Otevřený dopis ministrů Petříčka a Zaorálka a exministra Schwarzenberga Izraeli rozpoutal na české politické scéně podobný efekt, jako kdybyste do ní hodili ruční granát. Izrael je v Česku vzhledem k našemu dost exkluzivnímu spojenectví citlivé téma, zejména, ozve-li se hned od dvou našich ministrů vůči jeho geopolitickým záměrům kritika. Jenže jak celé situaci rozumět?

Důležitou souvislostí se současnými událostmi je takzvaná Dohoda století (DoC), tedy americký návrh na izraelsko-palestinské mírové uspořádání z dílny současné americké administrativy. O ní jsme důkladně informovali v tomto článku. Její hlavní výhoda proti těm předchozím je, že vychází z fakt, jaká jsou „na zemi“. Neplánuje přesouvat obyvatelstvo, zkrátka se snaží nakreslit hranici podle stávajících linií kontroly. Její hlavní nevýhodou je to, že se zatím nikdo nemá k jejímu podpisu, a to z obou stran. Pojďme se podívat na to, jak se k DoC dnes staví jednotliví aktéři:

Po podezřelé smrti předsedy Senátu Jaroslava Kubery, která následovala poté, co mu čínské velvyslanectví vyhrožovalo, se znovu dostala na senátní půdu otázka, zda má jeho nástupce, Miloš Vystrčil, v plánované návštěvě pokračovat.

Na rovinu: v současných diplomatických kruzích není ani náhodou běžné, aby na Taiwan zavítal druhý nejvyšší ústavní činitel země, která formálně uznává politiku jedné Číny, a to té z Pekingu, proto vyvolala plánovaná návštěva takový rozruch. Důvodem pro plánovanou návštěvu bylo už pro pana Kuberu, že zatímco komunistická Čína nejenže nesplnila své sliby o investicích v České republice, ale především agresivně zvyšuje svůj vliv v naší zemi, protože ji považuje za svou vstupní bránu do Evropské unie.

Když teď řešíme ty maturity, zeptejte se někdy maturanta na to, jaké je hlavní město Číny. Jednoduchá otázka – jednoduchá odpověď, že? Ani v nejmenším. Naprosto vážně by mě zajímalo, jak by škola hodnotila, kdybych řekl jiné město než obligátní Peking. A přitom by to mohlo být správně.

Jedním z premiantů koronavirové krize je někdo, kdo rozesílá po světě roušky v letadlech s velkým nápisem China Airlines. Pokud byste tipovali, že letadlo přiletělo z Pekingu, Šanghaje, Šen-čenu (Shenzhen), Wu-chanu (Wuhan) nebo jiného velkého města kontinentální Číny, netrefili byste se. Ono totiž nejspíš přiletělo z Tchaj-peje (Taipei). Ale proč se potom společnost jmenuje takhle zvláštně? Protože to, komu patří a co vlastně je ostrov, kterému Portugalci říkali Formosa, je vysoce ožehavé téma, na které nelze odpovědět „správně“. Označení, které mu člověk dává, totiž v sobě – s výjimkou ignorance v případě lidí, kterým je to jedno – nese politické poslání.

Zatímco koronavirus hýbe celým světem – i Blízkým Východem – dějí se kromě toho i jiné věci, které stojí za zmínku, třebaže koronavirus dokázal na nějaký čas standardní blízkovýchodní dění upozadit.

Turecko

Koronavirus Turecku – geopoliticky vzato – celkem silně škodí. Sebral mu kamery evropských novinářů, kterých se snažil mít co nejvíc na hranici s Řeckem, kam se prezident Recep Tayyip Erdoğan často velmi brutálními způsoby uměle snažil nahnat v zemi dlouhodobě usazené cizince. Plán byl uhranout Evropu pohledem na zástupy lidí, násilí jedněch a utrpení jiných, a přinutit ji k tomu, aby mu šla na ruku, zejména pokud jde o zvýšené „výpalné“ za hlídání turecko-evropské hranice.

Velké a silné státy mají tendenci ovlivňovat dění v menších a slabších státech, dělat si z nich satelity, v horším případě si z nich dělat kolonie nebo je okupovat. To je něco, čeho byl náš seriál dosud plný – a pokaždé šlo o případ, kdy se velmoc ani nesnažila tvářit, že jí jde o něco jiného. Jenže je nějaká jiná dynamika vztahů malých a velkých vůbec možná?

Pojďme se podívat na jeden příklad velmoci, která si je svého minulého špatného chování vědoma, snaží se s malými sousedy vycházet, ale oni jí ani po desítkách let nevěří. Pojďme si popovídat o Německu a jednom jeho malém, statečném, trochu ukřivděném sousedovi, který má z Německa – navzdory nejtěsnějšímu spojenectví, jaké dnešní mezinárodní vztahy znají – dodnes obavy. Řeč je, přirozeně, o Dánsku.

Navzdory tomu, že jsou světová média plná koronaviru, na Blízkém Východě vývoj jako obvykle nespí. To, co by přitom mělo dostat prostor v médiích jsou události ze syrské provincie Idlíb, o níž aktuálně svádějí boje turecká armáda a syrský režim Bašára Asada, které – přeneseně – vedly k uprchlické vlně, kterou uměle vyvolal turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

Na konci ledna Británie po dlouhých třech letech vyjednávání vystoupila z Evropské unie. Protože jsou média plná těch nejvýznamnějších důsledků tohoto kroku, jako vyjednávání s EU o budoucí podobě vztahů, s USA o dohodě o volném obchodu, irské hranici nebo skotské nezávislosti, není třeba se jim příliš věnovat. Geopolitické zemětřesení, které to způsobilo, ovšem sahá dál – pojďme se podívat na jeho některé nepříliš známé dopady.

Minulý týden zveřejnil americký prezident Donald Trump po dohodě s předsedy dvou největších stran, Benjaminem Netanjahuem za Likud a Bennym Gantzem za Modrobílé plán na mír mezi Izraelem a palestinskými Araby zvaný „Dohoda století“ (DoC). Mezinárodní společenství se k němu postavilo víceméně očekávatelně, ale pár překvapení ve světové reakci bylo, jakož i v samotném návrhu mírové smlouvy.

Konečné znění dohody je vcelku podobné únikům, které se do médií za poslední dobu dostávaly, a které jsme i zde analyzovali, kromě toho, s několika zásadními rozdíly.