by ve své funkci už dávno nebyli – a váží slova, která říkají, jakkoliv velkohubě mohou kolikrát znít, doslova na lékařských vahách.