Než jsem se nadála, tak náš kocour Dareček ztloustl. Nejenom obyčejně, přibrat pár deka, ale veterinář zjistil, že je velmi obézní, přibral jedno kilo a sedmdesát deka!!!
Bylo velmi horké a suché léto, my i zvěř jsme se povalovali skoro čtvrt roku ve stínu a takřka se nehýbali. To by ani tak nevadilo, ale kocourek zjistil, že když teňounkým hláskem řekne svému pánečkovi: „Mňau-hlááád“, tak ten neváhá a hned vybalí kapsičku.
Začátkem tohoto roku se začalo mezi občany proslýchat, že z naší vísky do sousedního Vranova (u Brna) povede přes les poutní cesta. Ta už zde byla, kdysi moc a moc dávno, začátkem 17. století za hraběte Maxmiliána z Lichtenštejna, ale vzala za své postupem času, a zvláště po vybudování silnice údolím Ponávky roku 1902. Poutníci se se začali přesouvat na novou komunikaci.
V únoru bylo veřejné sezení, kde občané, kteří měli zájem, byli seznámeni s ideou vybudovat tuto poutní cestu znovu, s tím, že nebude sloužit pouze věřícím, ale její realizaci jistě uvítají i turisté. Byly předvedeny makety kapliček, návrhy obrazů (autorem je pan Milivoj Husák, ak. malíř), místa jejich umístění v lesích (cesta vede takřka po stejné, historické trase) a byli jsme seznámeni s tím, že cesta se bude jmenovat Sedmiradostná. Sedm radostí Panny Marie.
„Kocour právě přitáhl slepýše“ prohlásil klidně manžel a dál četl knížku. Byla sice polovina dubna a pár dní do sv. Jiří, kdy hadi a štíři mají vylézat z děr, ale vysoké teploty na Jižní Moravě panující už pár dnů, vyhnaly plazy ven ze zimních děr. A manžela na posezení na zahradě.
Za těch pár teplých dnů měl náš kočičí pacholek na svědomí dvě ještěrky, samečka jsem už nezachránila a našla ho mrtvého, ale samičku jsem vyrvala z kočičích spárů včas a pustila dál od zahrad, na svobodu.
Minulý týden jsem byla svými přáteli z naší ulice, pozvaná na vernisáž výstavy kamélií – spolu se sbírkou porcelánu z depozitáře – na zámek Rájec nad Svitavou. Ten den byl také prvním dnem, kdy nemrzlo, ale bylo těsně nad nulou, byla i modrá obloha a svítilo slunce.
Celá naše tříčlenná výprava byla víc než teple oblečená, protože jsme očekávali vymrznutý zámek. Ó, jak dobře jsme učinili! Před zámkem se před jedenáctou hodinou scházeli pozvaní hosté, většinou památkáři, kasteláni z okolních hradů a zámků, lidé, kteří se na „svých zámcích“ věnují květinám, zřejmě i bývalí zaměstnanci skleníků, kde se v Rájci už několik desítek let věnují šlechtění a péči o kamélie. A další a další.
Už několikrát jsem psala (na Dedeníku) o domově, kde žije moje maminka. Poprvé v roce 2014, kdy maminka byla v Domově už rok a půl. Letos se Domovu v Žernůvce u Tišnova dostalo výsady v podobě dárků – patchworkových polštářků – klientům. Polštářky ZU ze Zvířetnické aukce, které navíc po vydražení splnily ještě jeden úžasný, člověčenstvím naplněný úkol, peníze za jejich vydražení jdou na velmi krásný počin, pro nemocnou mladou ženu.
V předvečer Mikuláše jsme polštářky s paní aktivizátorkou rozdávaly v Domově a způsobily překvapenou radost. Vždy jsem vysvětlila, co je společenství lidí na Zvířetníku.
Sedím v šeru sálu, na každoročním setkání sousedů z naší slepé ulice. Před čtyřiceti lety jsme začali svépomocí stavět domky. Tři roky intenzívní dřiny nás zocelilo do pospolité party, která, když jsme dostavěli, za sebou zavřela dveře svých domácností a nekoukala se „okny dovnitř“.
Ale ta pospolitost, ta zůstala. Už jenom v tom, že se scházíme, slavíme narozeniny, nebo jen tak. Někteří se odstěhovali, někteří odešli na věčnost. Noví vlastníci nemovitostí mezi nás také zapadli. A tak sedím a pozoruji známé tváře a při tom jsem si vzpomněla, jak mě i mému muži tato pospolitost před mnoha a mnoha lety pomohla.
Koncem října byl u nás již pátým rokem kocour Darek, začátkem září jsme s ním oslavili jeho páté narozeniny. Kočičí pacholek, holomek jeden, ale přesto milovaný právoplatný člen rodiny. S přibývajícími roky, nabývá na životní sebejistotě, až máme strach o jeho zdraví ba i život.
Několikrát jsem ho pozorovala, jak stojí uprostřed vozovky naší slepé ulice a se sebevědomým šviháním ocasu se dívá na přijíždějící auto. Celým kocourem říká: „Uhni potvoro plechová, smradlavá, silnice je moje!“
V mělkém dolíku, na úpatí Vysočiny, mezi kopci s pastvinami a lesy, se choulí městys Lomnice. S upřesněním – u Tišnova, Brno-venkov. Ono těch Lomnic je povícero. V sobotu, začátkem září jsme s Ajvi zajeli do Lomnice podívat se v rámci Dnů Evropského dědictví na výstavu jiřin v lomnické oranžerii a výstavu zahradních lemovek. Pozvala mne sousedka, která jela vypomáhat s aranžováním jiřin.
Oranžerie v Lomnici mne velmi zajímala, věděla jsem od sousedky, že paní D., její kamarádka, se svým manželem zachránili oranžerii ze stavu klinické smrti, při té příležitosti zachránili i keramickou pec, kde se vypalovaly květníky a zahradní lemovky pro lomnický zámecký park a ze sutě zachránili a zrestaurovali 11 druhů lemovek. Abych se přiznala, o zahradních lemovkách – pomůckách zámeckých zahradníků, jsem slyšela poprvé. Při tom um starých zahradníků obdivujeme do dnešních dnů v zámeckých parcích.
Prázdniny spějí do druhé poloviny, lidé šťastně odjíždějí na dovolené. Ale co s mazlíčky? A co teprve s domácími zvířaty?
A tak jsem letos v jednom týdnu vyfasovala starost o dvě zvířecí sousedské domácnosti. Z jedné strany, přímí sousedé – dvě kočky. Černý Kikin a mouratá Mici-Angora. Dvakrát denně, za nepřejícího kvílení Ajvi, která na mne ječela zpoza našeho plotu, že si dovoluji ty potměšilé kočky chodit krmit.
„No, Ajvi, nedá se nic dělat, paní domu má sice tři předospělé děti a jednu dospělou vnučku, ale jaksi nejsou schopni si logisticky naplánovat dovolené tak, aby se někdo postaral o dům, rostlinstvo a živočišstvo. A tak nezbývá, než se o kočičky postarat. Kytky chodí zalévat další sousedka.“
Brňané a lidé z okolí znají, přespolní tuší, nebo nevědí. V okolí Tišnova konkrétně za Lomnicí, prochází úchvatnou kopcovitou krajinou stezka, věnovaná géniovi a všeumělovi Járovi Cimrmanovi. Část stezky byla cílem našeho červencového výletění s pejsky, zláťáky Tobbym a Montym… a Ajvinkou.
Bylo teplo, katastrofální sucho, ale krásná oblaka a příjemný větřík. To byl den, kdy slovo dalo slovo a sraz jsme si daly tak nějak na půl cesty od našich domovů. Vyšlo to na Lomnici u Tišnova, kam jsme po dopravních peripetiích (první volný den svátku Cyrila a Metoděje a to se na silnicích děly věci nevídané) konečně s mírným zpožděním stanuly na náměstí v Lomnici před kostelem Navštívení Panny Marie.
