Určitě jste už někdy, někde slyšeli názory, že je čeština příliš zastaralý jazyk, že je genderově nevyvážená, dokonce i urážlivá, ba až diskriminující. Ale je to pravda? Nemyslím si. Pokud jde o projev, dozajista existují formy projevu, které jsou bez diskuse, objektivně špatné (příklad: popírání šoa), ovšem je tu celá řada aspektů jazyka a mezilidské komunikace, kde o tom, jestli je něco urážlivého nebo ne či inkluzivního nebo ne, rozhoduje nikoliv objektivní pravda, ale čistě jen ochota posluchače či čtenáře se urazit nebo ne.
V souvislosti s iniciativou Suchej únor se v médiích rozproudila diskuse na téma alkoholu u nás, jako moc se pije, jak se alkohol kontroluje a k čemu to vede. Česká společnost je, pokud jde o alkohol, hodně různorodá, není možné tady úplně strčit celou společnost, nebo aspoň její většinu, do jednoho pytle. Pojďme se podívat na to, jak se alkohol dá na individuální i společenské úrovni řešit, a která cesta by pro nás z toho mohla vyplývat jako lepší.
Českému školství se, s jeho neintuitivní výukou jazyků, povedlo většině lidí u nás učení se cizích jazyků znechutit natolik, že když mají otevřít pusu nebo být postaveni před situaci, ve které se musí nějak projevit, dostanou blok ze stresu, aby náhodou neudělali chybu a aby je někdo kvůli té chybě nezostudil. Jenže učení se jazyků tak nejenže vypadat nemusí, ono tak hlavně vypadat nemá.
Budou to zanedlouho čtyři roky, co zemřel jeden z lidí, kteří tady mohli být ještě hodně dlouho a zvěstovat překvapeným lidem očividný fakt: na světě je fajn, a ještě nikdy nebylo tak dobře. Švédský lékař a datový expert Hans Rosling byl člověk, který dokázal, že většinu lidí vlastně fakta, a to ani pro ně pozitivní fakta, nezajímají.
Stát Izrael aktuálně platí za světovou jedničku ve věci rychlé a efektivní vakcinace populace proti covidu-19, což samozřejmě vede mnohé z těch, kteří na Izraeli za normálních okolností nenechají nit suchou, k tomu, aby hledali na izraelském očkovacím programu jakýkoliv nedostatek. Na tom by ještě nebylo nic špatného, kdyby se při tom nelhalo, což se naneštěstí až příliš často děje.
Jak se jmenuje země mezi Lotyšskem a Finskem? A proč se tak jmenuje? Je na to složitější odpověď, než by jeden čekal. Leckdo ví, že Eesti Vabariik znamená „Estonská republika“, ale málokdo už ví, jak se k tomu Estonci dobrali. Protože nejenže si tak historicky sami neříkali, ale neříkali jim tak ani Finové a použití slova Eesti má samozřejmě dost silný politický náboj, který ne úplně každému v regionu vyhovuje.
V prvé řadě děkuji Martinu Schmarczovi za to, že jako konzervativec nabídl 
Doba koronavirová přinesla doslova hurikán změn do našich životů, a jednou z těch nejvýznamnějších je, že se firmy musely naučit, že práce z domova se dělat dá a že to produktivitu zaměstnanců nijak podstatně neovlivňuje (u nás ve firmě náš do té doby skeptický CEO zjistil, že se produktivita dokonce zvýšila, pročež poslal spoustu lidí, včetně mě, na práci z domova permanentně). Jenže co to je, práce z domova?
Tady v Česku milujeme mapy. Naše děti v nich listují odmala, věšíme si mapy na zeď jako ozdobu a kdo neměl jako malý doma globus, jako by pomalu nebyl. Mapy v nás vyvolávají fantazie o tom, jaký je svět za našimi hraničními horami a tomu odpovídá i naše školství: zeměpis je pro nás zejména schopnost orientovat se v mapách všeho druhu.
K svému překvapení jsem našel už druhou norskou písničku na téma „jsem z venkova, přijel jsem do Oslo a jsem celý paf z provozu, semaforů, tramvají a vůbec všeho toho ruchu“.
