K blízkovýchodním evergreenům patří to, že se stírá hranice mezi formálním a neformálním a mezi de iure a de facto. Nikoho nemůže překvapit, že země, které spolu nemají formální diplomatické vztahy – Izrael a Saúdská Arábie – a nikdy neuzavřely mírovou dohodu, spolupracují lépe než v případě vztahu Izraele s Jordánskem, kde mírová smlouva i diplomatické vztahy jsou. V neděli se ovšem vztah opět prohloubil: Saúdská Arábie naznačila, co chce za formalizování této dobře fungující spolupráce.

Masivní přítomnost Spojených států na Blízkém východě a zároveň (doslova) výbušné prostředí způsobovaly, že se oči Pekingu dívaly jinam: do Afriky, Střední Asie nebo na Balkán. Jenže s tím je od roku 2016 konec. Slábnoucí americká moc láká Čínu na Blízký východ způsobem, na nějž místní mocnosti nejsou dobře připraveny.

Už týden v Íránu zuří nepokoje, které začaly protesty občanů proti plánovanému zvýšení ceny pohonných hmot o 50 % a zavedení přídělového systému na ně (60 litrů na měsíc). Írán má de facto centrálně plánovanou ekonomiku, která má takřka všechny neduhy, jaké známe z našeho socialistického hospodářství. Jenže pohonné hmoty jako hlavní téma protestů nevydržely ani den, než se změnily v celostátní protest proti teokratickému režimu.

Politika je řemeslo. Nestačí se postavit za řečnický pult a něco říkat; to stačí tak možná ke zvolení, ale ne k úspěšnému výkonu funkce. Jako červená nit se naším seriálem o Blízkém Východě táhne poznání, že všichni aktéři této Hry o trůny jsou ostřílení profíci – protože jinak by ve své funkci už dávno nebyli – a váží slova, která říkají, jakkoliv velkohubě mohou kolikrát znít, doslova na lékařských vahách.

Čtvrtého října začaly protesty v Íránem ovládaném Iráku, které rychle, po návštěvě íránského generála Kasíma Sulejmáního, přerostly ve střelbu do demonstrantů. Demonstranti, kteří ze začátku protestovali proti korupci a špatné sociální situaci v zemi v důsledku ostré střelby poměrně rychle vyměnili rétoriku za otevřeně protiíránskou; podle všeho totiž do demonstrantů nestřílely irácké bezpečnostní síly, ale íránští vojáci, kteří přijeli do země „stabilizovat“ situaci svými vlastními způsoby.

Mnichovská analogie jistě napadla – zejména v Česku – nejednoho pozorovatele situace Kurdů v syrské Rojavě, a aby toho nebylo málo, přidaly se další. Turecko se rozhodlo nám na praktickém příkladu připomenout, co to byly Einsatzgruppen a spolu s Ruskem se rozhodlo nám udělat rekonstrukci paktu Ribbentrop-Molotov. A aby toho ještě nebylo málo, zatoužil velký sultán hezky veřejně po Wunderwaffen.

Kurdský kvazistát v severovýchodní Sýrii oficiálně skončil poté, co se kurdské Syrské demokratické síly (SDF) spojily s prezidentem Bašárem Assadem a dohodly se na společném postupu proti Turecku. Za poslední týden se toho stalo skutečně hodně, nejprve se podívejme na časový sled jednotlivých událostí:

• V neděli 6. října nařídil americký prezident Donald Trump vojskům, která hlídala bezpečnost Rojavy, kvazistátního kurdského útvaru na severovýchodě Sýrie, stažení z pásu, jehož kontrolu požadoval turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.

V seriálu o Blízkém Východě jsme celý jeden díl věnovali syrským Kurdům v oblasti, které říkají Rojava, v níž se odehrává cosi jako (dosud docela úspěšný) blízkovýchodní pokus o progresivně-demokratickou formu vládnutí. Včera se nad její budoucností s největší pravděpodobností zavřela voda.

V minulých Aktualitách padla rovněž zmínka o koridoru mezi turecko-syrskou hranicí a demarkační linií čtyřicet kilometrů na jih od zmíněné hranice, kterou chce obsadit turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Důvodů k tomu má několik:

• Jedná se o úrodnou oblast
• Je tam většina kurdských měst v Sýrii, nedávno těžce vybojovaných z rukou Islámského státu

Jak bylo již řečeno v minulých aktualitách, události se na Blízkém Východě posunují rychlým tempem. Zatímco eskalace konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií, kdy si obě země navzájem řekly, že při jakémkoliv pokusu o útok půjdou do totální války je už takový, dalo by se říci, evergreen, děly se v pozadí věci, které by neměly zapadnout.