Vzhledem k tomu, jak je situace na Blízkém východě dynamická, se tentokrát místo obvyklého článku o některém z aktérů blízkovýchodního dramatu podíváme na témata, která tamním děním hýbala za poslední týdny nejvíce.

Téma číslo 1: Je saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán naživu?

Válka v Sýrii je velmi komplexní a nemá ani (možné) vítěze, ani hrdiny bez poskvrny. Zato má spoustu nuancí, poražených, trpících a více či méně zlých. Od svého začátku (2011) prošla několika, od sebe zásadně se lišícími fázemi, takže nelze například dnešní boje hodnotit optikou „Asad vs. opozice“, jak často novináři, kteří se ve věci neorientují, činí.

Tento článek bude v seriálu poměrně výjimečný, protože popisuje pouze jednu – důležitou – událost, a zároveň asi nebude úplně možné mu porozumět bez přečtení následujících dílů:

• Šíitské schisma – a co dál? (Blízkovýchodní Hra o trůny 2)

Než se dostaneme – v samostatné kapitole – k příčinám a analýze nejstrašnější války, jakou Blízký východ (minimálně od irácko-íránské války) poznal, podívejme se na Sýrii z pohledu toho, odkud se bere, kdo a proč jí vládne a proč, stejně jako v Iráku nebo Egyptě, bylo Arabské jaro jen rozbuškou k daleko horšímu, dlouhotrvajícímu problému. Nelze pochopit brutalitu syrské občanské války, ani odhodlání Bašára al Asada a jeho podporovatelů, bez pochopení minulosti těch, kdo za ním skálopevně stojí – šíitů (alávitů a ismaílovců), křesťanů (pravoslavných a katolíků) a drúzů.

Asi jsme všichni slyšeli větu, že Kartágo musí být zničeno. Díky omílání starověkého dějepisu většinou i víme, že Kartágo bylo fénickou kolonií a vytvořilo vlastní říši v severní Africe (něco jako když se třináct kolonií o cca 2500 let později osamostatnilo od Velké Británie a založily USA). Ovšem co se stalo s Féničany? Ta debata je dodnes velmi živá – ve stínu libanonských cedrů a po celém světě, kde žijí libanonské komunity.

Hodně se mluví o tom, jak lži Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze způsobily řetězec utrpení, které Irák sužuje dodnes. Osobně jsem trochu jiného názoru: lži o zbraních hromadného ničení současnou situaci nezpůsobily, pouze výrazně urychlily její nástup. Irák totiž zdaleka nebyl tak stabilní, jak to na první pohled vypadalo.

Režim Saddáma Husajna totiž nebyl žádnou oázou stability; byl postaven na silném protežování sunnitských Arabů,  zatímco ostatní skupiny obyvatelstva byly nejen utlačované, ale v některých případech rovnou genocidně likvidované. A „kovbojský“ charakter Saddámova režimu vůči zahraničí mu také mnoho přátel nezískal. Irák je, z hlediska státní identity, tak trochu jako Jugoslávie; Irák je v podstatě zemí „bez Iráčanů“.

Mapa světa dokáže být neskutečně relativní. Co je centrum, co je periferie? Záleží na tom, kdo se kouká. Kdo neviděl čínskou mapu světa, těžko pochopí, proč se Číně říká Říše středu. Bez toho, aby člověk viděl mapu světa publikovanou v Severní Americe, nelze pochopit, jak se na svět dívají Američané. A ze stejného důvodu, kdo viděl arabskou mapu světa, pochopí unikátní pozici, v níž se Egypt nachází – přesně mezi Maghrebem („Země zapadajícího slunce“) a Mašrikem („Země vycházejícího slunce“), dvěma hlavními částmi arabského světa.

Palestinští Arabové, kteří nejsou izraelskými občany, jsou živoucím příkladem tohoto přísloví. Možnost mít svůj stát měli v letech 1947 (zaručenou), 1950 (teoretickou), 1993 (zaručenou) a 2000 (zaručenou), a pokaždé to odmítli, protože jim to bylo málo. Přešla dekáda a s ní jména Benjamin Netanjahu, generál Abd-al Fattáh al-Sísí a Mohamed bin Salmán a naprosto realisticky to pro palestinské Araby znamená konec.

Sčítání lidu, které provedla Velká Británie v Mandátu Palestina bez Jordánska (čítající území dnešního Izraele včetně sporných území) v roce 1920 ukázalo, že v celé oblasti žilo 729 873 lidí, z toho 7 143 Židů. Pro srovnání, dnes žije v téže oblasti 8,5 milionu v Izraeli v rámci hranic z roku 1967, 2,7 milionu na Západním břehu Jordánu, neboli v Judeji a Samaří a 1,8 milionu v Gaze, dohromady 13 milionů lidí.

V úvodu do seriálu, v němž byl nastíněn konflikt mezi Saúdskou Arábií (zkráceně KSA – Království Saúdské Arábie) a Íránem, se píše o tom, že alfou a omegou saúdských státních zájmů je moc a bohatství rodiny Saúdů. A že co je dobré pro moc a bohatství rodiny Saúdů je „dobré“ pro stát a touto optikou tedy stát posuzuje, co a jak udělá. V poslední době se mluví o převratných změnách v KSA – otázkou ovšem je, nakolik jsou převratné, když se nezměnily cíle saúdské politiky, ale pouze okolnosti? To hlavní, co se stalo, je, že si toho mladý korunní princ Mohamed bin Salmán al Saúd, vzděláním právník, všiml a podle toho zareagoval.

Poněkud paradoxní situací v rámci celé blízkovýchodní Hry o trůny je fakt, že v jediné zemi, která se této velké hry zatím úspěšně stranila, bublá podobná hra pod povrchem, a způsobuje tak přinejmenším podstatné znepokojení. Omán, země striktně neutrální, je vším, co si můžeme představit pod pojmem „osvícená diktatura“. Je to země na místní poměry velmi tolerantní, přátelská a bezpečná – díky jednomu muži, osvícenému, leč bezdětnému sultánovi Kábúsovi ibn Saídovi, kterémuž už táhne na osmdesátku, léčí se s rakovinou, a který nemá, v souladu s ibaditskou tradicí, dědice.

Každý tak nějak podvědomě tuší, že Blízký Východ je bolavé místo. Jakkoliv se jeho hra vede neúprosně, machiavellisticky a bezcitně, tu a tam se objeví něčí svědomí, ale zpravidla jen velmi opatrně a spíš se snahou ulehčit si aspoň předstíráním, že se něco dělá než opravdovou pomocí. Takový byl příběh vzniku Izraele a takový je i příběh hlavního izraelského spojence v regionu: kurdského národa.