V posledních čtyřech dílech jsme si v kostce shrnuli historii Turecka a všechny důležité aspekty, které formovaly dnešní tureckou politiku a psyché dnešního tureckého voliče. Na tomto základě se podívejme na to, co Turecko do budoucna čeká, jaké jsou další možnosti jeho rozvoje a o co se nejspíš bude snažit jeho prezident, Recep Tayyip Erdoğan.

Abychom dokázali dobře pochopit, oč jde tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi a proč, jak zní mediální zkratka, „islamizuje zemi“, je nutné znát tureckou minulost. V minulých dílech jsme se věnovali helénské i osmanské minulosti země, jakož i turbulentním událostem, během nichž došlo k pádu Osmanské říše a zrodu moderního Turecka.

Když Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil svou slavnou větu: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, platilo to o nově založeném Turecku ještě daleko více než o Československu. Mustafa Kemal Atatürk, který se stal jeho prvním prezidentem 29. října 1923, byl velmi schopný reformátor a přesvědčením demokrat, který si byl smyslu věty, kterou vyřkl náš první prezident, vědom. Nejenže moderní, sekulární, občanské, republikánské Turecko nešlo vytvořit bez demokratů; ono nešlo především vytvořit bez občanů.

Turecko je země s komplikovanou identitou. Na troskách helénské civilizace povstala mocná Osmanská říše, která skončila zejména kvůli neschopnosti dostatečně rychle inovovat a modernizovat. Naděje, které do její modernizace počátkem 20. století byly vkládané, s vládou tří Pašů a první světovou válkou definitivně vyhasly. Proto začal vznikat konkurenční projekt: nového Turecka, Turecka moderního, nezatíženého minulostí, které se s osmanským dědictvím v dobrém i ve zlém nakonec rozejde.

Zrod novodobého Turecka ve vakuu po upadající Osmanské říši byl hodně komplikovaný, protože v klíčových letech (1918 – 1923) se odehrávalo najednou několik iniciativ, válek a dalších událostí, které byly mezi sebou propojené, ale fungovaly každá samostatně se svým vlastním cílem. Zde je seznam nejdůležitějších:

V minulém díle jsme se věnovali předtureckému období Anatolie, která kopíruje většinu území moderního Turecka. Abychom pochopili komplikovaný vztah moderního Turecka k vlastní minulosti i sousedům, je potřeba si blíže představit Osmanskou říši.

Osmanská říše se jmenuje po zakladateli dynastie, prvním sultánovi říše, který se jmenoval Osman I. O jeho původu toho, pokud jde o věrohodné informace, nevíme mnoho, ale počátek jeho říše se dá datovat do druhé poloviny 13. století, kdy vládl jako bey ve městě Söğüt v severozápadní Anatolii. Odtud zaútočil na Byzantskou říši, na jejíž troskách bylo v roce 1453 vybudováno silné impérium. Po pádu Seldžuckého sultanátu (polovina 13. století) se území Anatolie obývané tureckými kmeny rozpadlo do nejprve devíti a posléze pětadvaceti útvarů, kterým se říkalo beylikler (jednotné číslo: beylik, na čele stál bey). Základní rozdíl proti seldžucké době, pokud jde o kulturní vývoj Anatolie, je fakt, že zatímco Seldžukové vzhlíželi k Íránu a prosazovali perštinu jako jazyk elit, v beylicích se prosazovala jako každodenní jazyk, i mezi elitami, turečtina.

Mezi nejzajímavější místa na světě patří společnosti postavené na troskách předchozích civilizací. Jejich noví obyvatelé totiž zpravidla naruší organicky dlouhodobě vytvářenou strukturu místních vazeb, aby ji překryli něčím vlastním, zcela novým. K těmto okamžikům dochází náhle – starý život se zastaví v čase, podlehne zkáze a od té doby zpravidla žijí dál dvě reality: jedna nová a ta stará, pokračující v exilu či diaspoře.

Nabízejí se tak otázky: Co je vlastně čí? Patří památky, které po staré civilizaci zůstaly, těm novým, nebo těm původním obyvatelům? A jaký vliv to má na to, kam se nový stát ubírá? Co to znamená pro identitu místních lidí? To všechno jsou naprosto klíčové otázky, chceme-li porozumět modernímu Turecku.

Než se pustíme do samostatného článku o Afghánistánu, považuji za důležité zmínit základní reálie této země s ohledem na tolik diskutovanou vojenskou přítomnost jednotek ISAF, jejichž součástí je i česká armáda.

Další měsíc událostí na Blízkém východě byl – jak to tak bývá – nabitý zajímavými událostmi.

Nejnovější vývoj v Sýrii

Říct o Jordánsku, že je zemí na zelené louce, je trochu ironické, vzhledem k tomu, jak málo zeleně tam je a k tomu, že skoro celou zemi pokrývá poušť, přesto jde o označení velmi trefné. Prakticky po celou historii až do dvacátého století stál tenhle kus země stranou okolního velmi turbulentního dění, aby se z něj posléze stalo útočiště pro prchající z okolních konfliktů. Ovšem zdaleka ne všichni si jsou rovni.

Zatímco v Evropě vrcholí okurková sezóna, o Blízkém východě se to rozhodně říct nedá. Situace je dynamická jako vždy – pojďme se tedy podívat na nejdůležitější dění v regionu.

Izraelský boj se žhářskými draky a balonky z Gazy vrcholí

Když se dnes řekne Blízký východ a náboženství, většině lidí se – správně – vybaví zejména islám. Kolikrát až do té míry, že nám přijde představa kostela ve většinově muslimské zemi jako nepravděpodobná. Nebylo tomu tak ovšem vždy – a katastrofa, která úpadek křesťanství v regionu zejména způsobila, je z politických důvodů dodnes v mnoha zemích tabu. Pojďme se tedy podívat na to, co se s blízkovýchodními křesťany stalo.