Nedávno jsem vešla do naší sázavské hospody zrovna, když štamgast z vilek nad lesem pěl ódu na jakousi zbožňovanou bytost –“a ta postavička, ta elegance, ty oči, no to byste museli vidět!“
Zatímco jsem se pídila po místním instalatérovi, obracel se onen soused nabádavě směrem ke mně, jako bych onu divu znala osobně a jeho obdiv tudíž mohla ztvrdit. Až za dalších pět minut mi došlo, že mluví o mé kočce. Líčil, jak chodí jejich kocourovi vyžírat výběrové granule. „A ten náš trouba na ni přitom nadšeně čumí,“ zakončil.
