Abyt

SOS: Jmenuje se Aran

Arany znamená maďarsky zlatý. To je i na pohled, svým zlatavým pálením. Nevím ale, jak se maďarsky řekne opuštěný a smutný. Což ani není třeba neb je. Umřel mu nečekaně páník.

 

Současná majitelka, která ho takto „zdědila“ (dcera) si ho nechat nemůže neb bydlí v centru Prahy, jednoho velkého pesana už v bytě má a ještě dvě kočky a malé dítě.

 

 

Útulek coby řešení zatím nechává až jako poslední možnost, moc ráda by, aby byl v dobrých a milujících rukách.

 

 

MLSOTNÍK: Přední, zadní, biftek – tři v jednom

Vychována svou babičkou a různými životními peripetiemi, celý život šetřím. Co se týče jídla, nikoliv na kvalitě a kvantitě, ale napřed si to spočítám. Ostatně jako většina běžných smrtelníků.

 

 

 

V kategorii maximální využitelnosti a vytíženosti s přihlédnutím k ceně zcela jasně vítězí hovězí jazyk. Takže mi dovolte, podělit se.

Tento uchopíme, do velkého hrnce vložíme a vaříme. Slabším povahám v kolektivu rodinných příslušníků v původním stavu nepředvádíme. Už proto, že hlášky typu – to jíst nebudu, už to někdo v hubě měl – jsou trapné, směšné a zavádějící. :)

ČLOVĚČINY: Z mého života (4) O myslivcích trochu jinak

Místní nimrodi byli vznešená kasta. V hospodě měli samostatný stůl, vůkol kterého posedávali v kamizolách a vedli řeči. Hlavně o zdatnosti a hrdinných skutcích jak svých, tak svých psů. Většina z nich měla doma tlupu podvraťáků jménem Pajda, ale psi lovečtí se vesměs zovali vznešeně, Lesan nebo Zik nebo Brita.

 

Náš pes, německý ovčák s nejvyššími tehdy dostupnými služebními zkouškami, byl považován za bájnou bytost, protože jsme mu nikdy neveleli, pouze konverzačním tónem žádali, aby přinesl nebo odnesl to či ono, šel k sousedům a vyřídil, že se jim k nám zaběhli kačeny, případně zakousl toho vobejdu, co támhle leze přes plot na meruňky.

ČLOVĚČINY: Z mého života (3) Ptáci – pokračování

Dalším ptačím členem naší domácnosti byla sovička kulíšek. Přinesla nám ho spřátelená něžná duše ukrytá pod mysliveckou kamizolou, náš kamarád Míra, zvaný Harýk.

 

 

„Je to dravec,“ sděloval tajuplně, „musel jsem ho schovat, chtěli ho zabít“, a vyndával z kapsy žlutohnědý, ochmýřený klubíčko zvící tý nejmenší plechovky od játrový paštiky. V podstatě to mělo i stejnou barvu.

Kulíška jsme v jeho dětském údobí museli chovat v kleci na kuřata na kredenci, protože i ta nejmenší koťata ho nenáviděla. Sedával tiše a bez pohnutí, jenom neuvěřitelně nádherný zelený oči mu jezdily sem a tam. Vzrušení dával najevo pouze tehdy, když jsem se blížila s myší. Celý se načepýřil a vysunoval hlavičku nahoru a dolu jako na gumičce a tichounce, velmi decentně přitom pištěl.

ČLOVĚČINY: Z mého života (3) Ptáci – Straka

Jsem veskrze zvířecí člověk. Jen k ptactvu jsem původně příliš nepřilnula. Zřejmě proto, že chovat ptáčky v kleci se mi příčí a tudíž jsem s nimi nikdy zblízka nenažívala. A tak jsem léta žila v přesvědčení, že jsem o nic nepřišla, a že, hm, ptáci jsou vlastně takoví dost jednoduchý.

 

Ale avšak až. Můj manžel, zvaný Brehm Druhý, Veliký, který se nestal Geraldem Durellem jenom proto, že v rozhodujícím věku čtrnácti let ukradl měděnou vaničku a byl umístěn do pasťáku, přestože vyhrál jakýsi celostátní zvířecí konkurs, mě seznámil s fenoménem zvaným STRAKA. Možná, že s tím celostátním úspěchem trochu kecal a možná to nebyla jenom měděná vanička, ale všechny sousedky, pamatující si ho za mlada, si rvaly natáčky při vzpomínce na to, jak hrdinná byla jeho matka, žijící v bytě ucpaném a natlačkaném zvířenou všeho druhu.

ČLOVĚČINY: Z mého života (2) O pohrudnici

Můj muž byl chovatel-megaloman. Všeho jsme měli obrovité množství. Kačen, slepic, krocanů, perliček, holubů, fazolí, koček, králíků, divokých kačen, které u nás byly na stravu a na byt, prasiatka vždy nejmíň dvě, husí, které si se mnou na večer chodily povídat na zápraží a nad jejichž tučnými mrtvolami jsem prolévala upřímné slzy a taky jsem nikdy nejedla naše vepřový, protože jsem zabíjačky vždy považovala za ohavné a zákeřné vraždy. :)

 

ČLOVĚČINY: Z mého života (1) O studni

K nadpisu mě sice inspiroval Bedřich Smetana, ale jakákoliv podobnost z Betty MacDonaldovou je opravdu čistě náhodná.

 

 

Když jsem se před více než 20ti lety zase jednou vdala, rozhodla jsem se následovat svého muže a hospodařit s ním na farmě. Tato sestávala z obrovského sadu lemovaného rybízovýma houštinama a obytná část se skládala ze dvou stavebních buněk naaranžovaných do tvaru L. Samozřejmě na samotě, bez vody a elektřiny. Svítit petrolejkou mně ani tak nevadilo, ale na vodě jsem trvala.

 

O studni

KOČKY: Překvapivé zvíře Anešek

Anešek je milé, klidné a poněkud blbé zvířátko. Zimy na Žižkově tráví naplacato pod topením a léta na Sázavě povalováním v bylinkové zahrádce.

Hezky papá a upozorňuje na sebe zpravidla pouze tehdy, když něco odněkud srazí. Občas jsem se Scarletty i tázala, jak že to zrovna ona mohla vyplodit takovýhohle tydýtka, takovou kravičku naši bílou.

Když v létě přijíždím na Sázavu, obě koče mě vítají zavedeným rituálem. Scarlett na své Beobachtungstelle na komíně a Anešek přicválá po schůdkách ještě obklopen tymiánovou vůní. Avšak tehdá na mě Scarletta čekala už nahoře u borovic a přísně na mě hleděla. Několikrát jsem se jí omluvila, že jedu tak pozdě a rovnou se zřítila na lavičku nad řekou, bych se zotavila z pojíždění autobusama. 

ČLOVĚČINY: Na svátek Všech svatých

Loni zemřel muž, s kterým jsme spolu trávili uplynulých deset let našeho života, ale letos poprvé jsem mu v rámci dušičkového tour de hrob byla rozsvítit svíčku.

On byl velmi kočičí člověk, nejenom že tak vypadal, jako černý kocour se světlýma očima a lehkým krokem, ale zřejmě měl pro kočky obecně jakési mocné kouzlo. Cizí kočky ho oddaně a okamžitě následovaly, kočky našich známých se mu vrhaly radostně do náručí, omotávaly kolem krku a objímaly nohy, a naše ho nekriticky zbožňovaly. Zkrátka měl rád kočky a kočky měly rády jeho.

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD