Mnoho turistů putujících Moravským Krasem netuší, že krajina se strmými svahy mezi poutním Vranovem u Brna a poutními Křtinami, byla v 19. století romanticky upravenou krajinou. Já to nevěděla také, a to bydlím na prahu Moravského krasu, od dětství jsem Kras navštěvovala s rodiči a tato půvabná krajina mě učarovala.
Poprvé jsem se s touto historií komponované krajiny seznámila při čtení jedné z publikačních prací Mgr. M. Golece, Ph.D., asi před osmi lety. Pro připomenutí mapa VKLA:
Dnes navštívíme Kolonádu, litinový kříž a Kolohnát.
Kvaš Kolonáda nad Adamovem, průhled k zámku kolem roku 1815 (autor F. Runk)
Mnoho turistů putujících Moravským Krasem netuší, že krajina se strmými svahy mezi poutním Vranovem u Brna a poutními Křtinami, byla v 19. století romanticky upravenou krajinou. Já to nevěděla také, a to bydlím na prahu Moravského krasu, od dětství jsem Kras navštěvovala s rodiči a tato půvabná krajina mi učarovala. Poprvé jsem se s touto historií komponované krajiny seznámila při čtení jedné z publikačních prací Mgr. M. Golece, Ph.D., asi před osmi lety.
„Bude pršet, nikam nejezdi!“, pravil můj muž z pohodlí svého křesla. Prohlédla jsem všechny počasové servery a ujistila jsem se, že na místě samém, kam vyrážíme za kamarádkou bude pršet, ale tak hodinku odpoledne. To se dá zvládnout.
Je doba mobilová a od jejího počátku jsem vlastnila několik přístrojů. Můj vlastní, který jsem si kdysi koupila koncem devadesátých let, bylo cosi tlačítkového, malá cihlička do ruky. To byl můj první a poslední mobil, který jsem si sama pořídila. A potom nastala doba dědická.
Nepohodlně. Jsou rozdílného živočišného druhu. Kocour preferuje pomalé loudání, někde za mými zády a po chvílích nás dobíhá, když na něj zapískám nebo zavolám, aby se zase coural někde vzadu, no a Ajvi jako pes dychtivě, s nosem u země čte všechny pesemesky co jsou při cestě. Obzvlášť náročné je focení. Nafotit oba do jednoho záběru, takřka nemožné. Především když je zamrzlo, na zemi poprašek sněhu a za zády se člověku neustále ozývá žalostné, hlasité mňaúúúú – zebéééé.
V adventním čase se snažím užít si kulturních akcí, zklidnit puls, dech i krok a věnovat se klidovým činnostem. Letos jsem do svého rozjímacího repertoáru zařadila shlédnutí České mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Využila jsem skvělé příležitosti, že Mladí brněnští symfonici a sbor Ars Brunensis pořádali generální zkoušku v kostele Narození Panny Marie ve Vranově u Brna.
Začátkem května, na naší slepé ulici v prudkém kopci, začala rekonstrukce vozovky. Původní projekt, pouze skrývka pěticentimetrové vrstvy původního asfaltu se během prvních čtyř dnů změnila ze záhadných důvodů na prohrabání celého kopce a ulice až na hlínu.
To, co momentálně probíhá v české kotlině (plošné trávení škodlivých hlodavců) mne nenechává lhostejnou. Abych se přiznala, tato blbina mi totálně nadzdvihla můj už tak vysoký krevní tlak. Nebudu popisovat ten strašlivý dopad na přírodu, ten už tady působí ze strany socialistických zemědělských podniků přes 70 let. O koloběhu jedu v přírodě se už veřejnost dověděla z internetu a medií také dost. Já mám s jedy bohužel pro mne dost tragickou, i po 40 letech stále bolestnou zkušenost.
Po pár letech jsem zajela do Předklášteří, mrknout se na cisterciácký klášter Porta Coeli. A protože jsem nikdy nebyla v jeho zázemí, šla jsem podvečerní procházkou okolo klášterního rybníka za klášterem a objevila nová nádherná zákoutí, nové kompozice – jaksi zezadu 
Ne, nebojte se nejde o politickou stranu. Mám na mysli jeden z mnoha zelených nepřátel zahrádkáře, plevel ptačinec žabinec, odborně zvaný ptačinec prostřední. Začal se u nás na zahradě vyskytovat poslední roky. Jeho výskyt zřejmě souvisí s teplými zimami, protože na podzim není a hned jak se začne příroda klonit k jaru, tak roste všude. Dá se sice snadno vyplet, nemá nijak hluboké kořeny, ale je to rozvětvená hustá placka, pod kterou nemůže nic růst.
